Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Bárt čte Luňákovou, Lipus Lednickou, Pokorný Nádase, Štěpánek Zweiga aneb Čtenářská anketa II.

Bárt čte Luňákovou, Lipus Lednickou, Pokorný Nádase, Štěpánek Zweiga aneb Čtenářská anketa II.

3.9.2022 Obraz & Slovo

Šéf činohry Národního divadla moravskoslezského Vojtěch Štěpánek, básnířka Nela Bártová, dramaturgyně Eva Lenartová a další osobnosti kulturního života první kolo letošní prázdninové čtenářské ankety nestihli proto, že si během léta dali pauzu od e-mailu. Odpovědi poslali po uzávěrce, jsou však tak zajímavé, že jsme se je také rozhodli zveřejnit. A přidali k nim i pár reakcí nasbíraných v posledních dnech. Otázka zněla: Jaké knihy jste přečetli v průběhu léta a proč byste je doporučili čtenářům Ostravanu?

Zvětšit obrázek

Druhý díl čtenářské ankety přináší další sérii knižních tipů.
Foto: Pixabay

Eva Lenartová (slovesná dramaturgyně Českého rozhlasu): Nevýhodou práce dramaturga je, že musí číst i to, co číst nechce. Výhodou práce dramaturga je, že většinou může číst, co chce. Napřed tu mám dobrou zprávu z regionální literární scény. Lydie Romanská, Kletba podle Justiny. Rodová sága z dnes již ostravského Svinova. Vůbec to není špatné!

Silným intelektuálním i citovým zážitkem pro mne byla četba románu Boulema Sansala Němcova vesnice aneb deník bratří Schillerových (ve skvělém překladu Kateřiny Vinšové), který se zabývá tématem viny a odpuštění. A co hůř – Sansal klade otázku, do jaké míry a zda vůbec odpovídají děti za viny svých rodičů, v tomto případě otce. Ve dvou příbězích dvou bratrů z alžírské komunity pařížského předměstí nabízí dvě odpovědi. Tragickou náhodou Rašel a Malrich přijdou o rodiče a nález v pozůstalosti vystřelí staršího z nich, Rašela, na dramatickou cestu do minulosti vlastní rodiny. Rašel se dovídá, že otec, vážený alžírský občan, byl německým válečným zločincem, a vydává se proti proudu času otcova života, aby poznal, pochopil a taky aby jeho příběh uzavřel. Vše, co objeví, vše, co prožije, všechny své myšlenky Rašel zapisuje do deníku. Stejně jako později jeho mladší bratr Malrich. Iniciační putování reálné i mentální oba bratry změní. Každého jinak a každého v řádu věcí. Kromě jiného Boulem Sansal snáší důkazy cykličnosti historie.

Tlustý román Michala Ajvaze Cesta na jih čtu ve volných chvílích, takže ho budu číst dlouho, a vůbec mi to nevadí. Filozofickou detektivku, kde Kréta hraje jednu z podstatných rolí, měl předloni v létě v batohu Marek Pivovar, když se naše cesty na pár dní náhodně protnuly právě na tomto řeckém ostrově. Letos jsem si Cestu na jih vzala do letadla, které mířilo do Heráklionu, protože Marek Pivovar tvrdil, že se kniha dá číst jako cestopis. Měl pravdu. Tímto zápisem chci připomenout nejen dobré psaní Michala Ajvaze, ale především, Ajvaz promine, Marka Pivovara. (Poznámka redakce: Marek Pivovar podlehl 2. ledna 2021 infekci Covid 19).

Ondřej Durczak (fotograf, pedagog Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě): Přečetl jsem si knihu Moje máma Jana Brejchová od Terezy Brodské. Zaujala mě především grafickým zpracováním, papírem, množstvím fotografií a dokumentů. Skvěle se také četla. Jedna z knih, kterou si nestačí jen vypůjčit, ale musíte ji díky jejímu zpracování mít také ve své knihovničce.

