Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Velká čtenářská anketa: Přes dvacet osobností nabízí Ostravanu knižní tipy. Čtěte s nimi!

Velká čtenářská anketa: Přes dvacet osobností nabízí Ostravanu knižní tipy. Čtěte s nimi!

22.8.2022 Obraz & Slovo

Jaké knihy jste přečetli v průběhu léta? A proč byste je doporučili čtenářům Ostravanu pro poslední dny prázdnin? Ankety kulturního deníku se zúčastnil třeba vedoucí katedry české literatury a literární vědy na Ostravské univerzitě Jan Malura, který se nadchl islandskou literaturou, ale Magnesií Literou ověnčený román Destrukce od Stanislava Bilera mu přinesl čtenářské zklamání. Poeta a bohém Filip Klega čte básnířku Annu Luňákovou, zatímco spisovatel Petr Hruška adoruje Zprávu o první cestě kolem světa, kterou před pěti sty lety napsal Antonio Pigafetta. Ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil považuje za knihu roku první román irské básnířky s těžko zapamatovatelným jménem Doireann Ní Ghríofa. A třeba ostravská básnířka Kristýna Svidroňová se pustila do knih o nebezpečné flóře.

Zvětšit obrázek

Foto: Pixabay

Libor Magdoň (učitel literatury na Gymnáziu Petra Bezruče ve Frýdku-Místku): Opravdu horlivě doporučuji co nejširší veřejnosti knižní rozhovor s archeologem středověku Janem Klápště s názvem Čí je ta krajina? (NLN 2019). Ve zdrženlivém a pokorném textu se ukazuje, jak je věda daleko zajímavější než historií se ohánějící publicistika. Šťastnou intuicí jsem sáhl po výboru z povídek Rudyarda Kiplinga Klamné svítání (Odeon 2000). Přímo terapeutický potenciál mají v něm třeba prózy Mary Postgateová a Zahradník, příběhy stárnoucích slečen o tom, že vyrovnanost a důstojnost jsou dosažitelné i v tísnivých časech. Na závěr kniha, která měla být součástí mých letošních prázdnin, dostanu se k ní ale asi až za prodlužujících se podzimních večerů. Po velkém nadšení z prvního dílu životopisu Janáček od Johna Tyrrella se už moc těším na díl druhý, který vyšel v nakladatelství Host před loňskými Vánocemi.

Filip Klega (básník, bohém a organizátor literárního života v Ostravě a Brně): Průběžně pročítám Annu Luňákovou, podle mě je to nejzajímavější současná autorka. Jinak celé prázdniny čtu Golema od Gustava Meyrinka. Ten nepokoj, co ta kniha dává, je nepopsatelný. Ale co bych opravdu doporučil, jsou Silážní jámy od Daniela Hradeckého, skvělé čtení do poločasů mezi chlastáním a popíjením.

Jan Malura (vedoucí katedry české literatury a literární vědy Filozofické fakulty Ostravské univerzity): Pod vlivem Měsíce autorského čtení (MAČ) a letošních hostů jsem se pustil do současné islandské literatury a zjistil jsem, že je to pozoruhodný svět, kde se povětšinou intelektuálně nemudruje, ale servírují se tu zdánlivě prosté příběhy se svéráznými postavami. K takovým patří román Výhonek osmilisté růže spisovatelky Auður Ava Ólafsdóttir, příběh mladíka, který zdědí po matce vášeň pro pěstování růží, doputuje z Islandu do blíže neurčeného evropského kláštera, kde se stará nejen o zahradu, ale nakonec i o svou malou dceru, a kde po malých krůčcích a bez velkých dramat nachází klid a smíření. Z islandského venkova se naopak de facto nehnou svérázné hrabalovské figurky románu Letní světlo, a pak přijde noc, který napsal Jón Kalman Stefánsson. Jejich osudy jsou tu propleteny a vytvářejí barvitý celek, proud historek, u něhož máme útěšný pocit, že nebude mít konce, protože, jak se v románu říká o vyprávění jedné z postav: „Příběhy vlastně nikdy nekončí, pokračují ještě dlouho poté, co za nimi uděláme tečku.“

Stefánsson mluvil na MAČi nejen o své lásce k islandskému venkovu, ale zároveň o nechuti jakkoli dodatečně interpretovat své romány. To Halldór Armand komentoval v Ostravě aktuální společenskou situaci na Islandě a jeho román Zas a zas je také plný odkazů k nedávným událostem, k jakým patřila např. islandská finanční krize. Je to však především příběh o tápání, hledání a vzpouře mladých lidí, kteří cítí „mučivou prázdnotu a stagnaci“, a proto se svůj stav snaží přebíjet jinou prázdnotou, vyděláváním peněz a zejména divokým pobytem na sociálních sítích.

