Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Colours 2022 pod drobnohledem, den třetí: Fascinující Wardruna, chladná LP a skvělí Kings of Convenience

Colours 2022 pod drobnohledem, den třetí: Fascinující Wardruna, chladná LP a skvělí Kings of Convenience

16.7.2022 Hudba

Je za námi třetí den festivalu Colours of Ostrava a my pro vás máme tradiční report z jeho hudebního programu. Asi největší dojem na nás zanechalo norské folkové duo Kings of Convenience a podle očekávání i jejich krajané, kapela Wardruna. Vystoupila také populární zpěvačka a skladatelka LP, kterou Ostravané přivítali už podruhé. Čtvrteční program komentují v dialogu publicisté Milan Bátor a Aleš Honus.

Zvětšit obrázek

Zpěvačka LP na Colours of Ostrava.
Foto: Lukáš Horký

Aleš: Máme za sebou třetí den Colours of Ostrava, při kterém jsme pokračovali v hledání kvalitních hudebních zážitků. Já osobně jsem si v pátek opět uvědomil, jak moc mi chybí česká scéna, která byla letos překvapivě zrušena a čeští interpreti byli rozeseti po dalších stagích. Stejně tak z festivalu zmizelo koncertní šapitó, kde se v minulosti také odehrával zajímavý alternativní program. Přibylo také taneční hudby a ze všech těchto důvodů pro mne osobně měl páteční program pár hluchých míst, ale zdůrazňuji, že hovořím jen o svých osobních preferencích a samozřejmě je to můj problém. Je ale fakt, že na úkor dvou zmiňovaných hudebních scén opět přibylo partnerských zón, které mne jako člověka, který na Colours chodí výhradně za hudbou, nezajímají. Respektuji tento jev jako nutnost, ale přesto je jich na můj vkus příliš. Jasně, někteří lidé se tam evidentně dobře baví, navíc velcí producenti alkoholu a bohužel i tabáku jsou pro festival zdrojem finančních příjmů, takže bychom mohli být rádi, že díky tomu do Ostravy jezdí velké světové hvězdy, přesto Colours jsou a doufám, že i nadále zůstanou primárně hudební festival. A i páteční program měl spoustu výborných hudebních bodů, pro mne osobně hlavně koncertů Kings of Convenience a kapely Wardruna i několika objevů a překvapení na menších scénách. Jak to máš ty, také jsi v pátek neměl tolik intenzivních hudebních zážitků jako v jiné festivalové dny?

Milan: Nemá smysl toužit po nemožném. Každý festival se vyvíjí, to je přirozené. A je velmi zajímavé sledovat, jaké jsou reakce diváků. Obecně se totiž potvrzuje jeden fakt: kdo něco dělá pořádně, s nasazením a chce se o to, co umí, podělit s ostatními, ten je úspěšný. A je úplně jedno, jakému hudebnímu žánru se věnuje. Jde-li o elektronickou hudbu, folk, nebo třeba nu-jazzovou syntézu. Nemám vůbec pocit, že by můj páteční festivalový den byl méně bohatý na hudební zážitky. Smířil jsem se už s věcmi, které změnit nemůžu: třeba, že večer už šlapeme v moři plastových kelímků, které se válejí všude na zemi. Se sobeckostí lidí, kteří bezostyšně hulí v publiku mezi ostatními včetně dětí. Smířil jsem se s tím, že počet veřejných toalet, zejména pro ženy, není úměrný mase festivalových návštěvníků. Jedenkrát jsem během festivalu trochu ztratil nervy, když jedna paní sedící pohodlně ve VIP zóně chtěla vykázat mého syna, že má přes něho špatný výhled na pódium. Přitom stál po jejím boku. To už jsem opravdu zareagoval, protože tohle bylo za hranou. Jsou věci, které dokážou znechutit, ale snažím se na to dívat z té lepší stránky. Kde jsi vlastně zahájil své festivalové putování ty, Aleši?