Petr Maděra (básník): Vracel jsem se k básním nedávno zesnulého Jiřího Červenky, kterého jsem měl rád, ale také k Bezručovi, protože jsme část léta trávili v Muroňce v Beskydech. Tam jsem přečetl i Čtyři kvartety, kterými se T. S. Eliot pokusil, a to nejen strukturou, navázat na Pustou zemi. Četl jsem i leccos dalšího, skvělého Platonova i Cortázara. Hlavně chci ale zmínit následující dva silné čtenářské zážitky: prvním byla kniha zpěváka a textaře pozoruhodné kapely Povodí Ohře Jiřího Sochora alias Sisiho Projdeme se pamětí – od Intra k Povodí Ohře (Naše desky, 2020). Sisi v sobě ani v těchto fragmentech vzpomínek, pečlivě vybraných a neztrácejících zbytečným vysvětlováním svou enigmatičnost, nezapře originálního básníka. A pak – on je z Chebu, já z Ostrova, není divu, že se místy náš zájem o Sudety i vzpomínky překrývají.

Druhým zážitkem léta byl počin nakladatelství Skalná ruža z roku 2021, kniha viety (psáno s malým v) slovenského básníka Erika Jakuba Grocha. Erik je zároveň typograf a mezi verši – které zvláště ve čtvrtém, „lesním“ oddílu obstojí i jako samostatné mikrobásně – dělá neobvykle široké mezery, zpomaluje a prohlubuje tak vnímání viet – prostor mezi nimi se pozvolna naplňuje celistvým básnickým kosmem.

Jiří Váňa Stigen (spisovatel): Přečetl jsem jedním dechem norskou knihu Zvídavost od Markuse Lindholma. Tenhle profesor přírodních věd mi mluvil či psal z duše na každé druhé stránce své výborné knihy, o jejíž překlad do angličtiny autor v současnosti usiluje. Snad se najde nějaký nordista, který ji přeloží i do češtiny. Zmiňuji to, protože jsem v této knize narazil na odkaz k jiné knize, jejíž titul ve mně, čistě osobně, vyvolal právě nesmírnou zvídavost. Kniha se jmenuje: The Gardener and the Carpenter: What the New Science of Child Development Tells Us About the Relationship Between Parents and Children. Už pro ten titul jsem si ji musel okamžitě objednat a zase oním jedním dechem přečíst. Vřele doporučuji všem rodičům, prarodičům i těm, kteří se na rodičovství chystají.

Nela Bártová (básnířka): Po létech jsem se vrátila k Utrpení z nesmyslnosti života od Viktora E. Frankla a vřele doporučuji jako formu self terapie.

Vít Janota (básník): Andrej Platonov, Jáma (Dauphin, 2021). Ať už souhlasíte, nebo nesouhlasíte s názorem, že národu se dá porozumět skrze jeho literaturu, pak pro pochopení toho, co se děje v současném Rusku vám tahle 150stránková novela rozhodně dá víc než stohy politických knih a zasvěcených analýz. Brilantně napsáno, kongeniálně přeloženo. Kolektivní šílenství, kterého je schopen jen jeden národ na světě. A provozuje ho už víc než sto let.

Jan Fišar (herec Národního divadla moravskoslezského): Z období prázdnin mám rozečteny Grónské mýty a pověsti K. Rasmussena, Tibetské lidové příběhy N. Čhophela a také Indiánské příběhy. A také jsem si s radostí přečetl knihy šachového velmistra Vlastimila Horta: Mé šachové historky a Budu-li mít kliku.