Naopak cenami ověnčené české a slovenské prózy mi přinesly čtenářské zklamání, což se týká Teorie podivnosti Pavly Horákové, Destrukce Stanislava Bilera a vlastně i novely Šeptuchy Aleny Sabelové (to snad bylo tím, že jsem se nedostal k původní slovenské verzi a nezbylo než číst český překlad).

Abych nezapomněl na poezii, už více než půl roku (před udělením Magnesie Litery i po něm) si čtu v objemném svazku deníkových básní Vladimíra Mikeše Odkud to přichází?, který vydalo ostravské nakladatelství Protimluv. Minulost se tu potkává se současností, z paměti se vynořují jména a tváře lidí, každodenní situace, mikropříběhy. Ten, kdo to píše, je tu jakoby jen vzpomínajícím svědkem, ale vy máte pocit, že přesně takové texty teď potřebujete číst…

Petr Ligocký (básník, knihovník a redaktor revue Protimluv):  Tohle léto jsem si dal pauzu od klasické prózy, i když jsem si teda v červnu stihl přečíst ještě Bilerovu Destrukci – a ta mě, musím říct, hodně bavila. Po skvělém bratislavském koncertu Red Hot Chilli Peppers jsem se pak začetl do autobiografie jejich frontmana Anthonyho Kiedise s názvem Scar Tissue, četl jsem ji v polském překladu, protože česky zatím bohužel nevyšla. Momentálně mám rozečtenou další autobiografickou knihu, jmenuje se to Začínat od nuly a je to soubor textů, rozhovorů a deníkových záznamů od Jimiho Hendrixe. Moc pěkná věc, mapující nejen jeho hudební dráhu, ale i způsob, jak umělecky dozrával. No a z básnických knih to byly, co si teď vzpomínám, sbírky Garum od Honzy Těsnohlídka, Nechte mě bigbít od Katky Koutníkové, Monstre charmant od Honzy Kunzeho a Konfetti od Szczepana Kopyta.

Kristýna Svidroňová (básnířka): Z počátku léta jsem věnovala pozornost básnickým sbírkám Popel dnů Petra Ligockého, Nechte mě bigbít Kateřiny Koutníkové a Bizzarum multiflorum Anny Sedlmajerové. Každá ze sbírek mě svým způsobem zasáhla. U Popela dnů to byly především básně dotýkající se smrti, u Nechte mě bigbít pak pohledy do duševních stavů. Ve sbírce Bizzarum multiflorum mě uhodila hned první báseň: když budeš měnit minulost / nezapomeň.

Také jsem přečetla několik knih pro děti. Zejména se mi líbila Válka, která změnila Rondo (Andrij Lesiv; Romana Romanyšyn) a její výtvarné zpracování. Do řady knih jsem během léta nahlédla, ale zatím je nedočetla. Pokud někoho zajímá nebezpečná flóra, pak z těch rozečtených mohu doporučit právě Zlé rostliny a další botanická zvěrstva od Amy Stewart. K nebezpečí světa přírody se v jistém smyslu obrací i kniha povídek Marka Blažíčka Před jídlem si důkladně uřízněte ruce, kde svérázně vystupují, mimo jiné, jako postavy různé druhy zeleniny či ovoce. Kniha je to v dobrém slova smyslu šílená, po jazykové stránce excelentní (zvučná) a kypí z ní lehkost a humor. Ideální čtenářská tečka tohoto léta, dle mého.

Petr Hruška (básník, esejista a literární vědec): Chci tentokrát zmínit dvě věci – jedna je ztělesněním mládí, druhá je „stará jak svět“. V brněnském nakladatelství Větrné mlýny vznikla celá nová edice – jmenuje se Mlat, řídí ji Dominik Bárt a je zaměřena výlučně na básnické debuty. První čtyři sbírky jsou na světě, další dvě vyjdou na podzim. Tuhle odvahu a smělost (včetně grafické podoby knížek) nepřestávám obdivovat a raduju se z ní. Logem edice je cep na mlácení obilí, zrna tu skutečně umí vypadnout z klasů a sem tam člověk dostane i po hlavě, aby neklimbal příliš spokojeně ve svých představách o tom, co poezie může či nemůže být.

