Dvě alba na jednom vinylu: Munroe na nové kolekci Divoké kvítí potěšili vydatnou porcí syrové muziky

„Chtěli jsme natočit to, co vychází z naší oblíbené černobílé estetiky a současně něco, co je prostě úplně jinde, než většina dnešních klipů. Trochu Béla Lugosi na tripu uprostřed rašeliňišť a bažin jesenických Sudet. Taky je tam inspirace naším oblíbeným Davidem Lynchem a jeho naprosto nečekanými scénaristickými zvraty,“ vysvětlil Jan Kunze motivaci nového videoklipu Vlčí menuet, který je inspirován mimo jiné béčkovými horory z padesátých let.

Jan Kunze je duší Munroe, jeho texty a hlas vás doprovází pochmurnou krajinou této nahrávky, která vznikala v kapelním studiu v Jeseníkách. Ani ti není náhoda. Jeseníky, Freiwaldau a Priessnitz jsou témata, o kterých by Jan dokázal mluvit hodně dlouho. Jakkoli je Kunze poutavým vypravěčem a potulným „Ahasverem“, jeho druhou polovičkou a alter egem, bez nějž by zůstal Munroe zčásti němý, je Vladimír Jaške. Kytarista a obecně muzikant s neobyčejným citem pro emoci, feeling a nápad, který není nošením dříví do lesa. Na jeho přístupu oceňuji také progresivitu, s níž nedělá nikdy dvě věci stejně.

„Oproti debutu je nové album okořeněné lehkou elektronikou a taky je tam víc akustických kytar. Jinak jsme si ale zachovali to, co je pro naši hudbu typické a to je minimalismus, řezavé kytary a tepací rytmiku,“ vysvětluje Jaške. Na nové nahrávce se podílel také stálý spolupracovník kapely bubeník Roman Vícha, jehož přínos k tepající, žhavé rytmice desky je naprosto klíčový. 

O čem vlastně nové album je? „Není čeho se bát,“ ujišťuje úvodní stejnojmenný song. Stačí „překročit stín“. „Je konec léta, co zaseješ, to sklidíš. Jenže já nejsem pole. Spíš louka divokého kvítí,“ vyznává se Kunze v silném songu Konec léta. „Ve dvě ráno, za co asi stojíš,“ ptá se v další písni Moje smečka, která je jakýmsi imaginárním dialogem.

V Kunzeho textech cítíme touhu mluvit s lidmi, chuť mít rovné vztahy, nebojí se poučit z vlastních chyb, stát si na svém, ale vnímat svět kolem sebe hlavně očima. Jeho zkušenost je v textech projektována nejčastěji kontaktním oslovením a smyslnými vizemi: „A na tvém těle raraši tančí,“ popisuje své vjemy v písni Ochutnávač. Poslední píseň Popel má bezmála apokalyptický nápřah: „Chtěl bych vidět, vidět, vidět tvoji tvář. Chtěl bych vidět, jak se nade mnou skláníš. Svět hoří, ty ho bráníš.“ 

Kunzeho texty sice obecně vzato nejsou příliš obdařeny nadčasovým poselstvím, ale nelze jim upřít výrazné subjektivní kouzlo, velkou melodičnost a frázování, které umí uhranout a strnout: „Možná jsme nechtěli, samo to přišlo. A z který hlavy to jenom vyšlo. Co se ti nelíbí, oči ti svítí. Na tvoje pochyby hřbitovní kvítí.“ Jako zpěvák si Kunze našel svou výrazovou polohu, která mu  přesně vyhovuje a sedí. Nepřekvapí závratným hlasovým rozsahem, ale v tom, co chce sdělit, dokáže být dostatečně emotivní a důrazný.

Po hudební stránce je Divoké kvítí vyšňořeno jako opulentní nadílka šťavnatých riffů, které se zařezávají do kůže jako cejch. Ačkoli většina písní je rozprostřena v jedné tónině a stejnosměrném, středním a mechanickém tempu, jsou to právě pestré rytmické nápady, které všem sedmi písním dopřávají čerstvost a nehledanou přímočarost. Temná estetika je jakýmsi smluveným znamením mezi oběma tvůrci alba, ale nějaké „srdce temnoty“ rozhodně nehledejme. Je to spíše autorská stylizace. Munroe to myslí nakonec vlastně dobře, ale někdy neškodí lidi trochu postrašit…

Novinka Munroe je slušnou kolekcí mírně nadprůměrných songů, které si lze s chutí opakovat, jsou rytmicky výborně střiženy a na nějaký domácí večírek či jízdu autem je to, myslím, muzika jak vyšitá. Pokud nejste ctitelé vinylů, můžete si desku vyhledat na digitálních platformách, kde je album Divoké kvítí k tanci a poslechu.

*

Munroe: Divoké kvítí. Vydáno u Championship Music v roce 2021. Celkový čas: 19.36. Album vyšlo elektronicky a také ve vinylové verzi, jehož druhou stranu tvoří album Z čistého nebe z roku 2016.