Beata Hlavenková. (Foto: Aleš Honus)

Aleš: Jako první jsem zhlédl téměř celý koncert Beaty Hlavenkové a její Kapely Snů. Pro mne osobně šlo o velmi příjemný start dne, navíc jsem si možná poprvé uvědomil, že vendryňská rodačka není jen velmi kvalitní skladatelka a muzikantka, ale že z ní vyrostla i nesmírně charismatická zpěvačka, kterou si nespletete. To, že zpívá dobře na studiových nahrávkách, samozřejmě víme, ale podat přesvědčivý výkon takto naživo je mnohem těžší a zde byla její práce s barvou a dynamikou hlasu naprosto dokonalá, její pěvecký part byl naprosto sebevědomý a v některých písních až uhrančivý. Vlastně je s podivem, že její první alba byla čistě instrumentální a Beatě tak dlouho trvalo, než se osmělila zpívat. Koncert, během kterého nemohly chybět ani její nejlepší písně Plávala a Husa v mlze, to byl opravdu dobrý, i když místo dvou doprovodných vokalistek přijela ze zdravotních důvodů jen jedna, a navíc bylo opravdu slyšet, že zaskakující baskytarista toho s kapelou ještě moc neodehrál. Máš z koncertu Beaty Hlavenkové podobné dojmy jako já?

Milan: Ano, Beata Hlavenková se na Colours of Ostrava představila ve vynikající formě. Zejména po pěvecké stránce mě tentokrát naprosto přesvědčila svým důrazem na dynamiku, expresivní výraz a jistotu v intonaci. Bohužel, jak píšeš, došlo ke změně na postu baskytaristy. Bylo to prý něco neočekávaného a zaskakující basák neměl dost času naučit se všechny party. Ani tento problém ovšem nemohl zastřít fakt, že Hlavenková je skutečným úkazem české hudební scény. Jsem přesvědčen, že tak krásnou hudbu u nás nikdo nepíše, jen se nedokážu zatím příliš ztotožnit s jejími novějšími písněmi, které mi někdy připadají jako školení osobního seberozvoje namísto jejího hudebního básnění. Korektně bychom měli zmínit, že v porovnání s tím, co předváděl na hlavní scéně polský rastaman Mesajah, produkuje Hlavenková hudbu, která patří na hlavní stage. Ne naopak.

Z koncertu Sons of the East. Foto: Lukáš Horký)

Aleš: Jsem téhož názoru a nejde jen o koncert Beaty Hlavenkové, ale i o některá další vystoupení. V každém případě koncert australské folkrockové kapely Sons of the East, který následoval, patřil zcela právem na velkou Liberty Stage. A to přesto, že jde o zcela nové jméno na světové scéně a v Česku tahle kapela není moc známá. Její krásné melodie, zejména hitovku Come Away, která nechyběla, si zpívám ještě teď. Přesto jsem koncert v polovině opustil a na tvé doporučení zamířil na Drive Stage na vystoupení estonského dua Puuluup, které se pro mě rázem stalo asi největším překvapením pátečního večera. Přiznávám, že jsem při prohlížení programu tuhle kapelu tak trochu přehlídl a přicházel jsem nepřipraven, o to víc jsem byl potěšen tím, co tihle pánové na pódiu se starobylými lyrami předváděli. Slyšel jsem toho už hodně, ale že se dá vytvořit tolik muziky a tolik energie v takto úsporném nástrojovém obsazení, to měl opravdu mile překvapilo. Vystoupení bylo navíc protkáno svéráznými vtípky a to, jak oba pánové pojali děkovačku, mě dostalo do kolen. Kdo viděl, ten ví. Jakákoliv snaha o popis toho, co se na Drive Stage odehrálo, je asi marná, co myslíš?

Puuluup. (Foto: Aleš Honus)

Milan: Vanitas bych vyřkl nad tímto festivalem, kdyby se podobné zázraky jako Puuluup z Colours Of Ostrava zcela vytratily. Nejsem asi jediný, kdo si všímá, že jich je čím dál míň? A teď ruku na srdce, zažil jsi euforičtější přijetí, než se dostalo právě těmto dvěma estonských borcům? Já ne. V jejich vystoupení byla prostě myšlenka a filozofie původních Colours. Pánové jsou nejen skvělí baviči, ale jejich syntéza folkloru s moderním feelingem, včetně skvělé práce s loopery, byla úžasná. Přídavek v podobě noise-rockového coveru Smoke on the Water od Deep Purple všechny nadchnul. Máš pravdu, Aleši, byl to jeden z největších zážitků festivalového dne. Líbila se mi ale i tříčlenná slovenská formace God And Eve. Slovenky mají krásně znělé hlasy, jen to zastydlé chování mě dlouhodobě nebaví. Neříkám, že má někdo, kdo zpívá o existenciálních problémech, na pódiu jásat, ale někdy má člověk pocit, že se lidi před publikem octli z nějakého donucení a nechtěně. To pak nebaví ani mě. Asi nemám rád jakékoli pózy. Jak se ti líbilo duo Kings of Convenience? Přiznám se, že se mi splnil další ze snů – vidět tyto dva sympaťáky naživo…