Marek Pokorný (ředitel městské galerie PLATO, Ostrava): Vlastně už od loňského roku částečně zaplňuji své mezery v české literatuře, částečně se k některým knihám vracím a částečně svou četbou uhýbám před aktuálním stavem světa, anebo nakonec ani ne. Takže po svém pozdním objevu literárních kvalit díla Terézy Novákové a vlastně velmi výživné matérie, kterou se ukázaly být romány Anny Marie Tilschové, jsem se vrhnul na Svatopluka Čecha – například Jestřáb kontra Hrdlička je překvapivě půvabná, sevřeně komponovaná novela. Nicméně jsem neodolal a znovu si přečetl celou tetralogii Karla Poláčka o okresním městě. A našel i onu větu, kterou rád citoval Jan Lopatka: „Práci vítají ráno zpěvem, poddůstojníci řevem.“

Konečně jsem se také dostal ke čtyřem povídkám Henryho Jamese zahrnutým do svazku nazvaného V kleci – novější překlady jednoho z mých oblíbenců jsou sice poněkud těžkopádné, ale přece jen se pokoušejí alespoň odzrcadlit stylistickou mohutnost u nás stále poněkud pomíjeného modernisty. A s uspokojením hřešícího jsem zhltl autobiografické črty Rudyarda Kiplinga, obhájce britského impéria a koloniální nadvlády; dějiny a lidské osudy jsou prostě komplikované a nejednoznačné.

Avšak svou největší čtenářskou práci odvádím na díle maďarského prozaika a esejisty Pétera Nádase, v českém prostředí velmi slabě reflektovaná tvorba jednoho z gigantů poválečné evropské literatury, autora, jakého u nás prostě nemáme. Po novele Konec jedné ságy, která vedle románového řečiště Knihy paměti a povídkách Dům paní Kláry vyšla česky, a druhém do slovenštiny přeloženém souboru esejů Stav vecí jsem se právě teď pustil do jeho monumentální trilogie Paralelné príbehy. Pétera Nádase rozhodně nelze označit za neomarxistu. Patří do velké tradice středoevropských spisovatelů jako byli Robert Musil, Joseph Roth, Bruno Schulz, Franz Kafka nebo z novějších Gombrowicz, Elfride Jelinek a Ingeborg Bachman a jeho politická pozice je liberální či evropsky demokratická. Jeho eseje však, pokud se dotýkají současnosti a našich postkomunistických traumat, velmi přesně vystihují a ukazují bídu toho typu politického „myšlení“, které ne a ne vzít v potaz skutečnost, že trh demokracii ani neplodí, ani nezaručuje. A těm, kdo dodnes strkají hlavu do písku před nacionálně autoritativním orbánismem a riziky populistické rétoriky, bych doporučil přečíst si esej, podle nějž soubor dostal název.

Marek Toman (spisovatel): S náramnou chutí jsem si přečetl knihu Alma, Vítr se zvedá od francouzského spisovatele Timothée de Fombelle. To je ten, co kdysi prorazil se svým Tobiášem Lolnessem, o lidičkách žijících na obrovském stromě. Také Alma je kniha pro děti nebo spíše mládež, jenže de Fombelle ctí tradici klasických francouzských romanopisců. A tak nabízí vzrušující, napínavé, plnokrevné vyprávění. Jeho titulní hrdinka se dostane na otrokářskou loď konce 18. století. Ta kniha ale není žádná agitka, plasticky líčí motivy otrokářů, i situaci otroků. Nesoudí. A právě díky tomu bere za srdce. Navíc je skvěle napsaná. Přeložila Hana Zahradníčková, vydal Baobab. A je to první díl z trilogie.

František Hruška (básník): Zmíním čtyři tituly, které se mě fakt dotkly. Cesta od Cormaca McCarthyho, zatímco jsem v červnu putoval právě takovými nebezpečně bezpečnými a bezpečně nebezpečnými končinami Severní Ameriky. Poronominare: Mýty a legendy brazilských indiánů, když jsem pak byl nucen prohmatávat znovu co jsem já a co je ten druhý, a že jsme možná dost podobní. Trosky jednoho deníku Daniela Hradeckého, už v Evropě během cest poezie a hudby, kdy mě Daniel suverénně urovnával do místních alkoholových kultur. Ubezpečil. A Lepšia verzia seba Ivony Pekárkové, prostě skvělé!

