Kniha zkázy a zapomnění. Fotograf Ondřej Durczak konečně ukázal reálnou podobu Bruntálska

Začnu nedávným dojmem z Osoblahy. Tamní chátrající panelové sídliště, které si stále uchovává původní betonovou šeď socialismu, mi vždycky připomíná ukrajinská města. Anebo alespoň východoslovenská, cítím tu odér Dukelského průsmyku, za což asi může monumentální socialistický památník Osvobození z roku 1975, který vévodí sídlišti. Pomník tvoří sochy opěvující československo-sovětskou družbu a jeho součástí je i obrovské protiletadlové dělo stále namířené k oblakům. Studená válka vzor 2022.

Osoblaha. (Foto: Ondřej Durczak)

Přiznávám, že jsem s osoblažské sídliště střežené kanónem pokoušel několikrát vyfotografovat, ale nikdy jsem nezachytil tu „východní“ posttotalitní beznaděj. K tomu je třeba profesionála, a Ondřej Durczak dokáže vykořeněné a vším možným zraněné regiony mapovat s překvapivou přesností. Několikrát už o tom veřejnost přesvědčil v publikacích věnovaných hornickému Karvinsku či Ostravsku, teď jen zamířil do nejzápadnějšího okresu Moravskoslezského kraje. Nové monografii dal název: Bruntálsko, alternativní fotografický průvodce. Pod takovým titulem si lze představit všechno možné, ale spíš něco pozitivního a lákajícího. Durczak ovšem až s cynickým odosobněním zobrazil podhůří Jeseníků v jeho všední realitě. A ruku na srdce, nemáme se čím chlubit.

Slezské Pavlovice. (Foto: Ondřej Durczak)

Slezské Pavlovice výstižně ztělesňují jeden z tuzemských konců světa. Vesnice na Osoblažsku je ze tří stran obklopena Polskem a silnice tu končí na státní hranici v obrovské kupě hnoje. Dál to nejde. Střed obce tvoří bytovky vystavěné v několika fázích budování socialismu, až na náves zasahují trosky Státního statku Osoblaha. Co k tomu dodat? Ve Slezských Pavlovicích se v přímém přenosu promítají dějiny poválečného Bruntálska. Po násilném vyhnání Němců přišli čeští zlatokopové a už záhy vyplenili spoustu usedlostí. Ti slušní dosídlenci začali na bývalém německém majetku hospodařit, pak ale dopadl meč kolektivizace a stát hospodářství zabavil a založil státní statek. Po roce 1989 skomírající státní podniky zničila divoká privatizace, trosky z let 1945 až 2022 se tak v obci ukládají jako nějaká bizarní muzejní sbírka.

Krnov. (Foto: Ondřej Durczak)

Záměrně chladný odstup, který dýchá z Durczakových snímků, zintenzivňuje hrůzný dojem z celého poválečného vývoje tohoto území. Dokonalá je i barevnost fotografií, s níž si umělec hraje téměř jako malíř krajinář. Barvy se proměňují postupně, čtenář tak otáčí stránky jako by procházel filmové záběry. Převažuje šedá, tohle byla skutečná barva socialismu, ačkoliv partaj tvrdila, že preferuje barvu rudou. Pestrobarevná měla být až éra svobodného podnikání po sametové revoluci, po třiceti letech ale vybledly i barvy prvních soukromých diskoték, videopůjčoven či dalších živností.

Světlá Hora – Podlesí. (Foto: Ondřej Durczak)

Vyvrátit i s kořeny, tak se samosprávy některých obcí v pohraničí pořád dívají na vyhnané německé obyvatele. A dokonce i 77 let po válce likvidují jejich hroby, což mimo jiné zapovídá i směrnice Úřadu vlády ČR. Na sklonku léta 2020 nechala krnovská radnice vyvěsit na hřbitově v místní části Chomýž následující výzvu: „Pokud se vlastníci o daná hrobová místa nepřihlásí do jednoho roku od zveřejnění, budou z pozemku odstraněna a vhodným způsobem zlikvidována.“ Šlo o hrozbu pozůstalým po německých vyhnancích. Paradoxně pouze v češtině a na lejstru přivázaném provázkem na hřbitovní kapli. Zatím zbytky německých náhrobků v Chomýži zlikvidovány nebyly, neboť si plánu krnovské radnice všimli novináři. Jak ale bdělost médií poleví, kdo ví, co se stane. Durczak dokumentuje podobně zničený německý hřbitov ve Světlé Hoře, tedy v srdci Jeseníků a na úpatí Pradědu.

