Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Colours 2022 pod drobnohledem, den druhý: Fenomén Hiromi a deštivá paráda Franze Ferdinanda a The Killers

Colours 2022 pod drobnohledem, den druhý: Fenomén Hiromi a deštivá paráda Franze Ferdinanda a The Killers

15.7.2022 Hudba

Druhý den festivalu Colours of Ostrava poznamenalo hlavně v jeho závěru deštivé počasí, které ale neodradilo desetitisíce fanoušků kapel Franz Ferdinand a především The Killers, aby si v lijáku poslechli vystoupení, na která tak strašně dlouho čekali. Mezi nejvýraznější hudební zážitky patřily také koncerty v Gongu, kde se představila fenomenální japonská klavíristka Hiromi a v závěru dne také Bára Zmeková s nečekanými hudebními hosty. Nezapomenutelný byl i koncert Warsaw Village Band, který se bohužel s vystoupením Hiromi křížil. Také za druhým dnem se ohlížejí v dialogu Milan Bátor a Aleš Honus.

Zvětšit obrázek

Z vystoupení kapely The Killers.
Foto: Lukáš Horký

Aleš: Máme za sebou další, tentokrát poněkud upršený den. Tohle se prostě na festivalech stává, co mne ale překvapilo, tak fakt, kolik lidí poslouchalo závěrečný koncert na hlavní scéně, kde vystupovali The Killers, jako by vůbec nepadaly trakaře. Byly to desítky tisíc lidí, kteří zůstali na místě a poslouchali muziku i v době té největší průtrže, která postihla celý koncert hlavních hvězd. Jasně, v takovém obrovském počtu se prostě lidé nemají kam schovat, ale to, že při vystoupení poslední kapely ve velkém neodcházeli a vydrželi až do konce, svědčí především o síle muziky, se kterou The Killers přijeli. Taky jsi zmokl jako já, nebo se ti podařilo najít před průtrží úkryt? A vůbec, než se pustíme do rozboru jednotlivých vystoupení, jaké máš po dvou dnech dojmy z atmosféry, která na festivalu vládne? A kdy jsi do areálu přijel? Myslím, že jsi tam ve čtvrtek strávil určitě více než dvanáct hodin…

Milan: Přijel jsem na Colours okolo druhé hodiny, abych stihl vystoupení akustického kytarového dua Šimanský&Niesner a odjížděl jsem po Báře Zmekové hodinu po půlnoci. Řeknu ti, Aleši, byl to jeden z těch nejbarevnějších dnů, jaké člověk může zažít jen na Colours of Ostrava. Včetně onoho šíleného deště během vystoupení obou hlavních rockových hvězd Franz Ferdinand a The Killers. Všechno holt něco stojí a když je zážitek drsnější, tím silněji se někdy ukotví v paměti. A mé dojmy po dvou dnech festivalu? Mám radost z návštěvnické účasti a těžce si na to prodírání davy zvykám. Zvykám si taky na jednorázové plastové kelímky, které se válí po zemi a hlavně ve tmě znepříjemňují život. Každá strana má svůj rub a líc… Jinak je samozřejmě atmosféra na Colours úžasná. Potkávám řadu přátel, kteří jezdí za muzikou. Obchází vedlejší scény a kochají se…

Kapitán Demo. (Foto: Lukáš Horký)

Aleš: Mám to podobně. Mám radost ze setkávání s přáteli, které jsem třeba i několik let neviděl, mám radost z té záplavy skvělé muziky na velkých i malých scénách, kam ale člověk našlape spoustu kilometrů v davech, přitom mám pocit, že nepřehlédnutelná část lidí na festival vůbec nechodí za muzikou a bohužel často během různých koncertu ruší ty, kteří si chtějí koncerty soustředěněji vychutnat, ale to by bylo na delší povídání. Proč zmizely zálohované kelímky, nevím, možná jde o hygienické opatření, protože si nejsem jist, že je nad covidem definitivně vyhráno. Ale pojďme za muzikou – já jsem do areálu dorazil až na druhou půlku vystoupení Kapitána Dema, který opět nezklamal, a je dobře, že tento koncert byl nasazen jako první na hlavní scéně. Tahle velmi zdařilá a vtipná parodická show mě i po letech pořád bere a po zhlédnutí čtvrteční produkce se těším na nové album. Taky ses u vystoupení Jiřího Buriana alias Kapitána Dema dobře bavil, nebo patříš k těm, kteří tento styl produkce prostě nemusí?

