Jiří Surůvka: Festival Malamut dostal jméno podle sousedova psa

Proč dostal festival akčního umění zrovna název Malamut?

Název vymyslel performer Petr Lysáček. Měli jsme tehdy v roce 1994 společný ateliér v Dostojevského ulici v Ostravě a soused měl krásného psa malamuta, tak jsme podle něj nazvali celý festival. No, také se festival mohl jmenovat Dostojevský… Ale ten pes je severské plemeno, dobrý tahoun, co hodně vydrží, stejně jako Ostraváci.

Co museli vydržet Ostraváci na prvním ročníku Malamuta před devatenácti lety a co jste tehdy vlastně předvedl vy?  

S Petrem Lysáčkem jsme vystoupili hned dvakrát. Napřed to byl improvizovaný kabaret v Divadle hudby, kde jsme nakonec házeli do publika rosol. Venku na Masarykově náměstí jsme uspořádali plavecké závody na suchu. V bazénu, který jsme na dlažbu nakreslili tenisovou lajnovačkou.

Nevytáhla vás z toho bazénu ostravská městská policie? Někdy mám totiž pocit, že se ke každé pouliční akci hned přiženou strážnici a umělcům schválně komplikují produkci. Jaká je v tomto směru vaše zkušenost?

Většinou ohlásíme na radnici, že se bude něco dít, takže pak máme pro policii papír. Strážníci jsou většinou v pohodě.

Jaký největší problém s uniformovanými muži, potažmo s úřady, jste zažil během organizování festivalu?

Největší konflikt měli asi kurátoři René Rohan a Standa Cigoš, kteří festival pořádali v roce 1998. Performer Tomáš Vaněk (dnes profesor na Akademii výtvarných umění v Praze a předseda tamního akademického senátu) nastříkal sprejem přes šablonu na zeď u několika kanceláří na magistrátu zvonky se jmény. A totéž na některé fasády po městě. Na radnici se tak urazili, že už nikdy na festival nepřispěli a museli jsme jim dokonce nechat vymalovat ty posprejované stěny.

Jmenoval jste umělce Standu Cigoše, který už je po smrti. Další z organizátorů Malamuta Petr Lysáček zase působí v Praze, takže vy jste v Ostravě poslední z pamětníků, který od prvního ročníku vymýšlel programy festivalu. Vzpomenete si, která performance vyvolala největší ohlas právě na prvním ročníku v roce 1994?

Kolemjdoucím se tehdy asi nejvíce líbil zakuklený Krištof Kintěra, který měl místo obličeje zvětšovací sklo. Nebo německý performer s hlavou omotanou drátem a anténou místo slepecké hole.

Pamatuji si, jak jednou performer Milan Kozelka v muslimském oblečení verboval ostravskou veřejnost do Islámské strany práce. Účelem performancí je podle mě vyvádět lidi z obvyklého klidu a řádu, přimět je k novým pohledům na věc a ke hledání dalších významů zdánlivě jasných skutečností. Proč by si u nás muslimové nemohli založit politickou stranu, přemítali u Kozelky diváci. Co je pro vás hlavním smyslem performancí? 

Umělec předá své poselství divákovi přímo do očí, do uší a nejlépe do mozku! To je ve výtvarném umění asi nejméně zprostředkovaný způsob předání umělecké metafory.

Dostal jste se někdy při organizaci festivalu do konfliktu s performerem, který předvedl něco, co vytočilo i vás?   

Na posledním ročníku jistá umělecká skupina porazila stromek, aniž by nás předem o to zpravila. To jsem byl dost vytočený, ale koupili jsme strom nový a na místě původního jsem ho v převleku Batmana a s pomocí ostatních organizátorů  zasadil. A to byla vlastně taky performance, která škodu snad napravila. Strom naštěstí roste.

Právě jste se vrátil z Berlína, o kterém se říká, že je to město pouličnímu umění zaslíbené. Cítí se tam performer svobodněji než v Ostravě?

V Berlíně se performer může cítit více ztracen v davu, ale zase jsem tam viděl všude plakáty na slavnou americkou performanční skupinu Blue man. Takže ti se asi v Berlíně cítí jako big stars kalibru Michaela Jacksona a také na ně přicházejí tisíce lidí.

I Malamut asi přiláká dost diváků, i když tisíce to nebudou. Ostraváci ale podle mě performance milují. Co si podle vás nemají letos nechat návštěvníci ujít?

Sledujte facebookovou stránku „Malamut performance meeting“ a nenechte si ujít ani jeden z oněch tří dnů. Umělci z Číny, Finska, Německa, Egypta, Polska, Maďarska a dalších zemí vystoupí v ulicích města, v Domě umění i na Dole Hlubina.

Máte raději performance s politicko-společenským apelem, nebo produkce, které spíše souvisejí s vnitřními věcmi člověka?

To bývá tak půl na půl a nedá se říct, co je zajímavější. Přijďte posoudit sami.