Ladislav Vrchovský
Foto: Roman Polášek
Šenderovič v roce 1980 úspěšně dokončil studia divadelní režie na Moskevské státní univerzitě kultury. Ihned poté si odsloužil dva roky vojenské služby, která naprosto změnila jeho pohled na skutečnost. V roce 1988 absolvoval doktorské studium a stal se kvalifikovaným specialistou v oboru jevištní pohyb. Do roku 1990 pracoval v různých divadlech a své znalosti předával studentům v Moskevském uměleckém divadle (MCHAT) a v GITISU – Ruské akademii divadelního umění.
V roce 1990 práce v divadle zanechal a začal se naplno věnovat literární tvorbě. Psal kvalitní satirické texty o současné ruské společnosti, ale ty byly v celém SSSR odmítány, což bylo docela typické pro začátek 90. let. Vše se změnilo až s příchodem Gorbačovovy „perestrojky“. Najednou mělo Šenderovičovo dílo veliký úspěch. Začal psát scénáře k dokumentárním filmům, po seznámení s Grigorijem Gorinem začal spolupracovat s televizním kanálem NTV a stal se scénáristou tehdy nejpopulárnějšího pořadu „Kukly“. Právě tento pořad mu přinesl slávu. Šenderovič se postupně stal největším kritikem Putinova způsobu uzurpování moci v Rusku. Ve své tvorbě veřejně kritizoval Putinovy totalitní praktiky. Vedlo to k jeho kriminalizaci i k ohrožování na životě. Vše nakonec vyústilo v jeho odchod do exilu v roce 2021.
Svým životem i tvorbou Viktor Šenderovič velmi připomíná Václava Havla. Jeho dramatické texty patří převážně do žánru absurdních her a politické satiry. Autor v nich ostře kritizuje putinovský režim a vůbec všechny režimy, v nichž jsou skrytě či méně skrytě omezovány občanské svobody. To je i případ hry Pan Ein a problém požární bezpečnosti.
Z inscenace Pan Ein a problém požární bezpečnosti. (Foto: R. Polášek)
Příběh rodiny Einových situoval autor do nejmenovaného města kdesi v Evropě. Jeho starosta se na první pohled pečlivě stará o své obyvatele a prosazuje protipožární opatření, která mají ochránit majetek občanů. Ve městě vlastní manželé Einovi dům, ve kterém Berta Einová provozuje restauraci a pan Ein zde vede starožitnictví. Je řádným občanem, který platí daně a o politiku se nezajímá.
Děj začíná v okamžiku, kdy do domu Einových přijde inspektor požární ochrany. Brzy po jeho příchodu propukne v domě požár. Následně přichází starosta, velitel hasičů a kněz. Vyjde však najevo, že jde o čtyřčlennou bandu žhářů a uchvatitelů moci, která si z domu Einových udělá své sídlo. Brzy nato jsou podnikání Einových i jejich rodinný život v troskách.
Z číšnice se stane přisluhovačka režimu nastoleného ve městě v podstatě fašistickým starostou. Do jeho vládnoucí kliky patří inspektor, velitel hasičů i kněz. Einových nezletilá dcera Helga je inspektorem i starostou sexuálně zneužita. Číšnice je v tomto směru svolná ke všemu. Ve chvíli, kdy Ein i jeho nábožensky věřící žena Berta pochopí, že starosta je vlastně diktátor toužící po neomezené moci, inspektor zneužívá úřední pravomoc v zájmu dosažení vlastních cílů, velitel je kriminální živel a kněz je jen zvrhlý zločinecký násilník a predátor v rouše beránčím, je konečně manželům Einovým jasné, s kým mají tu čest, a pan se Ein vzbouří. Neústupně bojuje o svůj dům a burcuje veřejné mínění. V této chvíli už publikum vnímá hru jako podobenství o totalitním režimu a jednotlivé postavy jako symboly státní, byrokratické, vojenské i ideologické moci.
