FestLes vsadil na kvalitu, přišlo ale málo lidí. Festival má přesto potenciál a možná stačí jen málo

Způsobila nečekaně nízkou návštěvnost skutečně jen vysoká cena vstupenek v kombinaci s nevhodně cílenou propagací, nebo byl program zaměřený až na pár výjimek na posluchače středního věku pro dnešního zmlsaného návštěvníka festivalů neatraktivní? To by rozhodně nebyla dobrá zpráva.

Rozhodně je velký důvod o tom všem přemýšlet, protože FestLes nabídl velmi zajímavou alternativu k jiným festivalům orientovaným z velké části na mainstream. FestLes se na svém prvním ročníku pokusil jít proti větru. Jeho program se mainstreamu důsledně vyhýbal, a když už se v něj objevilo jméno, které by se snad do „hlavního proudu“ zařadit dalo, jednalo se o nezpochybnitelnou uměleckou autoritu. Mám na mysli zejména Vlastu Redla, jehož koncert v neděli festival uzavřel. Pojďme se ale nejprve ohlédnout za nejlepšími body programu.

Vlasta Redl na FestLesu. (Foto: Aleš Honus)

Zmiňovaný Vlasta Redl nezklamal. Jeho téměř dvouhodinový koncert byl vynikající tečkou za přehlídkou, kterou pořadatelé právem definují jako festival poctivé muziky a dobrého slova. Přestože poslední koncert festivalu v neděli večer sledovalo odhadem jen asi 200 lidí, a možná ani to ne, měl velmi příjemnou atmosféru. Nejlepší Redlovy písně Ještě mi chvilku zpívej, Jak vlastně vypadáš nebo Carpe diem z éry AG Fleku dodnes fascinují svou sílou a emotivním poselstvím. Redl na FestLes přijel s početnou kapelou složenou ze špičkových instrumentalistů. Asi největší pozornost na sebe poutali legendární saxofonista Rudolf Březina, jehož sóla publikum oceňovalo velkým aplausem, ale také mladý a velmi zručný kytarista Matěj Morávek, jejž kapela v jedné chvíli nechala na pódiu samotného, aby zahrál zdařilou coververzi beatlesácké And I Love Her.

Petr Váša s kapelou Ty syčáci. (Foto: Aleš Honus)

Dalším vrcholem nedělního programu bylo kromě Žambochů, kteří ale odehráli svůj standartní set, hlavně vystoupení tria Ty syčáci v čele s legendou brněnské scény a fyzickým básníkem Petrem Vášou. Kapela předvedla zajímavě pojatou chronologickou procházku všemi svými alby, a to od debutového Máje v dubnu až po poslední album The Tramp!, přičemž z každého alba zaznělo většinou po dvou písních. Avantgardní produkce Těch syčáků má neobyčejnou schopnost oslovit jak vyhraněné a náročné obecenstvo, tak i  publikum, které je alternativní hudbou nepolíbené, a to včetně dětí. O to větší škoda byla, že jejich nedělní odpolední vystoupení sledovalo jen pár desítek lidí.

MIDI Lidi na FestLesu. (Foto: Aleš Honus)

Festival přitom trval tři dny – z pátečního programu je třeba vyzdvihnout zejména koncert kapely MIDI Lidi. Ta ve své tvorbě vychází ze zvukové estetiky elektronických i novovlných kapel osmdesátých let, kterou zdárně rozvíjí možnostmi dnešních technologií i zábavnými, zdánlivě naivistickými, přitom velmi dobrými texty. Kapela sdružená kolem Petra Marka je v poslední době mimořádně plodná, loni dokonce vydala dvě alba najednou. Její vystoupení patří vždy k mimořádným zážitkům i díky pódiové minimalistické show, a ani koncert na FestLesu nebyl výjimkou. Možná šlo o nejpočetnější publikum v rámci všech tří dnů. A rozhodně zaslouženě.

Ciment na FestLesu. (Foto: Aleš Honus)

Valašskomeziříčská legenda Ciment odehrála přesně to, co se od ní očekávalo. Tedy pravověrný hardrock s vtipnými texty ve valašském dialektu. Je velmi dobrá zpráva, že kapela stále hraje, byť už jen velmi sporadicky. Členové kapely nejsou žádnými instrumentálními ekvilibristy, ale nesmrtelné hity jako Tereza z Valmeza nebo Ztratil sa mně ruksak na Ironoch vždy pobaví, a když mezi jednotlivými písněmi zazní riffy známých pecek od Deep Purple nebo Jethro Tull, srdce nejednoho rockera zaplesá.

Vladimír Václavek z kapely Dunaj. (Foto: Aleš Honus)

Velkou sílu mělo v pátek také vystoupení kapely Dunaj. Ta nabídla vše, co se od ní očekávalo, tedy ukázky z doby, kdy tahle parta definovala zvuk brněnské alternativní scény, zastoupené třeba písněmi Cassiniho snažení a Wahoo, ale nezapomněla ani na ochutnávku z nového alba, které má vyjít už za pár týdnů. Zdá se, že by mohlo jít o skutečný a velmi důstojný tvůrčí comeback.

