Petr Hruška v rozhovoru o nové sbírce: Většinou jsme schopni chápat pouze to, co máme ve své moci

Dne 8. září 2022 vydal básník Petr Hruška novou sbírku Spatřil jsem svou tvář. Dne 8. září 1522 po vyčerpávající tříleté plavbě dorazila do Sevilly „poslední zbídačená loď velké Magalhăesovy flotily / přetížená hřebíčkem, / osmnácti muži / a zprávou, / že Země nemá okraje, a tedy spočinutí“. Petr Hruška v rozhovoru ovšem vysvětluje, že kniha o Magalhãesově cestě kolem světa vlastně vůbec není: „Básně skládají příběh zcela fiktivní plavby blíže neurčených ´našich lodí´ neznámými končinami v neznámém, univerzálním čase.“

Přebal nové Hruškovy sbírky.

Otázky k rozhovoru vycházejí z básně, která je součástí nové sbírky. Co verš, to dotaz, jak už si čtenáři rozmluv s básníky v deníku Ostravan.cz zcela jistě navykli. Je to působivá báseň, která tazateli nedá spát. A Hruška o tomto textu mimo jiné říká: „Tahle báseň je groteskou, smutnou a potrhlou.“ Než se tedy pustíte do rozhovoru, prosíme, přečtěte si i následující verše.

PETR HRUŠKA

*

Při výměně zajatců se ukázalo,
že někteří nechtějí být vráceni.
Protože k tomuto jevu
došlo v obou táborech,
bylo zapotřebí sjednat další výměnu.
Než k ní došlo,
zaútočili
na člun s připravenými dary.
Když se to jejich král dozvěděl,
poslal nám jako omluvu
svoje tři muže.
Účastnili se večeře, bohoslužby,
kradli a zkoušeli
zpívat s námi.

*

„Při výměně zajatců se ukázalo.“ Netuším, kdy sbírka byla dopsána, cítím v ní ale odkazy na tu strašnou a velmi blízkou válku na Ukrajině. Myslím i na Ženevské úmluvy, zacházení se zajatci, a vůbec na pocity zajatců. Můj prastrýc Walter z Hlučínska zůstal po druhé světové válce v ruském zajetí až někdy do počátku padesátých let. Kulhal, vyprávěl o zajateckém táboře, jako kluk jsem na to zíral neschopen dotazu. Pouze si to namlouvám, nebo v těch básních ohlas na šílenou ruskou invazi na Ukrajinu opravdu je?

Knihu jsem dopsal letos v únoru, asi pět dnů před vpádem putinských hord na Ukrajinu! Zpráva o první cestě kolem světa, kterou sepsal Antonio Pigafetta a kterou jsem s úžasem opakovaně četl v posledních dvou letech, byla pro mne otřásající tím, že toto svědectví o lidech a jejich počínání, staré přesně pět set let, děsivě připomíná naše soudobé děje, postoje a projevy. Psal jsem obraz jakési univerzální bludné plavby kolem světa, a tedy v kruhu, z nějž nelze vystoupit a v němž se nic příliš nemění v jakékoliv době. Jsme stejní v cynismu, agresivitě i naději, že to tak není, jsme stejní v milosti, v tom, jak jsme schopni prožít vteřinu krásy. Do textu se nutně promítalo i současné klima, celá ta nervozita a běsovitost, včetně blížící se války.

„Že někteří nechtějí být vráceni.“ Pobyt v zajetí může otevírat i nové obzory. Proto třeba Stalin rudoarmějce, kteří skončili v německém zajetí, posílal do lágrů anebo do vyhnanství na Sibiř či jinam, hlavně daleko. Zajetí může mít různé formy, v tom verši jsem pocítil i jakési „milostné zajetí“, jsou v něm dráždivé rozpory. Není jistým druhem vyhnanství i úděl básníka?

Psát básně je především zvláštní, dobrovolné vyhnanství samoty. Člověk intenzivně pociťuje, že stojí sám před všemi slovy, co jich je. I před těmi, která ještě neexistují… A pak je tu vyhnanství, do něhož zahání básníka společenské očekávání. Je to prastarý paradox – básně většinu lidí upřímně nezajímají, ale od básníka většina lidí očekává leccos. Aby byl mluvčím společnosti, kartáčem duše, šiřitelem nádhery, aby byl reprezentantem morálních hodnot, svědomím národa, aby byl bizarní, atraktivně bohémský a tak dále. Mně je velmi blízké to, co říkával Magor: Básník může být rád, že mu jeho bližní nerozbijí hubu.

