Do snu nastupuji vlakem, píše Radek Touš ve sbírce Štičí kost, která má nominaci na Cenu J. Ortena

V básnickém evakuačním kufříku nesmí chybět láska. Balíček potvrzující, že milujeme. A jsme milováni. Takto se přece jen lépe utíká od neštěstí, před živelní katastrofou anebo třeba před vraždícími Putinovými tanky. V básnické prvotině Radka Touše Štičí kost je lásky tak akorát, aby čtenář zbytečně nestrádal. A zároveň právě tolik, aby se nestala samozřejmou.

Následující text jako by byl napsán doslova na útěku. Úplně vidím tu scénu, když se milenci musejí z nějakých důvodů rozloučit a na osamělého muže později přijde sen, který ho opět dopraví do náruče vyvolené: „Do snu / nastupuji vlakem / ona se usmívá / když mezi stanicemi / řvu růži.“ Ano, ten řev je bolestný jako trny. Podle nejrůznějších „květomluv“ je totiž růže atributem lásky a zároveň i války, tohle je i symbolika dnešních šílených dnů.

Sbírka Radka Touše pochopitelně vznikla ještě před vypuknutím války na Ukrajině. V hlubokém klatovském míru. A proč sem pletu Klatovy? Je to básníkovo rodiště. Jak se ale mohlo stát, že z tohoto malebného západočeského městečka s pozdně gotickou Černou věží se někdo přesune do slezské Opavy, je mi trochu záhadou. Vzdálenost obou měst je 503 kilometrů, takže kdyby se Touš vydal z Klatov místo do Opavy na západ, skončil by po více než pěti stech kilometrech (přesně 502 km) v ulici Rue des Rossignols ve francouzské obci Niederoedern. V ulici Slavíků.

Básník ovšem odmítl zpěv slavíků a šel za hlasem slezských orlic, aby se na opavské Slezské univerzitě mimo jiné zabýval dílem politicky pokryteckého literáta Fraňa Směji. A také, aby se v tomhle kraji naučil jeho způsoby, třeba místní výrazy pro klení: „Břízy, / kurva břízy / v těch větvích něco je / a klidně je obíhej / dokola a donekonečna / stejně nic nenajdeš // teď / vidíš / jak se jimi chvěješ.“

Do evakuačního zavazadla patří také pár rodinných fotografií, aby člověku zůstala vzpomínka na vlastní kořeny a příbuzenstvo. Sbírka Štičí kost je plná takovýchto snímků a jedna taková momentka dokonce celou knihu uvádí: „Jednou k ránu, cestou z hospody, nachytal táta plný kýbl mladých štik. Až z cesty bylo slyšet, jak se třely. Skočil do potoka a jen tak holýma rukama je z něj tahal a házel na břeh. Mohly mi být asi tak čtyři pět, ale jsem u toho s ním, na břehu potoka, co teče z Němčic do našeho rybníka, a chytám ty štiky ještě ve vzduchu, sbírám je ze země a z ničeho nemám strach.“

Útěk pochopitelně strašně souží. Někdo odejde z Klatov do Opavy, jiný musí prchat před ruskými raketami. A vždycky je nejisté, zda existuje nějaká cesta nazpět: „Poslední dveře se zabouchly / zvěř vstoupila / hlouběji do vsi / před domy ztroskotané vraky aut / a všelijaké harampádí.“

V kufru musí být také místo pro jídlo a pití. Hospodu, kam tak rádi chodíváme, už jako „běženci“ všeho druhu asi hned tak znova neuvidíme. Tak ještě poslední pohled zvenku do oken „rodného výčepu“, než se rozjede vlak: „Hospoda / rozestlaná světlem / postel / do rána.“ Tento zdánlivě nostalgický text lze považovat i za jednu z nejkrásnějších milostných básní o hospodě, které kdy byly v české poezii napsány. Štamgasti ví, proč tomu tak je, abstinentům to nemá smysl vysvětlovat. Pábitelské řeči nad půllitrem, když už se na nebi červená ranní slunce, to je prostě i jistý druh milostného aktu.

„Každého dne se něco končí, něco překrásného se končí,“ napsal Jaroslav Seifert v první strofě svého textu Píseň ve sbírce Poštovní holub z roku 1929. A stejná báseň končí slovy: „Každého dne se něco počíná, něco překrásného se počíná.“ Mezi řádky Seifertových veršů je přitom cítit i každodenní bolest života, kdy se to „překrásné“ v toku času mihá kolem jen jako ptačí pírko. Radek Touš v předposledním textu sbírky Štičí kost také odchází vstříc neznámé budoucnosti. V obavách, nicméně stejně odhodlaně jako Jaroslav Seifert: „Světla v oknech / a jablka v trávě / naposledy něco voláš / aniž by ses otočil.“

*

Radek Touš, Štičí kost. Trigon 2021. Sbírka byla tento týden nominována na Cenu Jiřího Ortena 2022, což je prestižní cena Svazu českých knihkupců a nakladatelů (SČKN) talentovaným autorům do 30 let věku. Nominace získaly následující knihy, uvádíme i stručnou charakteristiku z pera poroty. Novela Josefa Tichého Předvečer (Minimum Difference), která se odehrává v odlehlém hotelu severně od Tokia a zachycuje hledání sebe sama i druhých v novém prostředí. Básnická sbírka Štičí kost (Trigon) v níž její autor Radek Touš objevuje svět bez přemíry informací a komunikačního bujení. Básnická sbírka Měňagon (nakladatelství Pavel Mervart) Vojtěcha Vacka, v níž se spolu s ním čtenáři vydají na dobrodružnou výpravu.