Kapela Vltava. (Foto: Aleš Honus)

S novinkami přijela v sobotu také kapela Vltava, i když i v jejím případě byl koncert zejména výletem do devadesátých let, kdy tato kapela bodovala alb songy jako Marx Engels Beatles, Prasátko nebo Zajíc a koza, které jsou dnes již kultovní klasikou. I v jejím případě se můžeme na chystaném albu, které vyjde na konci září, na co těšit, jak napovídá i živě zahraný nový singl V lese se svítí.

Miroslav Wanek z Už jsme doma. (Foto: Aleš Honus)

Sobotní program přinesl také vynikající vystoupení kapely Už jsme doma, při kterém se prostor pod hlavní scénou konečně aspoň trochu zaplnil. Kapela kromě Miroslava Wanka přinesla ty nejlepší kousky ze své dlouhé historie, ale i ze zatím posledního alba Kry, které je jednou z jejich nejlepší kolekcí.

Už jsme doma jsem měl možnost za posledních pět let vidět několikrát a ani jeden z koncertů neměl slabé místo. Frontman Miroslav Wanek je stále v obdivuhodné formě a je třeba ocenit zejména jeho skvělou výslovnost – i v nejvypjatějších momentech mu lze rozumět každé slovo, což u kapel, která hrají poněkud hlučnější alternativu, nebývá běžné.

Karolína Czarnecka. (Foto: Aleš Honus)

Pro mnohé návštěvníky festivalu představovalo vystoupení Už jsme doma sobotní vrchol, po kterém se odporoučeli domů. A to přesto, že po nich vystoupili ještě Karolina Czarnecka a Prago Union. V obou případech šlo o skvělé koncerty. Karolina Czarnecka, která byla jediným zahraničním hostem hlavního programu, ukázala, že není jen tvůrkyní jedné odrhovačky Hera koka hash LSD, která ji proslavila i v Česku, ale že její tvorba je daleko širší a sofistikovanější. Sympatická zpěvačka a raperka dorazila spolu se dvěma doprovodnými muzikanty a svou rošťáckou bezprostředností a příjemnou barvou hlasu si získala srdce publika.

Kazachstán na FestLesu. (Foto: Aleš Honus)

O start festivalu se v pátek i v sobotu postaraly o kapely z ostravského regionu. Festival v pátek odpoledne zahájil domácí Kazachstán. Kapela která je inspirovaná odkazem art rocku sedmdesátých let a která zhudebňuje texty již nežijícího ostravského básníka Jaroslava Žily, vybrala nejlepší kousky ze svého repertoáru. Bohužel vystoupení Kazachstánu zbytečně sráželo poměrně chladné a nezúčastněné podání, na kterém se možná odrazilo i to, že koncert přímo pod pódiem sledovalo odhadem dvacet lidí a dalších asi dvacet posedávalo na valech, které festivalovou scénu obklopují. To, že se zpěvák ani nesnaží zakrýt, že texty čte z papíru, který má položený na zemi, bohužel výrazně ruší dojem z jinak velmi dobré muziky. Korunu pak všemu nasadila coververze Wish You Were Here od Pink Floyd odehraná při vší úctě k členům Kazachstánu bohužel na úrovni tancovačkové kapely z Horní Dolní. Od kapely, jejíž tvorba patří k tomu nejlepšímu, co na ostravské klubové scéně v posledních letech vzniklo, bych naživo čekal sebevědomější vystupování.

Martin Dytko a Jakub Novák z Šamanova zboží. (Foto: Aleš Honus)

O poznání lépe si vedla o den později valašská kapela Ležérně a vleže, která si stejně jako Kazachstán zakládá na kvalitních textech dvorního textaře, kterým je v jejich případě Jakub Chrobák, básník rozkročený mezi Opavu, Ostravu a Valašsko. I když se Ležérně a vleže podobně jako Kazachstán hlásí k odkazu svých vzorů, citace songů od Pink Floyd má ve svých písních (Pleš, Nahý) velmi umně zakomponované a asi ani nemá potřebu se podbízet publiku coververzemi profláklých hitů.

Vynikající bylo také vystoupení ostravského Šamanova zboží. Kapela zraje každým rokem a dá se říct, že pokaždé, když ji uvidíte, bude o kus dál. Příjemným zjištěním byla skutečnost, že kromě frontmana Jakuba Nováka se velmi dobře zhostil pěveckých partů také kytarista Martin Dytko, jehož angažování je pro kapelu už od počátku velkým přínosem.