Knihou tohoto léta je text, jenž vznikal přesně před pěti sty lety. 8. září 1522 doplula poslední zubožená loď Magalhãesovy výpravy zpátky do přístavu v Seville. Doplula z východu, vyplouvala směrem na západ. Uzavřela zemi do kruhu. To vpravdě epochální výročí tady z nepochopitelných důvodů téměř nikdo nereflektuje. Mezi osmnácti přeživšími byl tehdy Antonio Pigafetta, který sepsal Zprávu o první cestě kolem světa. Mělo to být pouhé hlášení svému nadřízenému, bez jakýchkoliv spisovatelských ambicí. Přesto vzniklo jedno z nejúžasnějších literárních děl, která jsem kdy četl (v překladu Josefa Hajného vydalo Argo 2004). Tragikomedie lidstva, morbidní, cynická, surrealistická, groteskní, trapná, děsivá, povznášející, pábitelská, byrokratická, univerzální. Čtu ji pořád znovu, uzavřen v kruhu té knihy.

Radovan Jursa (básník a kardiochirurg): Letos 8. července to bylo 200 let, co za letní bouře se svou jachtou ztroskotal P. B. Shelley. Absolutně nikde jsem nezahlédl jediný billboard, který připomenul toto významné výročí. Nechápu. Tak aspoň Ariel aneb Shelleyho život od Mauroise, je to milé čtení, akorát na dovolenou. I když Shelleyho Óda na západní vítr taky není špatná. Nakladatelství Dauphin letos vydalo Jeffersovu Pastýřku putující k dubnu. Nejsem hoden vyslovit se k nádheře básnických obrazů nebo síle příběhu, jehož přijetí si žádá neobyčejnou míru lidské zralosti. Ale kniha je dvojjazyčná a nabízí skvělou možnost srovnávat krásu Bednářova překladu s básnickou přesností originálu. Krátká návštěva Drážďan před 14 dny mě přiměla přečíst Jatka č.5 od K. Vonneguta, jde o bizarní kombinaci. A nesmím vynechat islandský MAČ, Jónovo Letní světlo, a pak přijde noc, stejně jako Ženská na 1000° od Hallgrímura, obě knihy jsou super.

Ei (malířka a literátka): Jordan B. Peterson – 12 Rules for life, An antidote to chaos. Tato filozofická příručka pro přiměřeně hodnotný způsob přemýšlení v chaosu se čte pomalu, pozorně, mnohdy zpětně. J. B. Peterson je známá persona na poli akademické psychologie. Je taky internetový meme a transfobní křesťan. Smočením prstu ve vodách jeho specifické a brilantní mysli mi došlo, jak chatrná je má vlastní inteligence. C. Gwynne – Říše letního měsíce / Vzestup a pád národa komančů. Druhé čtení této fantastické knihy mě utvrdilo v přesvědčení, že lidská krutost je ve své podstatě naprosto identická, jedná-li se o chtivé kolonizátory anebo krvelačné Komanče, mučící nevybíravým způsobem znepřátelené kmeny. Černobílá iluze se rozpadá. Kniha šťavnatě a napínavě popisuje historické události poslední bitvy mezi Komanči a kavaleristy roku 1871. Věnuje se taky příběhu bělošské holčičky unesené komanči, jež se později stala ženou náčelníka.

Hynek Chmelař (výtvarník): Během tohoto léta jsem se prokousával spíše literaturou odbornou, nebo jsem to alespoň předstíral. Nicméně jsem prokládal četbu listováním v nové monografii Jana Steklíka, kterou loni vydal HOST. Na chvíli jsem se vrátil ke Gargantuovi a Pantagruelovi, knihu jsem našel v antikvariátu, v ilustrovaném vydání ze 60. let za 20 korun. A po ránu mě v posledním týdnu baví číst historické rozbory války v Tichomoří od Miloše Hubáčka (taky antikvární nález). Skutečnou letní četbu jsem si ale užil v půlce srpna, kdy jsem znovu vzal do ruky pubertální úlet C. D. Payna Mládí v hajzlu, a v podstatě jedním dechem jsem přečetl všech pět dílů deníků Nicka Twispa. Opět mě překvapilo, jak bezskrupulózní, sprosté a vtipné to je. Minimálně první tři části této záškodnické bible stojí za to. Pokud tedy člověku nevadí, že nejde o duchovní literaturu.

Petr Čichoň (spisovatel): Doporučil bych další dvě nové sbírky edice mladé poezie Mlat z nakladatelství Větrné mlýny. Knížky básnířek Anny Sedlmajerové a Kateřiny Koutníkové, ta druhá navíc pochází z Ostravy. Jinak jsem toho přes léto moc nepřečetl, kromě bizarní knihy rozhovorů dvou kontroverzních spisovatelů Houellebecqua a B.H. Lévyho Veřejní nepřátelé. Výjimečně jsem ale četl, a dokonce také recenzoval, horor Architekt temna od současného finského autora Marka Hautaly, protože už nějakou dobu tuším, že v betonu něco bublá. Kniha mi to potvrdila. Recenze vyjde někdy na podzim v kulturním magazínu UNI.

