Po Ozimu přišla Jař. O hlubokém lidství v nové próze Jiřího Váni Stigena

Nejsem literární kritik, živím se publicistikou a občas píšu poezii. Každodenní výcvik v terénu ze mě ovšem často činí poněkud otupělého diagnostika života. Jednou navštívím bezdomovkyni bydlící patnáct let v garáži u Dolu Jan Šverma, podruhé si nechám vyplakat na rameni penzistu, kterému praskají stěny kvůli důlní činnosti těžařů v gigantickém dole Turów, jindy strávím šichtu na covid oddělení nemocnice anebo popisuji všední den ve čtyřicetitisícovém polském průmyslovém městě s názvem Osvětim. Zdánlivě jsou to silná témata, v mediálním provozu jde ale také o rutinu. V nastřádaném „sběrném materiálu“ z reportáží proto pátrám i po střípcích poezie. Nejčastěji je nacházím v hlubinách lidských duší a v přírodě.

Brutální a zároveň i dojemné lidské osudy anebo různorodé tváře krajiny mě neustále nutí k představám, jak by tyhle obrazy poskládal do prózy dobrý romanopisec. Spisovatel, který by mě už na pár řádcích uměl přesvědčit, že spustil háček až na dno popisovaných hlubin. Napadají mě jména jako Ernest Hemingway, Isaak Babel, Raymond Carver, Bruno Schulz, Jan Balabán i mnozí další, každý čtenář se chytá na jiný typ prózy, takže nemá cenu dále jmenovat. Na jménech ostatně nezáleží, podstatné je, aby čtenář po spolknutí návnady ten ostrý háček bolestně pocítil. A pak možná i trochu krvácel. Dobrá literatura totiž musí bolet.

Nechci jmenovat, v posledních asi pěti letech ale nacházím v současné české literatuře stále více textů, kdy mi je za výsledek tak trochu trapně. Prostě mám z knihy zahanbující pocity i za autora, dialogy vržou jak rozladěné housle, všechno je nějak nepravděpodobné, chycené za ten nejhorší konec. Háček, který čtenářům hodil Jiří Váňa Stigen, ovšem doopravdy bolí.

Próza Jař je dílo výsostného lyrika a zároveň i krutého psychologa, který svým hrdinům vidí až do nejzazších koutů duše. Svědky jsme toho už na druhé stránce knihy, kdy hlavní hrdina pozoruje teenagera v příměstském autobuse: „Takové výrostky vídával denně. Tu nevykvašenou mladinu táhnoucí zralým pivem. Tu nedospláchnutou nasranost v sedadlech veřejné dopravy. Na nohou špinavé plátěné kecky zabořené do protějšího sedadla. Na hlavě kšiltovka. Přes ni přetažená kapuce. Na očích tmavé sluneční brýle. Na uších sluchátka s ohlušujícím šramotem. A ruce zašité v kapsách. Jako by bez jediného slova posílal celý svět k čertu.“

Kdo jezdí městskou hromadnou dopravou, ten zažívá podobná setkání každý den. Většinou jim nevěnuje pozornost, i tohle je rutina, člověk raději myslí na své věci. Spisovatel je tu ale také od toho, aby „koukal“ jaksi za čtenáře, za hranice jeho omezených obzorů. A pak to „vyvalil“ v knížce s takovou naléhavostí, že se až zastydíme, že neumíme realitu pozorovat se stejnou citlivostí.

Prvních několik listů prózy Jař nemusí dokazovat, že Stigen tuhle naléhavost udrží na dalších sto čtyřiceti stranách. Nakonec se ale ukáže, že jde o kontinuální nátisk. Že autor fouká do trumpety s virtuositou domorodého mexického hráče na nějaký žesťový nástroj. Přirozeně, téměř s kněžskou vstřícností. Tohle je kniha, která otvírá zpovědnice.

