Hvězdný Zlatomir Fung míří na Janáčkův festival a říká: Miluji energii, kterou přináší publikum

Kdo vás přivedl k hudbě?

Na violoncello jsem začal hrát ve třech letech. Ani jeden z mých rodičů není hudebník, ale moje maminka v mládí studovala hru na klavír a na obou stranách mojí rodiny bylo cítit velké zaujetí pro klasickou hudbu. Zpočátku byly violoncellové lekce jen součástí mého vzdělávání, teprve později se z nich stala opravdová vášeň.

Kdy jste se rozhodl stát se profesionálním hudebníkem?

Když mi bylo 12 let, měl jsem možnost zúčastnit se letního hudebního tábora na univerzitě v Indianě, kde jsem se setkal s mnoha mladými muzikanty, z nichž některým bylo 16 nebo 17 let. Rozhodli se stát se profesionálními hudebníky. Hluboce to na mě zapůsobilo. Ovlivnilo mě, jak vážně to s hudbou mysleli. Ta zkušenost mi odhalila možnosti.

Jak byste pouhými třemi slovy popsal skladatele Leoše Janáčka a šířeji pak i jeho tvorbu?

Bizarní, hluboký, mystický. Jeho hudební jazyk a styl je skutečně něčím výjimečný – je jedním z mála skladatelů, kteří ve své době přispěli k možnostem hudby něčím zcela zásadním. Kdyby to bylo možné, požádal bych ho, aby uvažoval o napsání pořádné violoncellové sonáty; my violoncellisté sice máme „Pohádku“, ale myslím, že Janáček měl vzácný dar pro komorní hudbu, a je škoda, že toho nenapsal víc.

Je nějaká skladba, samozřejmě nejen Janáčkova, kterou považujete za svou srdeční záležitost?

Vždy se snažím najít blízký vztah ke každé skladbě, kterou interpretuji, ale přirozeně některé jsou mi okamžitě bližší nebo jsou pro mě dojemnější než jiné. Kdybych měl jmenovat jedno dílo z violoncellového repertoáru, bez kterého bych nikdy nemohl žít, byl by to Violoncellový koncert Edwarda Elgara. Miluji také ruskou violoncellovou hudbu, zejména Rachmaninovu violoncellovou sonátu.

Co máte nejraději na vystupování před publikem?

Miluji tu energii, kterou publikum přináší! Je tak vzrušující vyjít na pódium a vidět všechny, kteří si udělali čas ve svém rušném dni, aby si užili a ocenili hudbu společně v jedné místnosti. Na začátku pandemie covidu, kdy se nekonaly žádné koncerty, jsem se cítil velmi depresivně a bez motivace. Zjistil jsem, že bez možnosti sdílet hudbu s živým publikem nemohu žít. Jako interpret doufám, že dokážu poskytnout naplňující, nezapomenutelné a poutavé vystoupení každému, kdo na něj přijde.

Kdybyste mohl preferovat některý nástroj v orchestru, se kterým se ztotožníte, který by to byl? Pomiňme teď violoncello…

Činel! Obvykle burácí v těch nejnapínavějších okamžicích hudebních děl, takže je jedním z mých nejoblíbenějších nástrojů z celého orchestru.