David Konečný (fotograf Větrných mlýnů): Mé léto se z větší části nepřekvapivě neslo ve znamení současné islandské literatury, z níž to nejlepší zaznělo na letošním Měsíci autorského čtení v Brně (a o den později i v Ostravě a dále na Slovensku). A právě proto, že se den co den na prknech divadla Husa na provázku střídali noví a noví spisovatelé a spisovatelky, na vlastní čtení nezbyl příliš čas, a tedy zakoupené knihy, například úctyhodná bichle Ženská na 1000 stupňů od Hallgrímura Helgasona, čekají na pozdější čtení. Snad k tomu dojde za příslovečných dlouhých zimních večerů, kdy si při pohledu z okna budu možné představovat sychravé reykjavické ulice o něco snáze než za letního parna.

Snad jedinou islandskou knihou, kterou jsem v červenci přečetl (v rámci příprav na natáčení), byl autobiografický text původem stand-up komika Jóna Gnarra, jehož název hovoří za vše: Jak jsem se stal primátorem Reykjavíku a chtěl změnit svět. Doporučuji jako vlídné čtení k rybníku či bazénu.

Dovolím si nicméně ještě drobný tip mírně jiné než severské provenience. Knih o putování bylo napsáno mnoho, málokdo však dokáže psát s razancí Wernera Herzoga, jehož deníkové zápisky z podivuhodné pěší pouti z Mnichova do Paříže za umírající Lotte Eisner („dokud budu na cestě, nezemře“) dokážou v člověku vyvolat pocit, že nic není nemožné, pokud člověk skálopevně věří, že to, co dělá, má smysl. Nevím ale, zda je titul s názvem O chůzi v ledu ideální knihou zrovna pro poslední týden tzv. prázdnin. Je to totiž ideální kniha pro jakýkoli čas!

Jiří Hruška (učitel literatury na Jazykovém gymnáziu Pavla Tigrida v Ostravě): Mariana Leky / Co je odtud vidět / Prostor 2021. Román Mariany Leky byl pro mě skutečným prázdninovým zážitkem. Autorku neznám, knihu jsem dostal darem a jak se říká, od prvních řádků jsem si nemohl odskočit ani na záchod. Německá autorka popisuje život na malém městečku očima mladé dívky tak pozoruhodně, že se i ty nejbanálnější situace a příhody stávají zvláštně přitažlivými, dobrodružnými a hlubokými svým poselstvím o každodenním hledání přátelství a lásky. Mariana Leky (a překladatelka Marta Eich) píše nádherným jazykem plným jiskřivých přirovnání, svěžích a šťavnatých obratů, takže se to čte skutečně samo. Svým žákům při různých doporučeních vždy říkám, ať si knihu koupí a když se jim nebude líbit, tak ji převezmu a zaplatím. Rád to podepíšu i zde.

Vladimír Vokolek / Anekdotický anonymní lid / Knihovna Václava Havla 2011. V souvislosti s děsivými událostmi na Ukrajině se snažím propátrávat naše literární a umělecké vzdorování bolševickému zlu a totalitě a dostal se mi do ruky triptych poém Vladimíra Vokolka Anekdotický anonymní lid, který vznikal v letech 1948 – 1950 jako přímá literární reakce na nástup KSČ k moci. Je to čtení mrazivé, a je třeba ho dostat do škol. Pořád se v čítankách objevují víc socialističtí realisté než ti, co hrůzy ruské náruče dokázali včas odhalit. Vokolka mám rád i v jiných textech, úžasný je jeho filozofický román Tak pravil Švejk nebo snůška nadčasových úvah v souboru Absurdanda.

Relikviář svatého Maura / kol. autorů / Fornica 2020. Poslední z letně osvěžujících čtení mi byla kniha popisující způsob nalezení, záchrany před odvozem do zahraničí a následného restaurování Relikviáře sv. Maura. Koupil jsem ji v Bečově nad Teplou na zámku a byl překvapen, jak napínavě může být sepsán „průvodce“ po muzejní památce. Je to skoro špionážní román, navíc s prokazatelně dobrým koncem, který můžete přímo na místě obdivovat. Pokud někdo jedete tím směrem (nebo sedíte u internetu), neváhejte a krásnou vázanou knihu kupte. Největší záhady a dobrodružství píše sama historie.