„Protože k tomuto jevu.“ Ta cesta kolem světa je i pro mě fenomén, mimořádný úkaz touhy po poznání, ačkoliv pro mnohé najaté námořníky to byl pouze kšeft, obživa. V dětství jsem sice nečetl Pigafettovu zprávu, ale oblíbil jsem si knihu Richarda Hougha s názvem Do Ohňové země, která cestu kolem světa vylíčila pro starší děti a dospívající mládež. A bylo v ní zřejmě trochu méně vraždění než v Pigafettovi. Co je to vlastně za jev, že poznání bývá tak často spojené s krutostmi všeho druhu, včetně zabíjení?

Člověk touží po poznání téměř bez přestání, ale málokdy je toho schopen. Když skutečnost nedokáže v její tajemnosti poznat, snaží se ji upravit do podoby, které rozumí, která je pro něj pochopitelná, čitelná. Upravit si skutečnost – k tomu už je potřeba násilí. Je to naše prokletí, že většinou jsme schopni chápat pouze to, co máme ve své moci – a získat něco do své moci vždy znamená stát se agresivním.

„Došlo v obou táborech.“ Ať hodí kamenem, kdož bez viny. Myslel jste to i tak, jak říká okřídlený výrok vycházející z jednoho biblického ponaučení?

Tahle báseň je groteskou, smutnou a potrhlou. Naznačuje způsoby lidské komunikace a lidských vztahů. Naše sbližování a naše konflikty, směšnost našich válek i našich mírů. Naše spory i smiřování, naše vzájemné poznávací strategie, kšefty a zároveň nepřestajnou touhu nějak to spolu navzájem zkoušet…

„Bylo zapotřebí sjednat další výměnu.“ Vyjednávat a vyjednávat, v jistém okamžiku to už nejde. Vy jste třeba před časem odmítl účast v porotě Státní ceny za literaturu, když se do čela státu postavil estébák Andrej Babiš. Dají se nějak obecně stanovit hranice, kdy už není prostor na kompromis?

Nedají, a vy to taky víte. Člověk se může pouze spolehnout na to, že v určitou chvíli zjistí, že přes tuhle čáru už nemůže. Je to zvláštní, ale navzdory vší lidské potvornosti ten hlas, který nám najednou oznámí nepřekročitelnost určité čáry, v sobě pořád máme. Jiná věc je, zda ho oslyšíme, či nikoliv.

„Než k ní došlo.“ Co se muselo stát, než došlo k rozhodnutí napsat básnickou sbírku inspirovanou zrovna první cestou kolem světa?

Nic. Musel jsem chtít – a v určitém okamžiku jsem chtěl. Napsat tuhle podivnost, ten příběh v básních, který je do značné míry jiný než knihy předchozí, prostě proto, že ve mně tahle jinakost sama vyrostla. Najednou se mi zachtělo univerzální metafory lidského počínání – a jistě tomu napomohla i četba Pigafettovy zprávy, která je podle mne velmi silným, byť bezděčně vzniklým uměleckým dílem, jež u nás ovšem téměř nikdo nečte. Věřte, či nikoli, ale teprve když jsem byl s psaním za půlí, zjistil jsem, že letos 8. září to bude přesně pět set let, co ta jediná zbídačená loď zbývající z velké Magalhãesovy výpravy dorazila zpátky do Španělska a uzavřela tak svět jednou provždy do kruhu. Datum, kdy by moje kniha měla vyjít, tak bylo nasnadě.

„Zaútočili.“ Jste připraven na případné reakce od čtenářů, kteří si téma sbírky vyloží i jako do jisté míry nekorektní oslavu Magalhãesovy výpravy? Tedy počátků evropského kolonialismu…

To opravdu nevím, kde by pro tenhle výklad našli lidé v knize oporu. Za prvé s výjimkou závěrečné skladby, která je jakousi ironickou promluvou k Pigafettovi, kniha o Magalhãesově cestě vůbec není, básně skládají příběh zcela fiktivní plavby blíže neurčených „našich lodí“ neznámými končinami v neznámém, univerzálním čase. Za druhé ta plavba je tragikomickou metaforou od počátku do konce. Spíše než triumfální flotilu připomíná lodě bláznů, jejichž posádka je nejubožejší, když si připadá nejvelkolepěji, a stižena krásou či milostí je ve chvílích, které vypadají nejméně podstatně.