Festival FestLes však nebyl jen o hudbě – sluší se zmínit i malou scénu Soutok, kterou lze směle označit za nejmenší „stage“ v historii ostravské festivalové kultury. Prostor na soutoku Lučiny a Ostravice v sousedství lávky z Černé louky k hradu naplnilo několik setkání se zajímavými literáty jako Ivana Gibová, Milo Janáč a Michal Hvorecký, ale také minikoncerty bluesmana Štěpána Gruchaly, zpěvačky Terezy Vašutové či vynikající romské kapely Mištes s houslistou Jiřím Macháčkem. Škoda jen neúčasti hlavní hvězdy této scény Vratislava Brabence, jenž bohužel nedorazil, aniž by to pořadatelům dal včas vědět. A smutné je i to, že na většinu těchto programových bodů na pěkně připravenou scénu Soutok nedorazilo více než deset lidí.

Tereza Vašutová zpívá na scéně Soutok. (Foto: Aleš Honus)

FestLes je za námi a kromě vzpomínek na skvělé koncerty a příjemnou atmosféru mezi valy u Slezskoostravského hradu zůstane ve všech, kteří na festival přišli, zásadní otázka, proč se tak kvalitní nabídka minula se zájmem publika. Bylo to způsobeno zvoleným termínem na konci léta, kdy jsou všichni různými festivaly možná už přesyceni? Hrála zásadní roli cena vstupenek, které stály na tři dny v předprodeji téměř 1670 korun a na místě 2140 korun? Jen pro ilustraci – opavský Festival Slunovrat, který je svou dramaturgií i počtem kapel srovnatelný, prodává třídenní vstupenky na příští rok za 790 korun, a to jde o festival, která si již vybudoval velmi slušné renomé a patří k nejlepším svého druhu v České republice.

Je sice pravda, že studenti měli vstupné na FestLes za polovinu, jenže moc jich nepřišlo. Program totiž byl až na pár výjimeek (MIDI Lidi, WWW, Prago Union) postaven na kapelách, na nichž vyrůstali dnešní padesátníci, o čemž svědčil i věkový profil přítomného publika, jenž se pohyboval někde kolem čtyřiceti až padesáti let. Nutno také podotknout, že pořadatelé asi podcenili i propagaci, která kromě sociálních sítí nebyla v Ostravě moc vidět.

Prago Union. (Foto: Aleš Honus)

V každém případě je třeba ocenit odvahu provozovatele ji zaniklého ostravského klubu Les Přemysla Bureše, který do svého nového projektu šel s velmi poctivým úmyslem nabídnout na jednom místě vydatnou porci kvalitní muziky bez kompromisů. Je třeba mu za výborně připravenou hudební hostinu poděkovat a popřát mu spoustu sil, aby překonal zklamání nad nízkou návštěvností, které jistě může být frustrující. Měl by přemýšlet, kam festival dále posunout, pokud ho první ročník totálně finančně nezruinoval. Ostrava takový typ přehlídky, kde na návštěvníky neútočí uřvané reklamní stánky komerčních partnerů, kde nejsou nepříjemné davy lidí a kam se chodí především za hudbou, nikoliv jen za lehkou zábavou, určitě potřebuje.

Štěpán Gruchala na scéně Soutok. (Foto: Aleš Honus)

Zbývá tedy otázka, zda je festival s takovými jmény, které nabídl FestLes na svém prvním ročníku, životaschopný v tak velkoryse pojatém prostoru. Nabízejí se dvě možnosti, jak by se myšlenka FestLesa mohla rozvinout a jak by se semínko, které bylo zasazeno, mohlo rozrůst do krásného háje a později snad i do velmi košatého a zdravého lesa.

Možnost první je následující – pokud by se pořadatel chtěl striktně držet undergroundového a alternativního pojetí, festivalu by prospělo se příště přesunout do prostor, jejichž velikost nebude pro atmosféru akce tak ubíjející. Třeba do nedalekého hradního amfiteátru nebo do některého z větších ostravských klubů. Je také otázka, zda by nebylo lepší nabídnout v programu méně kapel a dát jim větší časový prostor. Přece jen padesát minut je na tak kvalitní kapely málo a zakázat většině z nich přídavky, aby se stihla přestavba scény na další program, působilo v některých případech až neslušně.

Druhým řešením, jak festival posunout dál, by možná bylo poněkud upozadit undergroundovou pózu, učinit kompromis v dramaturgii a posunout nabídku i jinými směry, které mají širší posluchačský potenciál, samozřejmě s důrazem na kvalitu a poctivost tvorby.

Obě tato řešení by jistě měla svou logiku a v obou případech by mohla festival v dalších letech pomoci zařadit mezi etablované přehlídky, které si náročnější publikum rádio najde. Možná někoho napadne ještě nějaké jiné východisko, v každém případě něco se musí změnit, aby se tento festival stal ekonomicky udržitelným, aniž by rezignoval na kvalitu a nepodbízel se většinovému vkusu, jak činí jiní.

Držme tedy Přemyslu Burešovi palce a těšme se na druhý ročník!