Milan: Samozřejmě, že jsem se bavil, byť všechny průpovídky od něj nepovažuji za invenční. Jako příklad si uveďme song, ve kterém se zpívá „kdo netančí, ten je sráč“. Nicméně Kapitán Demo to naživo opravdu umí rozbalit. Lidi pařili jako o život a dav pod pódiem byl rozhodně ve větším varu než na Princeznu Nokiu, která vystoupila na hlavní scéně později. Ještě předtím jsem však navštívil koncert kytarového dua Šimanský&Niesner. Dva týpci s kytarami a instrumentální hudbou ukázali, že slovo není vždy potřeba. Velmi oceňuji fakt, že jejich kompozice nemají jednoduchou formu, ale naopak velmi zajímavý průběh a nečekanou barevnost. Přitom se oba vyhnuli často nadužívaným kytarovým technikám v podobě perkusivních poklepů. Vystačili si jen s fingerpickingem a nic tomu nechybělo. Podobně kvalitní záležitost jsem našel o chvíli později u kapely The Beautifuls, jejíž frontman má opravdu charismatický hlas. The Beautifuls servírovali lidem své dravé rokenrolem inspirované písně. Pěkně stylově, v oblecích…Kytarista docela vizáží připomínal legendárního Bila Haleye, kontrabas a dynamický projev celé kapely, včetně  intenzivního kontaktu s publikem… to vše vyvolalo velkou odezvu. Ale ať pořád nerozumuju já, co oslovilo vlastně tebe, Aleši?

Jiří Krhut a Štěpán Kozub. (Foto: Lukáš Horký)

Aleš: Pokud to vezmeme chronologicky, tak zpočátku jsem ve čtvrtek moc skutečně dobrých hudebních dojmů neměl. Tebou zmiňovaní The Beautifuls a jejich rockabilly show mne moc neoslovují, to si raději pustím opravdu velká jména a legendy tohoto žánru. Kapitán Demo mě baví, ale prostě jen „baví“, ale to, co především od muziky vyžaduji, tedy absolutní pohlcení a nutkání „jen“ poslouchat, mi nedává. Takže první moment, kdy jsem se skutečně zastavil a užíval si hudbu, představovalo vystoupení Jiřího Krhuta, Štěpána Kozuba, Barunky Kanyzové a Pavla Sotoniaka. Koncert byl sice poznamenán technickými problémy, třeba výpadkem zvuku piana, pohotový Štěpán Kozub i Jiří Krhut však přidali pár anekdot, takže publikum se bavilo i tak. Při koncertu jsem si uvědomil, jak velký tvůrčí a teprve nyní doceňovaný potenciál dlouho dřímal v osobě Jiřího Krhuta, protože zazněly nejen relativně nové písničky ze společného alba Prásknu bičem, ale i pár starších kousků, třeba asi deset let stará skladba Že si nebo v polštině zpívaná Latem. Obě měla původně v repertoáru kapela Filip M., s níž Jiří Krhut účinkoval ještě před vznikem Nedivoč. Ty písně mají dodnes šmrnc a v zapomnění neupadnou ještě dlouho. Pokud zmiňuješ vystoupení rapperky, která si říká Princess Nokia, tak pro mne osobně šlo o velké zklamání. Ta slečna vlastně více vrtěla zadkem a předváděla své vnady, než zpívala, i když místy její rap nepostrádal výbušnost a charisma. Ovšem forma, kterou byla tahle muzika podaná, je rozpačitá a absolutně mě neoslovuje. Tahle muzika mě nechává chladným, byť se tváří, jak je úžasně žhavá. Taky by ses bez koncertu Princes Nokii na Colours obešel?