Ovšem vzhledem k tomu, že například v knize Darmata našel jeden recenzent zřetelné stopy machismu (dokazoval ho na tom, že čisté prostírání v jedné básni přináší žena, zatímco muž kouří a ještě si nezul boty), nevylučuji nic a jsem připraven na leccos.

„Na člun s připravenými dary.“ Zatím na sbírku slyším samé nadšené ohlasy, dneska to byl básník Radek Jursa, včera rozhlasová dramaturgyně Eva Lenartová, předevčírem spisovatel Petr Čichoň. Že by Magnesia Litera za poezii? Tak blbě, zda vás ta cena zajímá, se samozřejmě ptát nebudu. Spíš mě zajímá, co si o literárních cenách myslíte jaksi obecně? A není čas vrátit prestiž i státní ceně?

Dostat cenu za literární dílo je ukrutná radost. V pravém smyslu obou slov. A státní ceně zajišťuje prestiž vedle oceněného autora a poroty z principu tohoto označení také stát.

„Když se to jejich král dozvěděl.“ Byl jsem zrovna u vnučky v Anglii, když pohřbívali královnu Alžbětu II., takže jsem jen tiše záviděl, jak většina ostrovanů panovnici milovala či minimálně nějak uznávala. Zároveň to byla poslední královna velkého Britského impéria, právě za její vlády se rozpadlo obrovské koloniální panství Velké Británie třeba v Africe, to ovšem bylo poznamenáno mnohými ukrutnostmi. Kde se bere v lidech ta nadřazenost, že se nějaký národ cítí „vyvolenější“ než „méně vyvolený“ národ?

To souvisí s tím, o čem jsem již mluvil. Sami sobě rozumíme především v hierarchiích. Když je někdo výš, někdo níž a někdo úplně dole či nahoře. A k tomu si přizpůsobujeme svět. Když něco jen spočívá vedle sebe, brzy jsme z toho zmateni, přestáváme totiž rozeznávat vlastní důležitost. V mé knize se coby vyšší bytosti cítí mořeplavci stejně jako domorodci. Mýtus o tom, že bílá civilizace šířila v dalekých zemích nejsvatější hodnoty lidskosti, dávno padnul. Ale mýtem se ukazuje i to, že domorodá společnost byla čistá, svobodná a mírumilovná, než ji bílá rasa zkazila. Nadutost a zvůle tamních králů naopak nebrala mezí, války mezi ostrovy probíhaly téměř každodenně.

„Poslal nám jako omluvu.“ Jistě, po genocidách občas přicházejí omluvy, i když to není pravidlo. Rusko se třeba zatím za Buču, Irpiň, Boroďanku a další nepochopitelné násilí proti lidskosti neomluvilo. Jak jsou takové omluvy důležité? Ve vztahu mezi národy, ale i třeba mezi nenávistně rozhádanými přáteli, v manželství a podobně?

Omluva je jeden z nejsilnějších projevů lidského ducha. Proto je jí tak málo.

„Svoje tři muže.“ Nejsvětější Trojice, tři králové, Tři kamarádi (Remarque), Tři sestry (Čechov), trojka je prostě fascinující… I pro vás?

Naše kultura si rozumí v trojkové soustavě, ano. Ač ji často redukujeme na dvojkovou soustavu: černý-bílý, buď-nebo, pól-protipól. Vzpomenu si často, jak můj otec, kterého jsem měl nesmírně rád, říkával s nadsázkou, že dilematům vlastně nerozumí, že je schopen chápat teprve trilema…

„Účastnili se večeře, bohoslužby.“ Všechno to konání Magalhãese zaštiťovala víra, křesťanství. Teď nevím, zda vás nutit k nějakým vývodům o selhávání církví a vůbec o náboženství. Raději zůstaňme u té večeře. Jídlo usmiřuje, jídlo léčí, jednou z posledních opravdu upřímných radostí mé dvaaosmdesátileté tchyně je dobré jídlo, to se opravdu radostně usměje, když je to třeba vypečené a měkoučké kachní stehno. Otázku nepoložím, omluvte mě, reakci ale uvítám.

