Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Chceš jít, ale cestu hledáš. Beata Hlavenková na albu Žijutě kráčí nečekaným směrem

Chceš jít, ale cestu hledáš. Beata Hlavenková na albu Žijutě kráčí nečekaným směrem

21.11.2021 Hudba

Každé album skladatelky, klavíristky a zpěvačky Beaty Hlavenkové je velkým překvapením. Nikdy totiž nevíte, co vám přinese. Její nová kolekce Žijutě je v pořadí šestá. A toho, kdo tvorbu vendryňské rodačky sleduje dlouhodobě, překvapí, že pluje na vlnách svébytné popové hudby s elektronickými beaty a žánrovými přesahy.

Zvětšit obrázek

Beata Hlavenková.
Foto: Anežka Horová

„Žijutě, živote, se vším, co přinášíš i bereš, co v sobě obsahuješ.“ Tato zdánlivě jednoduchá slovní formule inspirovala myšlenkovou náplň nové desky Hlavenkové, která na předešlém albu Sně vytvořila hudbu na texty svých sbratřených i blízkých básníků. Deska Žijutě přichází s novou koncepcí. Nikoli básně, ale vlastní fantazie, názory, postoje, touhy a přání Hlavenkové se tentokrát otiskly do textové roviny.

„Už nechci tolik snít, chci říct více vlastních slov a myšlenek,“ svěřila se Hlavenková se svou představou, k níž přizvala široké spektrum dalších hudebníků. Každou píseň zpestřil jiný host, mezi kterými čteme jména jako Gabriela Vermelho, David Stypka, Thom Artway, Oto Klempíř a další.

Kratičký úvod vás okamžitě vtáhne do mlhovinového osobního vesmíru této pozoruhodné skladatelky: „Sedám si do tmy za klavír. Čas teče, teče jako svíčka,” slyšíme v písni Oka mih. Vokály pokrývá krémově jemný nános elektroniky, která vytváří k úvodní akustické přírodní scenérii zajímavou paralelu. Texty, které si tentokrát napsala sama Hlavenková, nejvíc evokují jakési osobní vyznání: „Chceš milovat, i když sebe neznáš, chceš jít, ale cestu hledáš.“ Věty jsou místy syntakticky neobratné a jejich frázování občas postrádá přirozenost. Jakoby záplava slov a vět, které měla autorka potřebu vyslovit, nekorespondovala se zvolenou formou a rytmickým schématem. Naopak refrény mají často energický náboj a evidentní melodický potenciál.

Ačkoli na Žijutě účinkuje spousta vzácných hostů, nahrávka má unifikovanou atmosféru a dosti podobný rytmický tep. Struktura písní je řešena možná až příliš stereotypně. Po evokativním intru s melodickými linkami trubky či jiných nástrojů přichází sloka a refrén. Tento postup však nedopřává skladbám větší gradaci. Někdy by člověk čekal rozvinutí myšlenky, než mnohokrát opakovaný  slogan jako například „slyším nic a za ním tebe“.

Pořád je to tak je hodně zvláštní píseň, která působí jako životní krédo. Je to intimní záležitost, textově pozoruhodná, ale hudebně se dle mého názoru míjí s obsahem. Naopak přímočarou energii a stavebnou nevyumělkovanost má Věta, která se dívá na věci zpříma. Skvěle frázuje, melodie má náboj ve sloce i refrénu, písnička není aranžérsky překombinovaná a jde k podstatě toho, co chce autorka vyslovit.

Evokativní kouzlo má i píseň Zahrada. Text je víc dějový (výčet sloves) a méně heslovitý než v předešlých případech: „Zavřela jsem zahradu, spálila trávu. Proklela květenu, pokácela stromy. Vypustila jezero, vysušila potok. Vyhnala skřivany, zastavila hory.“ Hudební a textová stránka zde působí souměrně a vyrovnaně. Písnička má i taneční drajv, skvělou basovou linku a jasnou konkretizaci cíle.

Sousedskou pěšinou běží píseň Bosá, kterou Hlavenková zpívá slovensky. Je to posluchačský zážitek, melodie je sklenutá do velkolepého oblouku, také rytmický tep písně svádí k pozornosti. Následující skladba Sovám s profondním hlasem Oty Klempíře mě bohužel však neoslovila.