Z inscenace Pan Ein a problém požární bezpečnosti. (Foto: R. Polášek)
Režisér Ivan Krejčí vede představitele osob zejména v první části inscenace před přestávkou k hernímu projevu výrazně stylizovanému až do groteskní nadsázky. Částečnou výjimkou zůstávají jen Ein a jeho žena Berta. Zvýrazňuje se tím obludnost ostatních postav, které efektně vstupují do děje a zřetelně při tom vyjadřují svoji pravou tvář.
Milan Cimerák hraje pana Eina zpočátku jako mírně poživačného manžela více než koketujícího s číšnicí a přehlížejícího nešťastnou bezradnost své manželky. Bertu Einovou hraje Tereza Cisovská jako ženu zmítanou pocity klamané manželky a nerespektované matky. Usiluje být zadobře pokud možno se všemi. Cimerák i Cisovská zcela přesně vyjadřují naprostou zmatenost ze všeho, co se kolem jejich rodiny a jejich domu děje.
Adam Langer hraje starostu jako slizkého kariéristu toužícího po absolutní moci. Když ve druhé části poté, co má veškerou moc ve svých rukou, starosta říká: „Já neumřu. Já prostě neumřu, nikdy…“ a stoupá po žebříku vzhůru s odhaleným holým zadkem vystrčeným na svět, je to scéna, při které jde mráz po zádech.
Inspektor v podání Vojtěcha Lipiny je proradný byrokrat vyžívající se v ponižování všech, kteří se dostanou do spárů jeho úřední moci. Velitel Jana Chudého je na první pohled velmi nebezpečný člověk, který své funkce využívá k naplnění živočišných a místy až sadistických choutek.
Jan Chudý. (Foto: Roman Polášek
Do stejné skupiny je možno zařadit i kněze Heyena, který je v podání Jana Lefnera zosobněním té nejhorší přetvářky. Holič Vladislava Georgieva a jeho žena Krásná, kterou hraje Zuzana Truplová, přesně vykreslují chování lidí, kteří hlavně nechtějí mít žádné problémy, i když se na ně s prosbou o pomoc obrátí nejbližší přátelé. Ve druhé části pak jdou ještě dál a stanou se spolupracovníky zlovolné moci.
Dvojici občanů, symbolizující svým způsobem současnou ruskou společnost, odehrají v jediném komediálním výstupu Marek Cisovský a Josef Kaluža. Jejich dialog si na premiéře vysloužil potlesk na otevřené scéně.
Představení je velice záživné ve své první části, po přestávce však tempo i rytmus poněkud upadají. Příčina tkví nejen v textu, ve kterém ubylo situací nabízejících efektní a překvapivá sdělení. Je to také tím, že režie opouští zkratku a částečně i v první části zdárně využívanou groteskní nadsázku. Herci začínají více psychologizovat, zobrazuje se realita, ale vše se tím jakoby zpomaluje. Krutá groteskní komedie se však přesto postupně proměňuje v naléhavý politický apel.
Dramaturgicko-režijní tandem Vůjtek-Krejčí se ve své nejnovější inscenaci opět věnuje velmi aktuálnímu tématu. Za zničené město ve hře si lze snadno dosadit stát, ve kterém se k moci dostane zločinecká klika. Ovládne celou společnost, zničí vše, co vede k nadějnému vývoji, a nakonec se začne likvidovat mezi sebou. Jen hlava všeho toho dění stále nepochopitelně zůstává u moci. Neznáme to odněkud?
Část publika povstáním ze sedadel při závěrečném potlesku vyjádřila hold přítomnému Viktoru Šenderovičovi za hru jako takovou i všem hercům za jejich velmi kvalitní výkony. Hlavně však za sdělení, že rozbořený a zničený, vyloupený dům Einových může být příště náš dům, pokud moc nad námi někdy ve volbách svěříme zločineckým a kriminálním živlům, tvářícím se jako spasitelé světa.