Martin Šenkypl (básník a publicista): Daniel Hradecký – Tři kapitoly. České současné prozaiky programově nesleduji. Svébytnost psaní Hradeckého je pro mne tedy naprosté zjevení. Tuto knihu jsem otevřel po velmi pečlivém a podrobném doporučení. Jsem uhranut Hradeckého stylem psaní, který evokuje knihy a svět Thomase Bernharda a jiných literárních excentriků. Daniel Hradecký ve svých textech přežvykuje svou lidskou zkušenost; jeho předžvýkaná sousta jsou často pro čtenáře nestravitelná a zůstanou mu ležet dlouho v žaludku. Každopádně na ten pokrm nikdy nezapomenete.

Ted Chiang – Výdech. Chiang je v současnosti číslo jedna v žánru sci-fi literatury. Jeho v češtině vydaný soubor povídek Výdech to jasně potvrzuje. Povídky jsou hloubavé, pronikavé, filozofující. „Dělejte, jako byste svobodnou vůli měli. Je nezbytně důležité, abyste se chovali tak, jako kdyby na vašich rozhodnutích záleželo, i když víte, že opak je pravdou. Skutečnost není podstatná. Podstatná je víra a vyhnout se bdělému kómatu můžete jedině tak, že uvěříte lži. Přežití civilizace nyní závisí na sebeklamu. Možná tomu tak bylo vždycky.“(str.69)

Italo Svevo – Povedený kousek. Před několika dny jsem se vrátit z Terstu, italského přístavního města ležícího poblíž slovinských hranic. Terst byl kdysi hlavním přístavištěm Rakousko-uherské monarchie. Samotné město má balkánské vlivy a zajímavou atmosféru – svého času tam žil James Joyce. Právě Joyce pro svět objevil místního spisovatele, který byl za svůj život přehlížen italskou literární obcí. Svevo ve svých povídkách i knihách umně pracuje s psychanalýzou, jemnou drobnokresbou a pronikavým spisovatelským vhledem do svých postav. Sáhněte po jakékoliv jeho knize, budete překvapeni!

Tomáš Netočný (publicista a dokumentátor Paměti národa): Sylvain Tesson – Sněžný levhart: Inspirace k trpělivému úsilí pochopit krajinu, stvoření, zákony přírody a život. Taras Prochasko – Jetotak: Výbor z díla obsahující mimo jiné román Jinací. Čtu znovu a znovu, zde ukázka ze souboru esejů psaných pro Rádio Věž, soubor s názvem FM Halič: „Největší štěstí, jaké může člověka nebo jinou živou bytost potkat, je dorozumívání. Ať už se říká cokoli, právě dorozumívání v sobě ukrývá všechny ty životní projevy, kterým se říká štěstí. Bez dorozumívání vše ztrácí smysl a žádné požitky nám to nevynahradí. Proto vše spojené s neúspěšným dorozumíváním je drama. A naprosté neporozumění tragédie.“

Jindřich Janíček – B jako běžec. Komiksové příběhy z prostředí běžeckých závodů v USA v podání výtvarníka a ilustrátora Jindřicha Janíčka, inspirace pro ztvárnění příběhů některých pamětníků, které natáčíme v Paměti národa. Amos Oz – Příběh o lásce a tmě. Náročná rozečtená asi už klasika ve výborném překladu Michaela Žantovského. A samozřejmě poslouchám svědectví pamětníků 20. století, jejich vzpomínky a vyprávění při natáčení ve studiu Paměti národa v Ostravě i v Praze, aktuálně třeba stoletá Zdeňka Zavřelová z Bílovce či výtvarník Pavel Šmíd.

David Bátor (básník): Letos jsem toho moc nenačetl. Snad proto, že většinu času věnuji svému zdraví. Malování, které mě zbavuje bolesti. A také organizování kulturních festivalů v Brance u Opavy. Některé knihy mi přece jen utkvěly v paměti a rád bych je doporučil čtenářům Ostravanu. Je to především kniha Můj životopis a mé vynálezy od geniálního vynálezce Nikoly Tesly. Tato kniha mě velmi zasáhla. A dál nebudu nic prozrazovat. Přečtěte si ji a pochopíte. Z poezie pouze Lyrika od romantického básníka Percy Bysshe Shelleyho, která vyšla v roce 1960 v překladu Oldřicha Beneše ve Státním nakladatelství Krásné literatury. Bytostná poezie. A potěšil mě nedávný objev na nádraží v Opavě. Zde je několik regálů, které slouží jako přechodné bydliště různých knih. Kniha rodáka z Orlové Honzy Vojtíška (1978) mě okamžitě zaujala svým velmi zvláštním obalem. Soubor hororových povídek nese název Z druhé strany. A jsou to velmi drsné a osobité příběhy z Ostravska. Tato kniha mě velmi potěšila. Dlouho se mi nestalo, že bych při čtení nějaké knihy nevystoupil z vlaku a málem přejel na jinou stanici. Tady ano. Dobrá knížka.