Lichnov. (Foto: Ondřej Durczak)

Když jsem si před lety povídal s předsedou opavského německého spolku Hansem Korbelem, uslyšel jsem i názor, že odsun Němců byl pro poválečné Československo ekonomickou sebevraždou. Korbel se zapřísahal, že drtivá většina českých Němců by za možnost zůstat na rodné hroudě klidně vstoupila do nějaké komunistické partaje vytvořené speciálně pro české Němce, kteří by české pohraničí proměnili v něco jako „malou NDR“. A v Sudetech by nikdy nemusely být srovnány se zemí desítky vesnic, fasády domů by zůstaly nablýskané a trempové by se kraji obloukem vyhýbali, neboť každý potlach by německý „pomocník VB“ hlásil ještě pilněji než jeho český kolega. Pohraničí by vzkvétalo a po revoluci v roce 1989 by se nikdy neproměnilo v oblasti, kterým dnes vládne beznaděj. Durczak nás provádí třeba Rýmařovem, Vrbnem pod Pradědem či Razovou a Vysokou (tedy Nízkým i Hrubým Jeseníkem a Osoblažskem) a všude tam nachází jakési urbánní zoufalství.

Město Albrechtice. (Foto: Ondřej Durczak)

Socialismus nechal na Bruntálsku brutalistní sorelu, příkladem je třeba Kulturní středisko ve Městě Albrechticích. Jen málokde dnes tyhle kulturáky slouží kultuře, spíš jsou to další urbanistické ostudy obcí. A svědectví o „světlých zítřcích“, ve které se věřilo, než se změnilo v „temnou budoucnost“. Komunisté považovali kulturu za povinnou nadstavbu systému, před válkou ovšem vesnické kultuře stačil sál v místní hospodě. Teď na Jesenicku zanikají i hospody, krátce před vypuknutím pandemie covidu jsem na tohle téma připravil v Jeseníkách reportáž s názvem Poslední zhasne. Pandemie pak uzavřela další desítky hospod.

Hynčice. (Foto: Ondřej Durczak)

Fotograf Ondřej Durczak rozčlenil monografii do oddílů, které ale v knize neoznačuje. „Plynutí“ nechává na čtenáři. A jak už bylo řečeno, jde skoro o filmový pás. Publikace začíná třemi snímky středověkých jesenických zřícenin (Freudenstein, Fürstenwalde a Sovinec), autor těmito záběry přijímá skutečnost, že všechno jednou zanikne. Na následujících sto padesáti stranách ale obviňuje poválečné režimy z let 1945 až 2022, že v této éře Bruntálsko zanikalo jaksi nezvykle rychle. Včetně kostelů, ten v Hynčicích (na snímku výše) snad lze ještě zachránit. Porevoluční vládci Křišťanovic ale v roce 2002 nechali zbořit místní evangelický chrám. Durczak v knize varuje, že podobně asi brzy skončí třeba kostel sv. Anny v Hutově u Jiříkova anebo hřbitovní kaple ve Staré Vodě u Světlé Hory.

Jindřichov ve Slezsku. (Foto: Ondřej Durczak)

Také průmyslové podniky na Jesenicku notně zdecimoval již odsun Němců, pak konfiskace, národní správa a následné znárodnění. Co přežilo, také zkrachovalo, byť až třeba po desetiletích. Pivovar v Jindřichově ve Slezsku (na snímku) přestal vařit zrzavý mok (například značku Slezovar) v roce 1970. Posléze se tam místo sudů s pivem skladovaly brambory. Po roce 1989 Pozemkový fond ČR věnoval pivovar ústavu sociální péče. A to bezúplatně. Ústav nechal objekt dále chátrat, pak ho prodal, tohle je věčná písnička Bruntálska.

Publikace Ondřeje Durczaka. (Foto: Ondřej Durczak)

Moravskoslezský náměstek hejtmana Jaroslav Kania na přebal Durczakovy knihy dodal písemnou chválu Bruntálska: „Pro mne osobně je to jedna z perel našeho kraje.“ Netuším, zda si pan náměstek publikaci vůbec prohlédl, ale tento nonsens dokazuje, jak falešný obraz Jeseníků jsme schopni vytvářet. Není to žádná perla kraje, současná podoba Bruntálska je spíše obžalobou všech, kteří za posledních skoro osm dekád způsobili devastaci někdejších Sudet. Autorovi publikace proto patří „kunderovské“ poděkování za jesenickou „Knihu zkázy a zapomnění“. Dějiny by jinak na tenhle zmar Bruntálska z let 1945 až 2022 asi zapomněly. Je ale čestné si přiznat, že jsme od konce války přidávali tváři Jeseníků i jesenického podhůří především další a další vrásky.

*

Ondřej Durczak: Bruntálsko, alternativní fotografický průvodce. Úvod napsal Jiří Siostrzonek. V roce 2021 vydalo nakladatelství FotoD v Ostravě za finanční pomoci Slezské univerzity v Opavě, 160 stran.