Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Do snu nastupuji vlakem, píše Radek Touš ve sbírce Štičí kost, která má nominaci na Cenu J. Ortena

Do snu nastupuji vlakem, píše Radek Touš ve sbírce Štičí kost, která má nominaci na Cenu J. Ortena

22.4.2022 Obraz & Slovo

Může být báseň o hospodě zároveň milostnou poezií? Básník Radek Touš (1993) jednu takovou zařadil do knihy Štičí kost. Sbírka byla v těchto dnech nominována na Cenu Jiřího Ortena, která se uděluje autorům do třiceti let. Absolvent Slezské univerzity v Opavě a někdejší spolupracovník kulturního deníku Ostravan.cz píše verše úsporné jako evakuační zavazadlo. Je v nich snad všechno, co patří k básním, které čtenář poezie potřebuje k přežití.

Zvětšit obrázek

Radek Touš.
Foto: Slezská univerzita v Opavě

V básnickém evakuačním kufříku nesmí chybět láska. Balíček potvrzující, že milujeme. A jsme milováni. Takto se přece jen lépe utíká od neštěstí, před živelní katastrofou anebo třeba před vraždícími Putinovými tanky. V básnické prvotině Radka Touše Štičí kost je lásky tak akorát, aby čtenář zbytečně nestrádal. A zároveň právě tolik, aby se nestala samozřejmou.

Následující text jako by byl napsán doslova na útěku. Úplně vidím tu scénu, když se milenci musejí z nějakých důvodů rozloučit a na osamělého muže později přijde sen, který ho opět dopraví do náruče vyvolené: „Do snu / nastupuji vlakem / ona se usmívá / když mezi stanicemi / řvu růži.“ Ano, ten řev je bolestný jako trny. Podle nejrůznějších „květomluv“ je totiž růže atributem lásky a zároveň i války, tohle je i symbolika dnešních šílených dnů.

Sbírka Radka Touše pochopitelně vznikla ještě před vypuknutím války na Ukrajině. V hlubokém klatovském míru. A proč sem pletu Klatovy? Je to básníkovo rodiště. Jak se ale mohlo stát, že z tohoto malebného západočeského městečka s pozdně gotickou Černou věží se někdo přesune do slezské Opavy, je mi trochu záhadou. Vzdálenost obou měst je 503 kilometrů, takže kdyby se Touš vydal z Klatov místo do Opavy na západ, skončil by po více než pěti stech kilometrech (přesně 502 km) v ulici Rue des Rossignols ve francouzské obci Niederoedern. V ulici Slavíků.

Básník ovšem odmítl zpěv slavíků a šel za hlasem slezských orlic, aby se na opavské Slezské univerzitě mimo jiné zabýval dílem politicky pokryteckého literáta Fraňa Směji. A také, aby se v tomhle kraji naučil jeho způsoby, třeba místní výrazy pro klení: „Břízy, / kurva břízy / v těch větvích něco je / a klidně je obíhej / dokola a donekonečna / stejně nic nenajdeš // teď / vidíš / jak se jimi chvěješ.“

Do evakuačního zavazadla patří také pár rodinných fotografií, aby člověku zůstala vzpomínka na vlastní kořeny a příbuzenstvo. Sbírka Štičí kost je plná takovýchto snímků a jedna taková momentka dokonce celou knihu uvádí: „Jednou k ránu, cestou z hospody, nachytal táta plný kýbl mladých štik. Až z cesty bylo slyšet, jak se třely. Skočil do potoka a jen tak holýma rukama je z něj tahal a házel na břeh. Mohly mi být asi tak čtyři pět, ale jsem u toho s ním, na břehu potoka, co teče z Němčic do našeho rybníka, a chytám ty štiky ještě ve vzduchu, sbírám je ze země a z ničeho nemám strach.“

Útěk pochopitelně strašně souží. Někdo odejde z Klatov do Opavy, jiný musí prchat před ruskými raketami. A vždycky je nejisté, zda existuje nějaká cesta nazpět: „Poslední dveře se zabouchly / zvěř vstoupila / hlouběji do vsi / před domy ztroskotané vraky aut / a všelijaké harampádí.“

V kufru musí být také místo pro jídlo a pití. Hospodu, kam tak rádi chodíváme, už jako „běženci“ všeho druhu asi hned tak znova neuvidíme. Tak ještě poslední pohled zvenku do oken „rodného výčepu“, než se rozjede vlak: „Hospoda / rozestlaná světlem / postel / do rána.“ Tento zdánlivě nostalgický text lze považovat i za jednu z nejkrásnějších milostných básní o hospodě, které kdy byly v české poezii napsány. Štamgasti ví, proč tomu tak je, abstinentům to nemá smysl vysvětlovat. Pábitelské řeči nad půllitrem, když už se na nebi červená ranní slunce, to je prostě i jistý druh milostného aktu.

„Každého dne se něco končí, něco překrásného se končí,“ napsal Jaroslav Seifert v první strofě svého textu Píseň ve sbírce Poštovní holub z roku 1929. A stejná báseň končí slovy: „Každého dne se něco počíná, něco překrásného se počíná.“ Mezi řádky Seifertových veršů je přitom cítit i každodenní bolest života, kdy se to „překrásné“ v toku času mihá kolem jen jako ptačí pírko. Radek Touš v předposledním textu sbírky Štičí kost také odchází vstříc neznámé budoucnosti. V obavách, nicméně stejně odhodlaně jako Jaroslav Seifert: „Světla v oknech / a jablka v trávě / naposledy něco voláš / aniž by ses otočil.“

*

Radek Touš, Štičí kost. Trigon 2021. Sbírka byla tento týden nominována na Cenu Jiřího Ortena 2022, což je prestižní cena Svazu českých knihkupců a nakladatelů (SČKN) talentovaným autorům do 30 let věku. Nominace získaly následující knihy, uvádíme i stručnou charakteristiku z pera poroty. Novela Josefa Tichého Předvečer (Minimum Difference), která se odehrává v odlehlém hotelu severně od Tokia a zachycuje hledání sebe sama i druhých v novém prostředí. Básnická sbírka Štičí kost (Trigon) v níž její autor Radek Touš objevuje svět bez přemíry informací a komunikačního bujení. Básnická sbírka Měňagon (nakladatelství Pavel Mervart) Vojtěcha Vacka, v níž se spolu s ním čtenáři vydají na dobrodružnou výpravu.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.