Mým subjektivním vrcholem alba je závěrečný song Píšu ti, který úžasně zpívá stále a provždy postrádaný David Stypka. Zde slyšíme něco, co by se dalo nejlépe napsat jako na tresť zhutněné životní zkušenosti a pravdy, zpívané tak sugestivně, že si to lépe nelze představit. Píseň je koncipována jako písemný dialog muže a ženy formou dopisů. Možná jen těch atmosférických ploch mohlo být méně ve prospěch jasnější gradace, ale i tak je to znamenitá tečka!

Nové album Žijutě Beaty Hlavenkové je svébytné. Cesta k němu vede dlouhá a ani přes tu dálku jsem nepobral všechny písně, které předkládá. Zásadní rozpor podle mne spočívá v nejasné představě o stylové charakteristice písně. Mám pocit, jakoby Hlavenková na svém novém albu usilovala o popularitu, která jí však příliš nesvědčí. Album osciluje někde na rozhraní populární hudby a sofistikovanějších harmonických vztahů, přičemž trochu tápe jestli chce být kvalitní alternativou nebo zvláštním mainstreamem. Některé písně jsou setrvačně zabroděné v podobných náladách, opakujících se melodických mantrách a výrazových gestech. Pokud to byl záměr, nemohu se s ním ani opakovaným poslechem ztotožnit. Nová role, kterou si Beata Hlavenková zvolila, prostě nemá vždy přesvědčivé parametry a mám pocit, že se jí dařilo lépe na předešlém albu Sně.

Na Žijutě mě oslovily písně, které mají jednodušší tvar a pregnantnější rytmiku. Hlavenková se vydala populárnější cestou a nechala protentokrát své výsostné klavírní dovednosti doma. S tím se lze smířit, je to její volba, byť to u tak talentované hudebnice trochu zamrzí. Možná stálo za to zvážit, jestli ony recitativní úseky ve slokách nejsou až příliš upovídané. Písnička potřebuje především jasnou emoci, spíše než seznam osobních preferencí. Nahrávka mě baví zhruba polovinou písní. Ta druhá samozřejmě není vůbec špatná, jen se nenašla v písních úplně nejlepším způsobem. Někdy je méně více. Zvláště v kýžené stylové oblasti neznamená větší jednoduchost trivializaci, ale naopak bezprostřední dopad.

Beata Hlavenková tentokrát využila svůj nedávno objevený široký hlasový potenciál jen částečně. Ve většině písní ji slyšíme ve vytčeném obligátním hlasovém rozmezí, které zejména ve slokách odpovídá její běžné intonaci při mluveném projevu. Je to trochu málo, předešlá deska i živé koncerty ukázaly, že dokáže se svým hlasem mnohostranně pracovat. Méně filozofovat a mluvit, více hrát. Méně se opájet překombinovanými představami a vizemi a více myslet na konkrétní písničku, která je vždy nakonec uplácána z konkrétního těsta. A to musí lidem zavonět a zachutnat okamžitě.

Žijutě je zvláštní album. Stále je zajímavější než konzumní hudební produkce, byť mne protentokrát nová autorská poloha Hlavenkové neokouzlila tak imanentně jako dřív. Možná mám zbytečné nároky a málo pochopení pro cestu, kterou zvolila.

Možná je to signál, že vše v současném směřování této výrazné a nezaměnitelné muzikantky nemusí být úplně v pořádku. To je na subjektivním zvážení každého z vás, třeba na tom budete přesně naopak a deska Žijutě vás svým celkovým vyzněním a atmosférou osloví.

Dar vstoupit do každého srdce individuálně a originálně je na hudbě Beaty Hlavenkové stále naprosto stěžejní!

Beata Hlavenková: Žijutě (Oka mih, když padá sníh, Běžím, Komíhání, Pořád je to tak, Věta, Zahrada, 425 – Dobrý den, noci, Bosá, Sovám, Píšu ti). Minority Records, 2021. Celkový čas: 43:34

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.