Kings of Convenience. (Foto: Lukáš Horký)

Aleš: Vidět naživo Kings of Convenience, to je sen, po kterém jsem tiše toužil od chvíle, kdy vyšlo jejich první album, což je už nějakých dvacet let. Tihle dva pánové jsou pro mne navzdory své nenápadnosti naprostým úkazem. Dá se říct, že tak trochu navazují na poetiku Simona & Garfunkela, ale není to zcela přesné, protože si vytvořili zcela svébytný styl a jsou naprosto nezaměnitelní a rozpoznatelní po prvních pár taktech. Zdá se mi, že velmi poklidnému koncertu trošku uškodilo zařazení na hlavní scénu, protože jde o hudbu určenou pro soustředěný poslech a v tak obrovském prostoru je přece jen rušivých vlivů hodně. Třeba prostředí Gongu by tahle hudba slušela dokonale. Ale kdo chtěl, mohl si vystoupení vychutnat přímo pod pódiem, kde bylo místa dost. Trošku nechápu, proč duo zařadilo do koncertu tak málo ukázek ze svých nejstarších a zároveň nejlepších nahrávek, zejména z debutového alba. Přesto pro mne osobně šlo o jeden z nejsilnějších zážitků letošních Colours, a jak říkám, i splněním snu.

Milan: Co je pro tebe nejlepší, nemusí být nejlepší pro ostatní. Jejich tvorba je vzácně vyrovnaná. Mně potěšily třeba písně jako Mrs. Cold z alba Declaration of Dependence. O oprávněnosti zařazení Kings of Convenience na hlavní scénu není nejmenších pochyb. Tuto čarokrásnou hudbu a hlasy by měl slyšet každý. Byla to opravdu vzácná chvíle a hodinka s nimi mi utekla tak rychle, jako žádné jiné vystoupení. Zaujala mě také britsko-švédská dvojice Hang Massive, která produkují jemnou elektroniku, do níž se hrají na nástroj hang. Jejich vystoupení sice na začátku poznamenal technický problém, ale vše se podařilo promptně vyřešit. Pomalé meditativní tóny a sofistikovaná zvuková stránka Hang Massive opravdu nesází na prvoplánový efekt. Výborný zážitek, pak ovšem přišlo něco, co mi docela vzalo chuť. Slyšel jsi také ledového muže Wima Hofa, který dostal nečekaně prostor na hlavní scéně před LP? Hof se nejprve zjevil s kytarou a zahrál jakousi písničku stylem, který asi nemám potřebu komentovat. Potom začal docela vehementně, jak to ostatně podobní řečníci umí, vysvětlovat lidem své chápání světa. Nic proti němu, vážím si toho, co dokázal, nicméně, kdybych si jako řadový divák festivalu koupil lístek, hodně by mne štvalo, že musím poslouchat soukromou agitku někoho, kdo mne vůbec nezajímá. Navíc LP měla být už 15 minut na scéně, byl to její čas!

Zpěvačka LP. (Foto: Lukáš Horký)

Aleš: Já jsem na koncert LP dorazil se zpožděním, takže to, co popisuješ, jsem neviděl. Přišel jsem teprve ve chvíli, kdy LP nastupovala na scénu. Ale abych byl upřímný, zdržel jsem se jen na několik písní. Jasně, pro většinu návštěvníků šlo zcela jednoznačně o hlavní hvězdu pátečního programu, a nic proti tomu, raději  ale dávám přednost přemýšlivější muzice. I když samozřejmě jsem rád, že LP dostala už podruhé na Colours prostor. Její první koncert před pár lety jsem si určitě užil více, nové album mi už nepřijde tolik zajímavé, navíc část koncertu, kterou jsem viděl, mi připadala rozpačitá, ale zpěvačka údajně vystoupila se zdravotní indispozicí, takže jsem větší část jejího vystoupení strávil na menších scénách, kde jsem se snažil pro sebe objevit něco, co jsem ještě neslyšel. Třeba slovinské psychedeliky Etceteral na Full Moon Stage a pak finského multiinstrumentalistu a sběratele zvuků Axela Thesleffa, který na Glo Stage předvedl velmi záživnou show se samply a elektronickými perkusemi. Jak se tobě líbila LP?

