Markéta Cukrová zazpívala poctu barokním skladatelkám s nedostižnou intimitou a láskou v srdci

Spolu s předním hráčem na teorbu Janem Krejčou Cukrová představila ve Fulneku koncepční program s názvem Pocta barokním skladatelkám. Vedle známých děl raně barokních autorů zazněla i hudba velmi nevšední a zapomenutá. Společným jmenovatelem všech kompozic bylo téma lásky jako fenoménu, který léčí, ale i zraňuje.

Interiér Světa Komenského ve Fulneku ukrývá malou síň s několika lavicemi pro pár desítek lidí. Asketicky bílá barva dominuje tomuto skromnému a nedávno krásně zrekonstruovanému prostoru, který na stěnách nekřiklavě zdobí decentní expozice o Janu Amosovi. Je tady teplo a útulno. Na koncert Markéty Cukrové přicházejí lidé vesměs starších ročníků. Postupně je plno.

Markéta Cukrová svůj pěvecký recitál podložila mottem „Ty spíš, duše moje“. Dialog s vnitřním hlasem vedli lidé od pradávna, jen v raném baroku se tento verš objevuje v díle několika autorů. Jedním z nich byl i Francesco del Nicolino, jehož hudbu a slova protagonisté večera představili v úvodu koncertu.

Markéta Cukrová ve Fulneku. (Foto: Ivan Korč)

Rodinu Cacciniů reprezentovaly skladby otce Giulia a jeho nadaných dcer Settimie a Francesky. Nechyběla ani ukázka z díla prvního génia přelomu renesance a baroka Claudia Monteverdiho, od něhož zaznělo Dolci miei sospiri (Mé sladké, toužebné vzdechy) z mistrovské sbírky Scherzi musicali a tre voci. Mezi ženy, které se věnovaly skladbě, patřila i Barbara Strozzi. Pozoruhodná dáma, která vedle komponování zpívala a hrála na loutnu.

Nezůstalo pouze u pěveckých čísel, během koncertu zazněly také tři ryze instrumentální skladby v kultivovaném a procítěném přednesu teorbisty Jana Krejči (hráče na loutnu teorbu, pozn. red). Největší ohlas měla Toccata Giovanniho Girolama Kapspergera, jejíž harmonicky odvážné rozložené akordy Krejča zahrál s rytmickou elegancí a oduševnělou výstavbou.

Jan Krejča. (Foto: Ivan Korč)

Závěr koncertu patřil oslnivému objevu raně barokní hudby jménem Tarquinio Merulo. Do nedávné doby zapomenutý skladatel svou Canzonettu vystavěl na střetu dvou sousedních chromatických tónů. Na principu postupného zahušťování hudební faktury o intervaly a akordické souzvuky vytvořil Merulo na malé časové ploše neuvěřitelně napínavý a překvapivě dramaticky sevřený příběh, který se v mnohém podobá současné alternativní hudbě s novátorskými ambicemi. Jeho intuice se vyznačuje nadčasovým smyslem pro moderní tonalitu, jak ji chápeme a využíváme dnes. Opravdu nevšední, uhrančivé a magické zakončení koncertu!

Zpěv Markéty Cukrové se vždy opírá o bezpečnou znalost dobové praxe. Co nelze vyčíst z dobových traktátů o interpretaci, afektech, rétorických figurách a ornamentice, je otázkou intuice a dovedností intelektu. U Cukrové jsou všechny zmíněné aspekty v ideální souhře. Její zpěv je niterný, naléhavý, ale nikdy sebestředný nebo přespříliš patetický. Odvíjí se v dokonalém souladu s příběhem. Respektuje text a klade na jeho správné pochopení a srozumitelný výklad stejnou váhu, jako na poutavé ztvárnění hudební stránky. Je úžasné, jak Cukrová dokáže hospodařit s dechem a vlastními silami, jak překvapí naprosto jemnými, sametovými tóny non vibrato, které dojímají svou civilností a pravdivostí mnohem víc než boulovitá dynamika a přehnaná espressiva.

Markéta Cukrová a Jan Krejča ve Fulneku. (Foto: Ivan Korč)

Je radostné i očistné současně naslouchat Markétě Cukrové, která zpívá o krutostech a bolestech, v kterých se rodí a umírá láska, tak, že jí věříte každé slovo. Tato dáma si před vámi na nic nehraje, je maximálně důvěryhodná, inteligentní, nefalšovaná a bezprostřední. Nikdy se nenechá strhnout k laciné expresi, ale duchaplně cizeluje a vybrušuje každou píseň a další vokální útvary do sevřeného dokonalého tvaru.

Jan Krejča byl mezzosopranistce po celý večer více než důstojným uměleckým protihráčem. Jeho výkon byl mistrovský, rytmicky přesný a dynamicky ohleduplný. Hudba rostla z jejich společného interpretačního názoru jakoby samosebou, přirozeně a nenásilně. Vůbec nevadilo, že byl program koncipován z poměrně neznámých kompozic, protože jejich ztvárnění bylo znamenité. Rád bych na závěr pochválil také půvabně stylizované průvodní slovo Evy Františákové, které vedle českých překladů všech prezentovaných skladeb bylo pro publikum příjemnou a informačně spolehlivou oporou.

Jedinečný a překrásný koncert Markéty Cukrové a Jana Krejči ve fulneckém Světě Komenského naznačil, že malé i velké věci vyrůstají v tichu a rodí se třeba i o samotě, v jednom jediném člověku. Slyšet zpívat Markétu Cukrovou, která se s každým slovem mazlí a hýčká, je mnohem intimnější a důvěrnější, než naslouchat sborům a orchestrům. Je to osobní dialog pro každého, kdo je schopen naslouchat a otevřít své srdce.