Princess Nokia. (Foto: Lukáš Horký)

Milan: Těžko říct. Především musím zmínit, že rap a hip hop mám opravdu rád a Nokia tento styl zvládá perfektně. Souhlasím však s tebou, že její vystoupení bylo dost podivné. Strašlivě dlouhé prostoje, kdy si ostentativně utírala pot ručníkem, spousta řečí… Některé písně ovšem nebyly vůbec špatné, ale celkové podání by chtělo ještě hodně zvážit. Nedivím se, že spousta lidí proto její vystoupení nakonec ignorovala. Jinak musím spolu s tebou taky pochválit trio Krhut/Kozub/Kanyzová s vydatným přispěním Pavla Sotoniaka u stage piana. Tyto písně mají dlouhou životnost, nápad a šmrnc. Můžete si je bez pocitu trapnosti zpívat, a to je dnes co říct. Když už jsi konečně také osobně pochválil Jirku Krhuta za to, že jako skladatel zraje, určitě si zaslouží pochvalu i jako interpret. S kytarou i za klavírem se totiž neustále zlepšuje, o textech ani nemluvě, ty jsou prostě vynikající a na populární bázi patří k nejlepším. Stručně řečeno – jeden z nejlepších koncertů dne. Pořádně se mnou zatřáslo i energické londýnské trio Pengshui. Jejich mix hiphopu, elektroniky a praskavých basových riffů byla ta nejagresivnější a nejdrsnější esence, co jsem zatím letos na Colours slyšel. Potom mne ovšem čekalo zklamání na Full Moon scéně. Když jsem dorazil dvacet minut před koncem vystoupení Marga, bylo už po všem. Nechápu, jak se něco takového může na festivalu stát. Máš pro předčasně ukončené vystoupení nějaké vysvětlení?

Z koncertu Pengshui. (Foto: Lukáš Horký)

Aleš: Nemám. To, co píšeš, by mne za normálních okolností překvapilo, ale protože jsem zažil to samé u koncertu Sinks, na který jsem se těšil, tak mě to dost naštvalo. V době, kdy jsem na Full Moon Stage s vyplazeným jazykem přispěchal, kapela zrovna skončila, a to měla ještě půl hodiny hrát. Aplikace Colours, kterou jsem si nainstaloval do mobilu právě proto, abych dostával na podobné změny upozornění, mě místo toho neustále zve do stánků partnerů. Ale zpět k muzice – ještě než jsem odběhl na Full Moon Stage, užíval jsem si první půlku koncertu Phoebe Bridgers. A byla to krása – překvapila mě, že koncert začala svými dvěma největšími hity Motion Sickness a Kyoto, protože jsem čekal, že tyhle písně budou až na závěr. Muzika Phoebe Bridgers plyne naprosto přirozeně jako voda v potoku, a to jak na jejích velmi příjemných nahrávkách, tak i v živém provedení. Jaký to byl diametrální rozdíl při srovnání s Princeznou Nokií! Teď je lituji, že jsem nezůstal až do konce vystoupení a místo toho jsem zažil popisované zklamání na Full Moon Stage, ale stávají se i horší věci. Jak se tobě líbila Phoebe Bridgers?

Phoebe Bridgers. (Foto: Lukáš Horký)

Milan: Moc! Její koncert jsem si vychutnal úplně celý a nelituji jediné minuty. Bridgers je skutečná osobnost. Skvěle zpívá a obklopila se kapelou, která ví, co má hrát. Netuctová hvězda, která nemá zbytečné kecy, neustále se neusmívá, ale chová se úplně přirozeně. Její nádherné songy Motion Sickness, Garden Song, Kyoto a mnohé další vyzněly naživo opravdu úchvatně. Všiml jsem si také euforického přijetí publika a vůbec se tomu nedivím. Tebou zmíněné Sinks jsem slyšel jen chvíli a jejich noiserockové běsnění bylo docela sympatické. Potom ovšem přišla chvíle pro Franz Ferdinand. Moje oblíbená kapela živě nezklamala. Písně jako Now You Girls, Curious, Walk Away, Do You Want To fungovaly na promočené davy jako roznětka granátu. Lidé v dešti pařili, jásali a skotačili. Bylo to úžasné. Franz Ferdinand jsou poctivá rocková parta, která to umí, s publikem navázala okamžitě spolupráci a navíc je poznáte po prvních pár taktech.