Axel Thesleff. (Foto: Aleš Honus)

Milan: Nepřísluší se hodnotit někoho, kdo vystoupí se zdravotní indispozicí. Buďme spravedliví a upřímní: na pěveckém výkonu LP nebylo nastuzení vůbec znát! Co si ale zaslouží poznámku, je její chladné, neúčastné vystupování. Během celého koncertu LP nenavázala sebemenší kontakt s publikem, chybělo vstřícné gesto a účast. Zdálo se mi, že si chce koncert odkroutit a být už někde jinde. Začínala díky uřvanému Hofovi o čtvrthodiny později a končila dřív. Takto jsem si to opravdu nepředstavoval. Čekal jsem živou, výbušnou LP, jak ji znám z jejích prvních drsných nahrávek, ale to, co jsem slyšel bylo mdlé a bez jiskry. A při vší úctě, znám umělce, na kterých není indispozice znát a nechají na pódiu srdce. LP je sice jedna z největších hvězd letošních Colours of Ostrava, ale tenhle podivný koncert rozhodně ke skvělým vystoupením Franz Ferdinand a The Killers nezařadím. V podstatě jsem udělal totéž, Aleši. Po půlhodině jsem odešel hledat další zajímavé kapely. A dobře jsem učinil, protože tebou zmiňovaní Etceteral byli skvělí.

Joel Culpepper. (Foto: Lukáš Horký)

Famózní byl ovšem závěr pátečního dne. Musím přiznat, že zpěvák Joel Culpepper mne vysloveně nadchnul. Jeho závratný hlasový rozsah (svými falzetovými tóny si nezadal s popovým králem Michaelem Jacksonem) a vřelý kontakt s publikem, které roztleskal, roztančil a mnohokrát rozezpíval, byl proti LP prostě nádherný. Podobně upoutal své diváky Roosevelt Collier, afroamerický virtuóz na steel kytaru, který servíroval své skladby s grungeovou ostrostí a vitalitou. Také zde jsem se ani vteřinu nenudil, perfektní nasazení, spolupráce s publikem a nadšení. Pak ovšem přišel temný vrchol dne v podobě vystoupení Wardruna. A já se ptám, jak na tebe jejich mysteriózní hudba a písně zafungovaly…

Einar Selvik z kapely Wardruna. (Foto: Lukáš Horký)

Aleš: K tvému vysokému hodnocení Joela Culpeppera se musím připojit, rozhodně jde o jednoho z nejvýraznějších vokalistů letošního ročníku. To, co předváděl se svým hlasem, bylo naprosto neuvěřitelné a ohromující, i když osobně preferuji jiný typ muziky. A norská Wardruna? To byl z hlediska emotivního zásahu absolutní vrchol dne. Pro mne určitě a věřím, že i pro všechny, kteří tam byli. Na úvod hned dvě skladby z nejnovějšího alba Kvitravn a pak výlety do toho nejlepšího, co Einar Selvik se svými doprovodnými muzikanty vytvořili i v předchozích letech. Starobylé nástroje ve spojení s moderní elektronikou, ohromující vokály doprovodných zpěvaček, zvuková magie a doutnající energie přecházející ve stavy na hranici transu, kdy se zdálo, že se do Ostravy slétají všechny oživlé postavy severské mytologie. Takový byl pro mne koncert Wardruny. Užil sis ho podobně?

Wardruna. (Foto: Lukáš Horký)

Milan: Samozřejmě. Už start v podobě ochutnávek z aktuálního alba Kvitravn, Skugge a Solringen, byl epický a strhující. Propojení basových beatů s tradičními nástroji jako lyra, harfa a lur, bylo magické. Wardruna také jako málokterá z velkých jmen nesázela na lacinou laserovou show nebo konfety, ale její vystoupení mělo důmyslný a do podrobností promyšlený vizuální doprovod. Naprostý temnoskvoucí vrchol dne. Drsné, zvučné severské vokály Einara Selvika a ostatních mi budou v hlavě doutnat ještě dlouho. I přes zklamání v podobě vlažného setu LP a „pozitivního“ řvaní Hofa se tak sobota povedla.

Milan Bátor & Aleš Honus | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.