Z Hlučína do Berlína a zpět aneb Prostřelený Ježíš malíře Bochenka a pohnuté dějiny Prajzáků   

Portrét zbičovaného a trny korunovaného Ježíše Krista je ve výtvarném umění označován jako Ecce homo. A jeden obraz právě s takovýmto motivem vytvořil pro kostel sv. Jana Křtitele v Sudicích na Hlučínsku i malíř Jan Bochenek. Rány bičem na malířském plátně ale doplňují i dva skutečné průstřely obrazu. „Ty jsou od sovětských vojáků, když na konci války dobývali Sudice,“ říká historik Jiří Neminář z Muzea Hlučínska a jemně se dotkne otvorů pro průstřelech. Sudický Kristus schytal dvě rány ze sovětského samopalu do pravého ramene.

Detail prostřeleného obrazu. (Foto: Ivan Mottýl)

Hned vedle Krista visí Bochenkův portrét sudického kněze Arnošta Jureczky. Ten patřil k nejbližším Bochenkovým přátelům a o malíři napsal i první životopisnou monografii. „V těch dvou obrazech vidím zvláštní symboliku. Prostřílené Bochenkovo plátno jako by vyprávělo i o utrpení faráře Jureczky. Když Rusové na konci března 1945 obsadili Sudice, drželi ho tři týdny o hladu ve sklepě fary. A když se konečně 26. dubna Jureczka dostal ven, ještě ten den zemřel vyčerpáním,“ vypráví Neminář.

Portrét faráře Jureczky. (Foto: Ivan Mottýl)

Sovětská armáda považovalo Hlučínsko za součást Třetí říše a s domorodci se nemazlila, byť je překvapilo, že všichni mluví jakýmsi slovanským dialektem. O pohnutých osudech Hlučínska ovšem vojáci nemohli nic vědět. Jak známo, oblast severně od řeky Opavy mezi městy Opavou a Ostravou připadla v roce 1742 k Prusku a pod Berlínem zůstala až do roku 1920. Znova pak k Německu připadla v letech 1938 až 1945. Obyvatelstvo Hlučínska se ale i pod Berlínem hlásilo ke své původní mateřské řeči, kterou označovalo jako moravštinu. A proto si zdejší lidé říkali Pruští Moravci, pruská (a později německá) státní příslušnost z nich pak udělala i takzvané Prajzáky.

Také farář Jureczka i malíř Bochenek, oba rodáci z Hlučína, hájili moravštinu jako libozvučný jazyk svých předků. Za druhou mateřštinu považovali němčinu, díky níž oba získali vzdělání. Talent třetího z osmi dětí hlučínského stolaře Ondřeje Bochenka jako první rozpoznal děkan Šimon Richter a Jan Bochenek už jako náctiletý portrétoval místní honoraci.

„Když mu majitel panství Salomon Rothschild zaplatil za portrét svého komorníka velkorysých 50 tolarů, což byly opravdu velké peníze, mohl v září 1849 ve svých osmnácti letech nastoupit na uměleckou akademii v Berlíně,“ říká kurátor hlučínské výstavy Jiří Jung z Katedry dějin umění Filozofické fakulty Ostravské univerzity.

Pohled do výstavy. (Foto: Ivan Mottýl)

I v tom je zvláštnost Hlučínska. Z Ostravy či Opavy odcházeli talentovaní umělci na akademii do Vídně a později i do Prahy. Z Hlučína se mířilo do Berlína, neboť německá metropole byla hlavním městem i pro Hlučínsko. Pokorný a zároveň mimořádně talentovaný Bochenek záhy získal obdiv i mezi svými berlínskými učiteli a bylo mu uděleno prestižní stipendium k tříletému pobytu v Římě. „Stipendium získal díky vítězství v každoroční soutěži berlínské akademie, kterého dosáhl v roce 1857 díky plátnu Touha po Ráji,“ říká kunsthistorik Jung.

Pohled do výstavy. (Foto: Ivan Mottýl)

V Itálii se Bochenek nejvíce sblížil se skupinou takzvaných německých nazarénistů. Ti se věnovali výhradně náboženským motivům a název jejich uměleckého směru vycházel z činnosti sekty raných židovských křesťanů – nazarénů. Umělci hledali inspiraci v křesťanském umění pozdního středověku, z gotiky a rané renesance obdivovali především Albrechta Dürera a mnohé italské Mistry (Giotto, Pierro della Francesca, Andrea Mantegna a další).

Pohled do výstavy. (Foto: Ivan Mottýl)

Většina obrazů Jana Bochenka vystavených v Muzeu Hlučínska byla svezena z farností právě na Hlučínsku. Ze Sudic, Štěpánkovic, Kobeřic, Bohuslavic či z Dolního Benešova. Jeho práce z římského pobytu či z Berlína (například z kostela sv. Michaela v Kreuzbergu) muzeum nezískalo z administrativních důvodů, tak malá regionální instituce by si mezinárodní zápůjčku nemohla dovolit už jen kvůli pojištění.

„Ochotně nám ale vyšli vstříc ve farnosti v dnešních polských Tarnovských Horách, odkud se podařilo přivézt hned několik pláten,“ pochvaluje si ředitel muzea Metoděj Chrástecký.

Zápůjčky z Tarnovských Hor. (Foto: Ivan Mottýl)

Bochenek byl Evropanem v pravém slova smyslu. V Římě se zamiloval do německé básnířky Agnes von Rolland, která své verše pravidelně tiskla v deníku Germania. První potomek se jim narodil ještě v Římě, kde se malíř také později stal členem Římské umělecké společnosti. Trvale žil v Berlíně, ale až do smrti v roce 1909 pravidelně zajížděl nejen do múzami opředené Itálie, ale i na rodné Hlučínsko.

Výtvarník V. Kotek z Hlučína při instalaci výstavy. (Foto: Ivan Mottýl)

Když 3. prosince 1909 malíř Bochenek zemřel, český časopis Vlast uveřejnil tento nekrolog: „Malíř Jan Bochenek, rodák hulčinský v pruském Slezsku, zemřel v Berlíně ve věku 78 let. Byl rodem Moravec, jak si říká česká větev tamní, jež dostala se Prusku po válce za Marie Terezie. Otec Bochenkův byl stolař. Český buditel pruskoslezský. Kněz Lelek, vida nadání malířské, objednal u něho obraz sv. Cyrila a Methoda za pět tolarů, což bylo velkým kapitálem pro mladého umělce samouka. Maloval ve volné chvilce, po práci u otce, obrazy svátých podle obrazů na starých praporech kostelních. Na radu sochaře Jandy, jenž přišel do blízkých Darkoviček, svého rodiště, odebral se Bochenek na akademii do Berlína, kde svými pracemi vzbudil záhy pozornost a uznání. Vytvořil četná díla, jež svědčí o značném talentu. Svůj rodný kraj, jeho zvyky a obyčeje, jakož i řeč po vždy miloval.“

*

Johannes Bochenek, poslední z nazarénů. Hlučínský malíř přesahující hranice. Muzeum Hlučínska v Hlučíně, do 2. února 2022.