Terapie smíchem. Inscenace Divadla Mír Tik Tik by se měla předepisovat na recept proti trudomyslnosti

Laurent Baffie, francouzský  komik, humorista a především autor této ztřeštěné, místy absurdní divadelní hry, není v našich končinách až tak známým pojmem. Nicméně po zhlédnutí Tik Tiku (v originále Toc Toc) už jeho jméno budete znát velmi dobře. Sice neplodí jednu hru za druhou a výčet jeho komedií bychom zvládli spočítat na prstech jedné ruky, ale o to propracovanějším textem je právě Tik Tik.

Ústředním tématem jsou psychické poruchy, které propojují ústřední postavy této bezvadné konverzačky. Baffie využívá jednotlivých obsesí a spojuje zdánlivě nesourodou skupinku lidí, aby následně provedl diváky tímto nelehkým světem lidí s prapodivnými strachy.

Primárním cílem hry není osvěta o psychických poruchách. Ačkoli možná budete více empatičtí vůči těm, kteří se s těmito patáliemi musí vyrovnat i ve skutečném životě, především se budete bavit, a to velmi. Dvouhodinové představení nasadí veselou laťku hned na začátku a pevně ji drží po celou dobu. Inscenace ostravského divadla je upravená do místních reálií a také občas pracuje s aktuálními klišé, které se však do představení hodí a nijak děj nenarušují.

Z inscenace Tik tik. (Foto: Jan Lipovský)

Dobrá nálada, která panuje v hledišti, je velkým odrazem toho, co se děje i mezi herci. Vzájemné působení je opravdové, radost z hraní není účelová, ale reálná, a odehrává se v přímém přenosu. Štěpán Kozub mnohdy své kolegy udržuje neustále ve střehu lehkou improvizací, která opět neruší, naopak je víceméně vítaná a citelně očekávaná. Nabitá konverzační hra poskytuje velký prostor pro takové situace a troufám si říct, že každé představení bude svým způsobem originál.

Režisér Albert Čuba naštěstí nesází na aktuální slávu Divadla Mír a svou režijní prací navazuje na kvalitu, na jakou jsme v ostravských divadlech zvyklí. Ve spolupráci s dramaturgií Davida Vyhnánka jde o velmi dobře odvedené řemeslo.

Stále si stojím za tím, že Divadlo Mír vytvořilo kvalitní komediální scénu, která mi v Ostravě chyběla, a jak je vidět, hlad po takových inscenacích je neutuchající. Baví mě, že je celá inscenace dotažená včetně kostýmů a scény. Je znatelný velký posun kupředu a s každou novou premiérou je vidět větší zapálení, které se tvůrcům vrchovatě vrací.

Příjemně mě překvapila scéna, jelikož za tento interiér by se nemusel stydět kdejaký veřejný prostor. Až po přečtení jména Ondřej Turoň mi hned došlo, že scénograf je duší designér a architekt. Příjemné propojení vzdušnosti, účelnosti a moderního vzhledu dodává prostoru na dynamičnosti, ale nepřebíjí samotnou inscenaci. Kostýmy Evy Kotkové jsou za mě sázka na jistotu. Krásně padnoucí, přesně definující a především velmi šik.

Štěpán Kozub a Vladimír Polák. (Foto: Jan Lipovský)

Šest postav, které se sejdou na terapii dr. Sterna, šest psychických poruch, které mají podobnou příčinu, ale důsledek je diametrálně rozdílný a jeden prostor, který se jim stane bojištěm i útočištěm – čekárna. K představení jednotlivých postav pomůže zdařilý program, díky kterému se divák zorientuje ještě před samotným představením.

Otto (Štěpán Kozub) je chodící encyklopedie těchto poruch a již od počátku, kdy se projevuje Tourettův syndrom, kterým trpí, je jasné, že to nebude mít ve společnosti zrovna dvakrát lehké. Ač by se mohlo zdát, že vulgarismy, které z něho padají, jsou jen podbízivou formou humoru, není tomu tak. Vulgarismů, nadávek a sprostých gest tady padne nemálo, dokonce vám je další klient dr. Sterna spočítá, ale brilantní načasování a udržení veškeré kontinuity je tak dokonalé, že pochopíte, jak neúčelové tyto vulgarismy jsou a jak velkou roli v životě Oty hrají a jsou namístě. Nicméně Štěpán Kozub by ani vulgarismy nepotřeboval, už samotná jeho přítomnost na jevišti diváky vybízí k úsměvu a jeho sebemenší mimické gesto dokáže odbourat celé divadlo.

Z inscenace Tik tik. (Foto: Jan Lipovský)

Václav, taxikář, trpící aritmomanii, si občas nevidí do pusy, avšak je to týmový hráč a umí se pobavit s každým. Vladimír Polák si s rolí Václava doslova hraje a jeho nadhled příjemně doplňuje charakter bodrého svěřence, jemuž propůjčuje správnou náturu Ostraváka.

S nosofobií přichází mýdlem vonící, běloskvoucí Blanka, jejíž zásoby kapesníčků by pokryly potřeby celého divadla. Stále větrající Lada Bělašková coby laborantka neurčitého věku se nejprve straní dalších lidí, ale postupně odhazuje vrstvy svého strachu a zapojuje se do skupinové terapie, aby v sobě našla laskavý přístup.

Marie Anna Kupcová velmi přesvědčivě ztvárňuje hystericky se projevující křesťanku Marii, která vše neustále kontroluje, ale jako všichni zúčastnění i ona má svá tajemství, která vyplavou na povrch.

Roztomilý výkon předvedla Beáta Hrnčiříková hraje zprvu nenápadnou tichou Lindu, která ve chvíli, kdy se začne projevovat, všichni pochopí, že bude potřebovat dvojnásobný čas. Její opakující se repliky jsou velmi milé zpestření a křehkost Beáty se do Lindy doslova převtělila.

Z inscenace Tik tik. (Foto: Jan Lipovský)

Grammofobie upoutá posledního klienta dr. Sterna, Roberta, na pojízdný regál. Robert trpí vzácnou poruchou, která mu brání šlápnout na čáru. Podlaha čekárny odpovídající dekoru šachovnice je pro Roberta noční můrou. V roli Roberta alternují Robin Ferro a Michal Sedláček. Michal Sedláček, jehož jsem měla možnost vidět já, zúročil v této roli svůj komediální talent. Sice mu místy nebylo rozumět pro jeho drmolení, což mohlo být nervozitou, ale ve výsledku to jen dodalo jeho postavě na roztodivnosti a vtipnosti. Se svými krkolomnými přesuny to neměl dvakrát jednoduché, ale poradil si velmi zdatně a jeho pozitivně smýšlející postava je jakýmsi hnacím motorem skupinové terapie.

Turbulentní slovní přestřelku mezi čekajícími klienty a narůstající nervozitu všech „porouchaných“ naruší občasně sestřička pana doktora, která jim přijde říci, kdy doktor dorazí, a neustále natahuje dobu jeho příchodu. Petra Mikulková sice moc prostoru nedostává, ale vyplňuje ho příjemným a přesvědčivým ztvárněním své role.

Inscenace Tik Tik je oprávněně vyprodaná do konce tohoto roku a já jen pevně doufám, že jen tak brzy nezmizí z repertoáru Divadla Mír, aby příval humoru, který jsem zažila společně se zbytkem na závěr stojícího hlediště, mohlo zažít co nejvíce diváků toužících po dobrovolné terapii smíchem.

Recenze je psaná z reprízy odehrané ve čtvrtek 10. listopadu 2022.