Vít Slíva (básník): Moje letošní letní četba, to jsou dvě „bichle“ v součtu o více než dvou tisících dvou stech stran.

Tím prvním „špalkem“ je nesmírně fundovaná a podrobná biografie z pera britského muzikologa Johna Tyrrella Janáček II. Car lesů (Host 2021, 1 055 stran). Jaká slast číst ji, zvláště s pomyšlením, že o českém, slezskomoravském géniovi píše s takovým nasazením Nečech, Nemoravan a Neslezan! Shodou okolností jsem před několika málo dny navštívil Luhačovice, poprvé (a zřejmě i naposled) v životě; průvodcem po kolonádě mně tam byli genii locī jménem Leoš a jeho věrná trýznitelka Kamila… Z roku 1928 ke mně doléhaly Listy důvěrné!

Druhou „cihlou“, kterou v těchto týdnech a měsících potěžkávám, je polymorfní román Petra Motýla Šatna a klášter (Malvern 2021, 1197 stran). Je to Petrovo „opus magnum“, jak si to výslovně přál. Dílo impozantní, bohaté tematicky i jazykově. Škoda jen, že ho místy poškozují chyby ve slovech latinského nebo řeckého původu, například: „přelouskal Vergiliovu Aeneas“ místo správného „Aeneidu“, „pantha rhei“ místo „panta“, „Menéalos“ místo „Meneláos“, „Limus Romanus“ místo „Limes“, „přidejme […] Ilias“ místo „Íliadu“, „Sancti Patri“ místo „Patris“ nebo „Item missa est“ místo „Ite, missa est“… Nemluvě o mylném přepisu řeckých majuskulí v názvu nakladatelství OIKOYMENH latinskými minuskulemi, který vede k nesmyslnému čtení [Oikoymenh] místo správného [Ojkúmené]. Neříkám to proto, abych snad Petra nebo jeho nakladatele ostouzel; chci jen doložit, jak škodlivý může být úpadek klasické vzdělanosti v našem národě.

Irena Šťastná (básnířka a knihovnice): Haruki Murakami s První osobou jednotného čísla v překladu Tomáše Jurkoviče jednoznačně vévodí; edice Světová knihovna nakladatelství Odeon nám dopřává knihu dva roky od vydání v japonštině; představuje pro mne po delší době svobodně volenou četbu; předchozí tituly byly „řízeny“ potřebou načíst autory, s kterými jsem dělala moderované besedy; z nich dlouze uvízla třeba povídková kniha Ženy, které potřebují muže Dory Čechové; od stejné autorky byl vydatně výživný i titul Olbram Zoubek, život a sochy; oddechovější variantu představovaly Hodinky od Ašlera Zuzany Dostálové, velmi svižně a průzračně napsanou prózou byla i další její kniha Soběstačný; teď se těším na průzkum Pětiminutové terapie psychoterapeutky Sarah Crosbyové; po prvních třiceti stranách vypadá jak smysluplně, tak zužitkovatelně, tedy ideál.

Jiří Nekvasil (operní režisér a ředitel Národního divadla moravskoslezského v Ostravě): Za největší letošní knižní setkání považuji první román irské básnířky (pro mě do té doby neznámé a navíc těžko zapamatovatelné jméno) Doireann Ní Ghríofa. A jméno té knihy Přízrak v hrdle. Velmi intimní, otevřené, silné. A dobře přeložené. Jazyk ostře konkrétní, věcný a na druhé straně silná poezie. Zatím pro mě literární zážitek nejen letošního léta, ale i roku!

