Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Atd. Filmová novinka Hrana zlomu pracuje s ponurým soundtrackem lépe než s patologickou linkou

Filmová novinka Hrana zlomu pracuje s ponurým soundtrackem lépe než s patologickou linkou

5.11.2021 Atd.

Temné drama Hrana zlomu, ve kterém se v hlavních rolích představují Štěpán Kozub a Pavla Gajdošíková, již mohou vidět diváci v některých kinech, svou ostravskou slavnostní premiéru si ale snímek za účasti tvůrců odbyde až v sobotu 6. listopadu v kině Luna. Psychothriller režiséra Emila Křížky vstupuje do kin pod patronací nového tuzemského hráče žánrové kinematografie, produkční společnosti Bionaut. Na rozdíl od předchozího příběhu Shoky & Morthy: Poslední velká akce se však tentokrát tvůrci berou moc vážně a překvapí snad jen závěrečným střetnutím dvou vzájemných obětí z disfunkčních rodin. Silná kumulace psychopatů na plátně ovšem vyznívá nechtěně groteskně a ani jejich souboj to nenapraví. O silný dramatický prvek se oproti mozaikovitě podanému příběhu postará klaustrofobický soundtrack Jakuba Rataje.

Zvětšit obrázek

Štěpán Kozub ve filmové novince Hrana zlomu.
Foto: Bionaut

Rodinné vztahy v žánrové kinematografii, zvláště v případě thrilleru nebo hororu, vždy notně pokulhávaly a není tomu jinak ani u Hrany zlomu. Matka je větší podivín než syn, manžel bizarnější psychopat než manželka, sociální zázemí přitom nehraje roli, barabizna i luxusní vila skrývají stejné peklo. 

Štěpán Kozub a Alena Sasínová Polarczyk. (Foto: Bionaut)

Kateřina (Pavla Gajdošíková) s Robertem (Petr Panzenberger) vychovávají malou dcerku ve futuristicky antiseptické vile, kde pavouka nenajdeš, o to větší šílenci jsou její obyvatelé. Dospělý Viktor (Štěpán Kozub) pak žije s matkou (Alena Sasínová-Polarczyk) v polorozpadlém domě na samotě, kde se věnují podivným rituálům a natáčení filmů ve stylu Texaského masakru motorovou pilou. Jenže ten už tady byl v roce 1974 a od té doby fantazie filmařů příliš nepokročily. Navíc vztah syn a matka silně zavání poplatností legendárnímu Psychu z roku 1960, scénu ve sprše v českém prostředí také nehledejte. Naopak se dočkáte podivínského tanečku se zvířecími maskami jak ze Švankmajera.

Štěpán Kozub s maskou na hlavě. (Foto: Bionaut)

Útržkovitě podané informace plné detailních záběrů přeskakují lineární pořadí, a přestože se obě rodiny neznají, režisér cíleně vytváří dojem jejich vzájemného soužití. Vzniká tak obraz jedné velké superrodiny, ve které role řídí velká matka s monstrózním otcem. A téměř nikdo spolu nemluví.

Snímek se ostatně vyznačuje i tím, že se v něm první dvě slova pronesou až po dvanácti minutách a stejně se nic moc nedozvíme. Úsporné dialogy jsou sice plus, jejich následné lakonické používání vyznívá dost nepřesvědčivě. O to více se snímek snaží pracovat s vizuálním dávkováním informací. Kamera Ryszarda Perzynského pracuje se širokoúhlým formátem a minimalistickým spektrem, takže divák často neví, jak si právě viděné informace vyložit.

Na druhou stranu tady chybí další stupňování napětí, které bylo výrazným plusem v krvavé komedii Shoky & Morthy. Hrana zlomu pracuje jen s druhým patrem roviny vnímání, takže záhadné se už ve druhém záběru stává zjevným a na celovečerní formát by to chtělo ještě nějaký další vypravěčský rozměr. Takto se celý příběh stává celkem samoúčelnou hříčkou, zapadající do roviny anglosaských thrillerů s anekdotickou pointou.

V tomto případě se celou dobu čeká na samotný střet dvou nesouvisejících vypravěčských linií, kdy však dějové prolnutí ústí v jednoduchý příběh o pomstě. Pomsta samotná přitom nedává moc smysl, protože je založena jen na momentálním střetu a krátkodobém vzteku, který vyprchá stejně rychle, jako byl zaset. Svým způsobem tak vše končí nepříliš funkčním happyendem.

Pavla Gajdošíková ve filmu Hrana zlomu. (Foto: Bionaut)

Nejlepší herecký výkon podává Pavla Gajdošíková, přičemž Štěpán Kozub s Alenou Sasínovou-Polarczyk opakují podobně vypjatý vztah jako v Křižkově krátkometrážním filmu Ruchoth Raoth, herecky jej ale nijak nepřekonávají. Slibovaná maniakálnost se drží při zemi a násilí se odehrává mimo plátno, pokud do něj nezahrneme rozbíjení oken u dodávky sekyrou nebo úpěnlivé belhání se po autonehodě. 

Petr Panzenberger působí velice sugestivně coby psychopat v obleku, jeho hlas ale vyznívá příliš roboticky. Menším ozvláštněním je role Kristýny Krajíčkové coby další z obětí, bohužel bez blíže určeného původu. Snad proto, že psychopati zkrátka vždy drží někoho v domácím chlívku.

Petr Panzenberger ve filmu Hrana zlomu. (Foto: Bionaut)

Tam, kde Hrana zlomu působí víceméně strojeně a nepomáhá ji ani groteskní vyznění podivných rodinných vazeb, naopak spolehlivě zabírá hudební stránka filmu. Zvuková dramaturgie využívá podivných industriálních tónů, kakofonií a třeba i naléhavých vyzvánění z mobilu, které snad nikdy nebylo až tak nepříjemné. Autorem hudby je oceňovaný experimentální skladatel Jakub Rataj, za zvukovým designem stojí Lukáš Moudrý a Martin Ožvold, oceňovaný za audio série Anatomie strachu a Matematika zločinu. Podobně silné zvukové stránky z nespecifikovaných zdrojů mimo plátno se divák naposledy dočkal třeba u Lynchovy Mazací hlavy.

Přestože tento příběh disfunkčních rodin sice nepřináší nic nového, hudebně se spolehlivě zaryje pod kůži.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Atd.", nebo přejděte na úvodní stranu.