Odjakživa se rád dívám na lidi, jak jí. Učili nás, že je to neslušné, ale nemohu si pomoct. Člověk se toho o druhém při tom tolik dozví! Jak si počíná s příborem, v jakém rytmu jí, kam se kouká a jak se u toho tváří, to vše vypovídá o povaze, situaci i náladách mimořádně moc – asi proto, že jídlo zůstává základním životním projevem. Tím, že jíme, právě přitakáváme světu, bezděčně prozrazujeme, že pracujeme na své záchraně – a to je velmi výmluvná chvíle.

„Kradli a zkoušeli.“ Kradl expremiér a možná budoucí prezident Babiš, krade se i v literatuře. Kauzou, jak básník Ondřej Hložek svoji sbírku Mirčevovy oči zčásti opsal z vaší knihy Auta vjíždějí do lodí, se nějakým způsobem zabývala celá básnická obec v českých zemích i literární časopisy. Nyní Hložek vydal sbírku Slezský nonstop. V ediční poznámce drze přiznal, že první báseň „napodobil“ dle vaší básně ve sbírce Darmata, jenže on si půjčil vaše verše z Darmat skoro v každé z básní ve Slezském nonstopu. Jen namátkou. Moji oblíbenou hospodskou báseň Petra Hrušky „U hajzlu“ přetvořil Ondřej Hložek na báseň „Oltář“. Stejná atmosféra, téměř opsané verše. Ve vaší básni na pánských záchodech „opilci omluvně mumlali“, v Hložkově stejní opilci na pánských záchodech „mumlají něco o věčné spáse“. A tak je to v mnoha dalších básních Slezského nonstopu, vždycky je tam nějaká průhledná výpůjčka z Darmat, kdokoliv si to může porovnat. Jak vnímáte tento druh, no, skoro bych to nazval „básnického stalkingu“?

Sám víte, že jsem se k těmhle věcem dosud důsledně nikde veřejně nevyjadřoval. To, co chci, je psát svoje básně, najít v životě ještě aspoň jeden dva přesné verše, ne spotřebovávat se nad tím, co páchá Ondřej Hložek. Když teď učiním výjimku, je to proto, že vy, který jste na všechno před časem upozornil, jste to neprávem hořce schytal od různých „točičů“, kteří místo aby řekli svůj názor, zda jde o hrubé epigonství, či nikoliv, raději se ukryli za bláboly o nevhodných způsobech, jakými byla ta věc tehdy zveřejněna.

Platí to, co napsal T. S. Eliot: „Nezralí básníci napodobují, zkušení kradou. Ti špatní znetvoří, co si vezmou, zatímco dobří z toho udělají něco lepšího, nebo alespoň jiného.“ Jak je na tom Hložek, nechť posoudí každý sám. U mne to jeho posedlé opisování vyvolává nejspíš soucit – vždyť to nemůže být žádný med, tak umanutě a dlouhodobě se vázat na někoho jiného, psát podle předlohy, pak se za to na Facebooku dojemně omlouvat, pak ty omluvy rychle mazat a psát naopak výbojné články, pracně si vymýšlet zdůvodnění podobností (proslul zejména jeho termín „metafyzická sbíhavost“), blokovat profily „přátel“, smolit křečovité parafráze básní jako důkaz, že autor je nad věcí, a ztrácet síly v nekonečných debatách na sociálních sítích… Jak říkám – žádný med, nejraději bych Hložka požádal o prominutí…

„Zpívat s námi.“ Společný zpěv míru… Jasně, to by byl krásný konec všech válek, nenávistí i třeba manželských hádek. Dýmka míru!!! Část lidstva se o to snaží, jiná v tu chvíli zrovna válčí. Když si válku rozmyslí, už zase pro mír nejsou ti, co k němu vybízeli. A tak se asi míru nikdy nedočkáme, nebo má básník Petr Hruška nějaký recept na klid zbraní?    

Právě jste vyslovil ohromný protimluv: klid zbraní.

*

Petr Hruška: Spatřil jsem svou tvář. Vydalo nakladatelství Host v Brně, 8. září 2022. Výtvarný doprovod Jakub Špaňhel. Grafické zpracování Ivo Kaleta. Ostravské uvedení knihy proběhne 20. října 2022 v Divadle „12“ (součást budov Divadla Jiřího Myrona) ve 20 hodin na autorském večeru pořádaném v rámci literárního festivalu ProtimluvFest.