Potěšil mě opět po letech návrat do uměleckého přetlaku roku 1913 v „dodatkové knize“ Floriana Illiese 1913 – Co jsem ještě chtěl vyprávět. Autor neodolal a po letech od vydání a úspěchu první knihy 1913 vydal nyní ještě k ní dodatky. Její lehký čtivý styl nebere nic na její inspirativnosti. Nejsou to pochopitelně dějiny umění, ale hravý inspirativní navigátor. A letošní letní čtení bylo pro mě rovněž ve znamení návratu ke knihám před delším časem přečteným. Zpráva o úmrtí jednoho z nejzásadnějších tvůrců světového divadla druhé poloviny 20. století režiséra Petre Brooka 2. července 2022 akcelerovala můj plánovaný návrat k jeho dalším dvěma knihám. Jsou to Nitky času a Pohyblivý bod. Zpráva o hledajícím tvůrci, který se přes své médium (divadlo) táže po jeho esenciálním smyslu. Mimořádně živé zprávy o intenzivním hledání umělecké pravdy. Pro divadelníky četba zásadní, řekl bych povinná. Pro ostatní… upřímně řečeno nevím! Pro mě po čase obě rezonovali v plné síle a v novém úhlu pohledu v návaznosti na již na jaře opět přečtený Brookův Prázdný prostor.  Možná i s ohledem na odžité vlastní zkušenosti a tázání v uplynulém mém čase intenzivní práce divadelní.

A poslední tip z mých návratů je titul O něco svobodnější. Kniha rozhovorů s Milošem Rejchrtem, které s ním v letech 2001 a 2002 vedli Michal Plzák a Štěpán Hájek. Pro neznalé: Miloš Rejchrt – evangelický duchovní, topič, mluvčí Charty 77, muzikant, překladatel, redaktor rozhlasu, společensky aktivní publicista. Člověk brilantně myslící, skvěle se vyjadřující, vtipný, velmi přímý a velmi lidský. Setkání opět velmi silné a živé, snad ještě intenzivnější než při prvním čtení někdy před více než patnácti lety!

Natálie Hájková Paterová (básnířka): Toto léto jsem měla potřebu vracet se k důležitým knihám svého života. Mezi ně patří Domov na konci světa od Michaela Cunninghama. Četla jsem všechny jeho knihy a všechny mě nějakým způsobem ovlivnily. Domov na konci světa se dotýká mnoha pro mě zásadních životních témat: ztráty blízkého člověka a toho, jak nás může tato ztráta (i nevědomě) ovlivnit, touhy zapadnout a zároveň nutnosti jít proti proudu, touhy po lásce a jejích různých podobách, touhy a odvahy nalézat svoje vlastní já a odvahy pokorně se smířit s vlastním osudem.

Mojí další „životní knihou“ je bezesporu Knížka o Haně německé uznávané básnířky Tiny Stroheker (za tuto knihu již v Německu obdržela významnou literární cenu), která nyní vychází v českém překladu v nakladatelství Kalich. Sledovala jsem proces vzniku překladu, jejím překladatelem je můj manžel Jonáš Hájek. Ale nejen proto to byla láska na první pohled, vlastně přečtení. Je to velmi osobitá, mimořádná kniha v mnoha ohledech, mnohovrstevnaté svědectví o životě jedné neobyčejné ženy. Sama autorka v úvodu píše, že jí šlo o „poetický portrét“ její přítelkyně Hany Jüptnerové, která předčasně zemřela v roce 2019. Hana byla odvážná žena, disidentka, „stavitelka mostů“ mezi Čechy a Němci. A to je první úhel pohledu, kterým se dá tato kniha nahlédnout. Tina Stroheker vybrala 67 fotografií z Hanina života a doprovodila je krátkými poetickými texty. Jsou to texty velmi silné, ale zároveň intimní a křehké. Středem pozornosti je opravdu jen a pouze život Hany, Stroheker záměrně nechává vyniknout jeho jedinečnost a upouští od vlastních interpretací viděného. Ovšem není to jen příběh o odvážné disidentce. Je to také příběh o nemožnosti a touze nalézat svou vlastní podstatu, o touze být milován, o neuvěřitelně pevném poutu, které může vzniknout mezi dvěma lidmi. A v neposlední řadě je to příběh o umírání, odvaze vyrovnávat se nejen se ztrátou blízkého člověka, ale také s vlastní konečností. O odvaze s pokorou přijmout vlastní osud.

Ach, počkat, netočíme se v kruhu? Zdá se, že knihy mého života mají mnoho společného.

Oskar Mainx (univerzitní učitel literatury a redaktor Protimluvu, odpovídá i za manželku a malířku Michaelu Kumhalu): Za mě: Při předávání Ortenovy ceny jsem moc fandil sbírce Štičí kost Radka Touše, který patřil k nejlepším studentům bohemistiky na Slezské univerzitě a kterou jsem také rád podpořil posudkem pro vydání. Když jsem však začal číst Měňagon Vojtěcha Vacka, uvědomil jsem si, jak těžkou pozici tento rok posuzující komise měla. Takový ohňostroj imaginace, vtipu a až jakéhosi zvláštního animismu se jen tak nevidí, to vše navíc zasazené do vyprávění spojujícího tradici i modernost. Kromě Měňagonu (ten nakonec Ortenovu cenu obdržel) je můj seznam vcelku pestrý: pohádky Sylvie Plath, 1. díl Hraničářova učně, ale také „středoškolská“ klasika jako Nazí a mrtví. No a taky jsem si znova prolétl Syna stínu (Skugga Baldur) od Sjóna, jednoho z nejznámějších islandských spisovatelů, s nadějí, že mi knihu podepíše, žel na Měsíc autorského čtení do Ostravy nedorazil.