Franz Ferdinand. (Foto: Lukáš Horký)

Mrzelo mě, že jsem musel jejich vystoupení opustit, protože jsem měl lístky do Gongu na Hiromi. Tu, jak jistě chápeš, nešlo pominout. Taky se na ni těšil můj desetiletý syn Lukáš. Hiromi vystoupila s úžasným londýnským smyčcovým kvartetem. O každém hráči by se slušelo napsat pár řádků, největší pozornost si však zaslouží skvělá irská violoncellistka v růžových šatech, která byla s Hiromi spojená jakoby pupeční šňůrou a všechny její úchvatné improvizace kořenila perfektním groovem a kráčejícím basem. Souhra celého souboru byla strhující. Hiromi je živým příkladem staré pravdy, že ničeho velkého nebylo dosaženo bez nadšení. Během koncertu se usmívala, zpívala, jásala, dojímala se a radovala. Neuvěřitelný, spontánní gejzír emocí se zrcadlil hlavně v její interpretaci a hudbě, která je přehlídkou bezbřehé kreativity. Styl Hiromi je živelný a nespoutaný. Podobá se vlasaté kometě i malé čarodějnici. Nejvíc se mi líbilo, jak se zadrápla do nějaké improvizace a našla si nové motivy, které neustále obrušovala, vylepšovala a barvila pestrým úhozem. Často také využívala svá oblíbená tremola na jednom tónu, ovšem druhou rukou do nich vyšívala neuvěřitelné rytmické struktury. Hlava to nepobrala. Její barevná škála je naprosto neuvěřitelná. Čtyřdílná suita, která vznikla během covidu, vyplnila většinu prostoru jejího koncertu, nechyběly ani úchvatné aluze na Smetanovu Vltavu. Hiromi našla sílu ještě na dechberoucí desetiminutový přídavek a posléze na několik dalších společně s kvartetem. Obecenstvo bylo její hrou uhranuto – a kolikrát se vstávalo k bouřlivému aplausu ve stoje, si ani nepamatuji. Řeknu ti, Aleši, že jsem slyšel už docela dost koncertů, ale Hiromi mě naprosto rozsekala. Ještě to rozdýchávám, ale tak nějak vnitřně už vím, že tohle byl nejsilnější koncert, který jsem zatím slyšel. (Rozhovor s Hiromi pro Ostravan čtěte ZDE)

Hiromi. (Foto: Lukáš Horký)

Aleš: Milane, tiše závidím a byla velká chyba, že jsem si tohle nechal ujít, ale z koncertu Franze Ferdinanda jsem nedokázal odejít. Naprosto mne pohltil, a to tím spíš, že na něm zazněly skutečně všechny největší hity, které mne provázejí dvacet let. Tuhle kapelu mám prostě rád, i když vzhledem k silnému dešti jsem ji tak trošku zbaběle poslouchal z velké vzdálenosti pod střechou. A pak jsem běžel na polský Warsaw Village Band, který mi při jeho minulé zastávce unikl a letos jsem si dal slib, že podruhé si tuto skvělou kapelu, na kterou pějí ódy po celém světě, nenechal ujít. A koncert byl parádní, kapela dostala publikum do absolutního transu a v závěru fanoušky dokonce přiměla, aby střídavě vyli jako vlci a vlčice. Nezapomenutelný zážitek. A nechyběla ani gesta na podporu Ukrajiny. Uvědomil jsem si, že protiválečný apel mi ve vystoupení většiny kapel na festivalu zatím chybí.

Warsaw Village Band. (Foto: Aleš Honus)

Vrchol čtvrtečního programu na hlavní scéně pak pro mě představovalo vystoupení kapely The Killers, byť se téměř celý její koncert odehrál v prudkém lijáku, ale fanoušci to vydrželi. Bylo až neuvěřitelné, kolik lidí koncert kapely poslouchalo až do konce, přitom asi nešlo jen o jejich skalní fanoušky, protože plocha před hlavní stagí byla téměř plná, v tom lijáku tam stálo možná nějakých 20 tisíc lidí. Někteří v pláštěnkách, ale spousta z nich jen tak, v tričkách nacucaných vodou. Neuvěřitelné.  Škoda jen, že nezaznělo více ukázek z nedávno vydaného konceptuálního alba Pressure Machine,  které při každém dalším poslechu stále více považuji za jejich nejzdařilejší. Ale rozumím tomu, že přednost musely dostat hity jako Somebody Told Me nebo rádiový Human, který zná asi každý, i když o tom možná neví. Tohle byla pro mě parádní páteční, i když bohužel propršená festivalová tečka. Protože jsem i se svým doprovodem totálně promokl, vzdali jsme původně plánovaný závěrečný koncert Báry Zmekové v Gongu a teď toho lituji, protože jak jsem se doslechl, koncert byl skutečně parádní, navíc se spoustou mimořádných hostů.