Radovan Lipus (režisér): Už mnohem déle než celé prázdniny „bydlím“ v Šikmém kostele Karin Lednické, který v překladu a dramatizaci Renaty Putzlacher připravujeme pro Scenu polskou v Těšínském divadle. Premiéra by měla být – dej Bůh – 22. října.

V tomto kraji svými kořeny a cestami tkví také akční major Roman Saran, hrdinný vyšetřovatel ostravské mordparty, kterého ve svém cyklu Trujkunt úspěšně přivedl do světa literatury můj gymnaziální spolužák a bývalý starosta Jablunkova Petr Sagitarius. Přiznám se, že se na každé další dobrodružství neúplatného „blonďatého modrookého pitbulla“ v zápolení s ohavnými zločinci a neodolatelným ženami vždy velice těším.

Ovšem, především se chci podělit o hluboký zážitek z úchvatného nového románu Olgy Tokarczuk. Její Empuzjon vás strhne jako halucinační vír, omamným jazykem, tajuplnou a uhrančivou fabulí i hlubokými ponory do mikrosvěta přírody či lidské duše, která je ostatně její nedělitelnou a mystickou součástí. Dej Bůh, že se tato polská literární symfonie brzy objeví také v rovnomocném českém překladu!

Jiří Neminář (historik Muzea Hlučínska v Hlučíně): Stefan Hertmans: Válka a terpentýn. Pozoruhodná kniha.

Dominik Bárt (básník, literární kritik a bubeník kapely Šamanovo zboží): Červenec: dennodenní naslouchání islandským a domácím spisovatelům na Měsíci autorského čtení, protože napsáním textu to nekončí, ale začíná. Srpen: uvědomění, jak je jadrné přirovnávat poezii a hudbu, zvlášť ve vnímání, v prostoru. Nestoudně strkat do přehrávače knihy opakovaně, stejně jako nás někdy postihne a zaklesne hudební album, které si přehrajem i třikrát po sobě. Jak je to všechno o rytmu a harmonii, opakování, mnohohlasí, naslouchání, zvuku. Takže jsem si znovu pouštěl své niterné vály, jako jsou knihy od Blatného (i román Básník od Martina Reinera), básně Dalibora Maňase, V závalu Petra Hrušky, básnické knihy Daniela Hradeckého, Jen ztratím jméno Anny Luňákové (mimochodem vrchol letošního MAČe).

Spoustu těch knih, zdá se mi, jsem pochopil „až teď“. A poprvé jsem si pustil, a vlastně skoro po sobě, Noc s Hamletem a román Tři! od Anny Luňákové, který mě svou hutností a metafyzikou (i metafyzickou sbíhavostí, Anna se mi do života tím románem strefovala, jako by jej psala letos za mými zády) tak strhl, že mi přehrávač svou fugou málem zasekl. Obávám se, že Anna Luňáková je génius „naší generace“. Jeden by chtěl říci (a vlastně skoro po sobě) mladý Holan, druhý Mahler (nebo Bach? nedokážu se rozhodnout), třetí… Těžká světovost. Klade ty ruce podél hran.

Jakub Lukáš (básník): Přečetl jsem Posilování stresem od prof. Pavla Koláře. Je to podnětná a komplexní kniha pro osobnostní i sportovní rozvoj. Rovněž jsem věnoval pozornost literárněvědným studiím od prof. Václava Černého vydaným souhrnně v publikaci Až do předsíně nebes. Jedná se o pozoruhodnou knihu, kterou doporučuji zejména vyučujícím českého jazyka za účelem lepší interpretace baroka v české literatuře. Opětovně jsem věnoval pozornost kapitolám v románu Světýlko od Antonia Moresca a zajímala mě výstavba kapitol v Trhlině od Jozefa Kariky – oddechová četba před spaním. Rychle jsem ještě přeletěl Chaloupky od Štěpána Javůrka, ale sudetské sentimentální romány se podle mě nacházejí za svým zenitem.