Za moji ženu Michaelu: jelikož jsme teď měli možnost trochu se toulat Náchodskem, manželčina současná četba se tím krajem nechala inspirovat, takže od Čapkových Božích muk a Trapných povídek se posunula k Babičce a Pohorské vesnici; a pro srovnání ženského psaní 19. století pak rovnou k drobným prózám Karolíny Světlé.

Za oba a děti: v dětské četbě před spaním nás teď provází Medvídek Pú, který vystřídal vždy angažovaného Ferdu Mravence.

Ondřej Hložek (básník): Ano, letošní léto bylo svěží pro četbu. Jestli byla dobrá, nebo ne, to úplně neumím posoudit. Četl jsem, co mi přišlo pod ruku, bral jsem knihy ve slevě v knihkupectví Kosmas, ale i v antikvariátu v Opavě. Vyhnání Gerty Schnirch od Tučkové, Sudetské příběhy z nakladatelství Antikomplex – vynikající záležitost o příbězích různých skupin obyvatel, kteří přišli po válce do vysídlených Sudet, Střídavá péče Martina Skýpaly, Na hrotu studny Ivety Ciprysové – vynikající autorský počin, pravidelný rým, naprosto něco neotřelého ještě v této době, Sny na konci noci Ewalda Murrera, Rozptýleno v prostoru a čase Josefa Jedličky, Mystické deníky Jana Kameníka a Vzkřísit to vše! Víta Slívy a další a další. K tomu různé klasické komiksy. Dost jsem knihy nakupoval, než bych si je půjčoval. Co z toho množství doporučit? Cokoliv, kde člověk najde odraz sebe samého. Myslím, že mezi hromadou balastu člověk může najít skvosty. Ale musí se tím pročíst. A má samozřejmě právo knihu nedočíst.“

A zásadní mi v letošním putování krajinou byly knihy sochaře Vladimíra Preclíka o smírčích křížích Kameny pokání a Smírčí kameny. Viděl jsem během prázdnin strašlivá hovadstva, kterých se dopustili pseudoodborníci na sochařských pracích v krajině. Jeden příklad za všechny – zničený pomník obětem 2. světové války od Vincence Makovského v Krucemburku. Někdo se na něm vyřádil šmirglpapírem.

Ladislav Vrchovský (divadelní publicista, spisovatel, legenda ostravského amatérského divadla): Jen pár slov ke dvěma knížkám, které jsem měl s sebou na dovolené. Petr Podhrázký a spol: Syn pluku a historie (1987 by Obrys/Kontur – PmD publ. Printed in W. Germany). Knížka o muzikálu ostravského Divadla Waterloo Syn pluku, za který jeho autoři a protagonisté Edvard Schiffauer a Ivan Binar v soudním procesu na začátku sedmdesátých let minulého století dostali nepodmíněné tresty vězení. Četba to byla veselá, byť byla pracovní, protože chci Syna pluku v původním znění – jen s jinými herci a zpěváky – nastudovat s divadelním souborem Staré arény. Abychom připomněli režim v Československu po „bratrské pomoci Sovětského svazu v boji s kontrarevolucí“, ke které došlo po 21. srpnu 1968. Hned na začátku de facto ruské okupace, která skončila až v roce 1989, režim podobný tomu, kterému dnes vládne Putin v Rusku, uvěznil lidi za umělecký projev spojený s kritickým postojem proti obsazení Československa ruskou armádou. Spojitost s Putinovým napadením Ukrajiny je nabíledni.

Druhou knihou byl sborník materiálů z konference, která proběhla v roce 2016 v Banské Štiavnici. Editorka Zuzana Denková ve sborníku pojmenovaném Etnolog v teréne (slov.) publikuje referáty na téma Teoretické a metodologické aspekty orální historie a Terénní výzkum v praxi, včetně závěrečné diskuse. Skvělá kniha určená pracovníkům v médiích i v muzeích obsahuje řadu odborných rad, jak postupovat, chceme-li získat svědectví od ještě žijících svědků, kteří na vlastní kůži zažili nejrůznější události minulého století.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.