Milan: Pressure Machine je skutečně báječné album, ale chápu jejich dramaturgii. Mne vystoupení této americké legendy z Las Vegas také uchvátilo. Jakoby dalo zapomenout na provazy deště, které se jako příčné flétny téměř bez ustání snášely na roztančené davy. Brandon Flowers živě potvrdil, jak spektakulární je zpěvák. Celý setlist byl sestaven vynikajícím způsobem. Od úvodních hitů The Man a Spaceman přes mé oblíbené Run for Cover a Human až po báječný a nečekaný duet Runaway Horses s Phoebe Bridgers, který byl úchvatný. The Killers zářili od první do poslední minuty, kdy uzavřeli svůj set písněmi When You Were Young a Mr. Brightside. Skvělá kapela a velkolepý zážitek. Jen nedokážu říct, který z obou indie rockových velikánů si získal mé srdce víc – jestli Franz Ferdinand nebo The Killers. Obě kapely byly naprosto báječné a každá je svým způsobem jedinečná. Franz Ferdinand svým jízlivým, kousavým a ironickým stylem, The Killers zase svou melancholickou euforií, což se sice na první pohled vylučuje, ale oni to opravdu umí propojit do jedné entity. Kdybych měl ovšem říct, který z obou zpěváků se mi líbí víc, je to určitě romantický a nesmírně naléhavý hlas Flowerse. Aleši, uvědomuješ si vůbec, čeho jsme byli svědky? Vidět a slyšet živě tak dvě tak zásadní kapely v jeden jediný den. To prostě smaže veškeré nedostatky a rozmary počasí.

Bára Zmeková. (Foto: Lukáš Horký)

Já osobně jsem byl po vystoupení Hiromi a The Killers tak nakopnutý, že jsem si nenechal ujít ani Báru Zmekovou. Tato česká klavíristka, zpěvačka a skladatelka mne baví už od svých počátků a velmi pozorně její hudební dráhu sleduju. A Bára si pro svou premiéru na Colours připravila krásné překvapení. Vystoupila totiž v osmičlenné sestavě, v níž nechyběli její hudební kamarádi akordeonista Michal Mihok a bubeník Viktor Dořičák, ale také hosté jako ostravská saxofonistka Marcela Kučová, basklarinetista Ondřej Vychodil, kontrabasista Petr Tichý a fenomenální trumpetista Oskar Török. Jejich půlnoční koncert nás přenesl do dalšího dne s lyrickým magickým kouzlem, jemuž vévodil Bářin subtilní, nitkovitý hlásek, který je tak něžný a tenoučký, až máte občas strach, že se zlomí nebo ho ofoukne vítr. Její hudba a texty mají v sobě víc poezie a nevšedního vidění podprahových věcí, než je u nás běžné. Každý z hostů vetknul jejím písním své osobní kouzlo, nejvíc mě uchvátila houslistka a zpěvačka Nina Marinová, jejíž hra na housle se může rovnat legendě Honzovi Hrubému. Takové má charisma a smysl pro styl. Bářiny texty mě baví způsobem, jakým nasvěcují malé věci každodenního života a dávají jim zvláštní význam na základě hlubokých básnických asociací a metafor. Občas jí sice trochu nevyšla pěvecká intonace, ale šlo o celkový zvuk a kvalitou tvorby Zmeková vysoce překračuje obvyklý standard české hudby. Písně jako Vítr, Plačtivo, Svatojánská nebo Máky jsou poklady a jasné svědectví o neobyčejně poctivé a senzitivní autorce, jež je doma v každém hudebním žánru, který jí dovolí být svá. Báru Zmekovou můžeme zařadit mezi nejvýraznější osobnosti současné ženské scény. Nádherná tečka za druhým festivalovým dnem, který patřil díky jménům jako Hiromi, Phoebe Bridgers, Franz Ferdinand a The Killers k největším senzacím a událostem v dosavadní festivalové historii.

Milan Bátor & Aleš Honus | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.