Hlavní hrdina dostal jméno podle svého řemesla, je to Semenář. Postava s mlhavou biografií, která žije v zahradním domku a sbírá či pečuje o semena různých rostlin a dřevin. Jiří Váňa Stigen v současné době žije v Norsku, a i když to není v textu explicitně řečeno, ocitáme se na okraji nějakého velkého norského města, možná přímo Osla. Domek je součástí školní zahrady a ke koloritu místa patří také věčný pohyb migrantů, kteří uvázli tady na periférii, třeba těch syrských.

Příběh je pouze lehce nahozen. Je tam muž, je tam žena, dojde i na milostný akt, mnohem závažnějším posláním textu je ale podle mě jakési mikroskopicky přesné „pozorování života“. A to mě dostává, stránku za stránkou. Třeba následující zpověď ženy, která rekapituluje, když v osmnácti utekla od nesnesitelné matky: „V té době k sobě připustila nejedno mužské tele, jen aby se někdo dotkl jejího těla. Gumování nepopsaného papíru a pár žmolků špinavého potu. Tak nějak by se dalo shrnout tohle její jalové období. Doposud cítila ten roztřesený pocit v těle, kdy si vše na poslední chvíli rozmyslíš, snažíš se vší silou zabouchnout dveře, ale mužský do jejich úzké štěrbiny vrazí svou nohu, vypálí do tebe znamení a uhasí jen sám sebe.“

Podtitul prózy Jař zní Metaflóra. Stejně se jmenuje jedno luxusní květinářství v New Yorku, které vytváří kytice pro speciální příležitosti, od 300 dolarů nahoru za kus. V případě Stigena jde spíše o nápovědu, že jeho knihu lze číst nejen jako prózu, ale i jako výsostnou poezii. Metafory v textu se často dotýkají rostlinné říše, dřeviny a květiny jsou zase personifikovány do postav. Botanický rozměr knihy je úchvatný. A pro moji maličkost dvojnásob, k rostlinám tíhnu od ranných skautských let, kdy jsem plnil odbornou zkoušku „rostlinkář“ a musel se naučit rozpoznat v přírodě 200 druhů rostlin. Flóra má v textu až demlovskou roli, čtenář prostě myslí na svazek Moji přátelé.

„VSTAVAČI, tvé tělo je silné a lodyha tvá vrže jako škorně kyrysníka, jsi hrdinný, purpurový, ale když tě vytrhnou, dole jsi nezvykle bled, a hlas tvé vůně je jako touha po říčním rákosí,“ napsal Jakub Deml. Když se vrátím k úvodní autobusové scéně ze Stigenovy prózy, i ten mladík se sluchátky dostane podobu květiny, mimochodem ze stejné čeledi jako Demlův vstavač (Orchidaceae). „Semenář z něj nemohl spustit navlhlé oči. Kdo se jednou stal rodičem, stal se rodičem všech dětí. Vynořil se mu při tom všem obraz střevíčníku, silně ohrožené orchideje. Velký pysk květu připomínající vydutou kapuci. Nahnědlé okvětní plátky rozprostřené jak čtyři kšilty stínicí všechny čtyři světové strany.“

Próza Jař nebyla do literárních nominací na Cenu Jantar zařazena. Jiří Váňa Stigen už prý do regionu vlastně nepatří, žije trvale v Norsku, kde založil rodinu. S tím nesouhlasím, v Ostravě strávil šestadvacet let a několik jinotajných odkazů na tohle město lze najít i v poslední jeho knize. Titul Jař navíc připravilo ostravské nakladatelství a jde jednoznačně o nejlepší původní současnou českou prózu, kterou Protimluv vydal ve své dvacetileté historii.

„Svoboda nezahubí literaturu, ale může zahubit některé mimořádně talentované autory,“ prohlásil před patnácti lety český romanopisec Jiří Kratochvil. A Stigenovu prozaickou druhotinu Jař za mimořádně vydařené dílo opravdu považuji. Jař je zásadním příspěvkem pro celou současnou českou prózu. Neobvyklou dávkou lidství se všemi jeho bolestmi i stejně svrchovanou prací s češtinou.