Milan Bátor (hudební publicista, stálý spolupracovník kulturního deníku Ostravan.cz): Ilustrovaný životopis Davida Bowieho od Ruize, protože to je graficky moc hezký počin a příběh, který mě dojímá. Životní příběh drastického komika Ference Futuristy od Radka Žitného a Jaromíra Farníka, protože mám rád drastický humor. Obvykle za ním totiž stojí nesmírně křehcí lidé a Futuristu obdivovali humoristé formátu Wericha. Proměny světa – 50 rozhovorů s osobnostmi, kterou vydala Edice Echo. Takové rozhovory v zprofanovaném tuzemském tisku nenajdeš. Řekněme, že jsou otevřené, iniciační a demaskující.

Nic než přítomnost Jacka Kornfielda, který umí o východní filozofii psát tak, že mě to povznáší a dává nějakou, možná falešnou, ale rozhodně přímou naději. Jo a taky jsem přečetl hodně poezie, ale moc nových titulů tam nemám, protože mě nová poezie příliš neoslovuje. Co mě hodně zasáhlo, je sbírka Sny a malé básně v próze Jana Vladislava a Sentence Ladislava Dvořáka. Jo a taky se rád vracím ke sbírce Území tekutých písků Pavla Jánského, kterého jsem před pár lety objevil Petru Hruškovi a jehož poezie by se mohla více připomínat jako přesná obžaloba zrůdnosti každého totalitního režimu, toho komunistického obzvlášť.

Vojtěch Štěpánek (šéf činohry Národního divadla moravskoslezského): Vzhledem k tomu, že s Pavlem Gejgušem připravujeme pro činohru NDM adaptaci Zweigovy Marie Antoinetty, pročítal jsem se tímto geniálním dílem sem a tam. S tím souvisí samozřejmě i pročítání kdejaké literatury faktu spojené s francouzskou revolucí. Takže takové čtení ve stylu Reader´s Digest, ale při sběru informací a rozšiřování kontextu je potřeba čerpat z co nejvíce zdrojů. A protože hlavní figurou naší divadelní hry bude sám Stefan Zweig, dopřál jsem si i jeho esej Svědomí proti násilí. Toto léto tak patřilo obrazům jednotlivců stavějícím se až donkichotsky rozbouřeným poryvům osudu. Doporučuji všem, kteří dnes marně hledají dobré vzory. Jo a při pokládání nové podlahy v naší malé chatičce jsem poslouchal audioverzi knihy Henryho Kissingera Uspořádní světa. Byl jsem po kolena v základech domu i vlastně doslova po uši v základech současného světového řádu.

Zdeněk Volf (básník): Jana bude brzy sbírat lipový květ – sbírka Miloše Doležala po smrti své ženy. Poezie, k níž se dá jen mlčet: „hladili jsme její krev až do svítání“. KIKIKARANTKATR aneb GAZANIE 2030 – sbírka Zbyňka Fišera, kterou se opět do lyriky vkrádá příběh: „Punčošky tvé ať slyším padat, / když svlékají se z hada.“ Červi železa, rez hlíny – výbor z básnického díla Jiřího Golda uspořádal Radim Kopáč a dobře, že zařadil i verše někdejší cenzurou upozaděné: „Kolik možností má takový stůl? / Čtyři rohy jsou na celý život“. Zrod myšlení – dopisy Pierra Teilharda de Chardina z první světové války: „Pouze obraz Ukřižovaného může zachytit, vyjádřit a utěšit všechnu tu hrůzu, krásu, naději a hluboké tajemství v takovém běsnění boje a bolesti.“ Hra se skleněnými perlami – Hermann Hesse, stará láska!

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.