Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Dokument Ten Years in Arkham nechává nahlédnout do světa Marka Frodyse Pytlika

Dokument Ten Years in Arkham nechává nahlédnout do světa Marka Frodyse Pytlika

8.12.2022 Hudba

Frodyse (civilním jménem Marka Pytlíka) považuji už od chvíle, co jej znám, za zatvrzelého perfekcionistu s jasnou vizí a vědomím. Jeho desetileté putování ve vysněném projektu jménem Postcards From Arkham se nyní uzavírá dokumentem Ten Years in Arkham. Zároveň v několika formátech vychází speciální edice desky Oceanize ve spolupráci s Epidemie Records a Dead Maggoty Productions. Zaměřme se trochu na zmíněný dokument a pojďme putovat retrospektivně společně s kapelou.

Zvětšit obrázek

Postcards from Arkham na snímku z roku 2022.
Foto: archiv Marka Frodyse Pytlíka

Postcards From Arkham jsou na české scéně jedním z ojedinělejších projektů. Jde o post metal s atmosférickým fantasy nádechem, který nám evokuje náladu velkých dálek a jiných světů. To vše pod režijní taktovkou Frodyse, který má v podstatě celý koncept na svědomí.

To, že je Frodys pečlivým perfekcionistou, je tak trochu na metalové scéně známým faktem. I on ale začínal takzvaně od píky a prošel si různými peripetiemi, které zažívá snad každý začínající hudebník, přemýšlející o své kariéře alespoň trochu vážně. Potýkal se s různými situacemi. Od „šmejdů“, kteří loví mladé naivní muzikanty za účelem využít ne jejich schopností, ale důvěřivosti, až po nespolehlivost vlastních členů kapely, která mnohdy zkomplikovala vynaložené úsilí.

Hned na začátku dokumentu, kde je také prolínající se linka z audiovizuálního díla Eigengrau, vykresluje sám Frodys nástin jakési typické romantické představy metalisty. Vzpomíná na to, jak jako mladý objevil skrze metalové kapely kouzlo autorů jako je Edgar Allan Poe nebo Howard Phillips Lovecraft, jehož téměř vědecké pojetí psaní Frodyse naprosto fascinovalo. Knihy, umění, temná poetika… Frodys možná částečně toto romantické vnímání metalisty ztělesňuje dodnes a je určitým prototypem, přestože tato představa už v metalové komunitě přetrvává skutečně minoritně a vytrácí se pod tlakem imaginace jiné.

Prvopočátky Postcards From Arkham můžeme hledat v prvním Frodysově projektu jménem Oakvyl, přičemž fanouškům je možná tento název více než povědomý – jmenuje se tak i deska z roku 2019, která se stala vrcholem dosavadní kariéry Postcards From Arkham. Oslím můstkem ale skočme zpět. Oakvyl byl propagován zprvu na internetu a Frodys tou dobou ještě netušil, že jednou tento projekt zmíní v dokumentu popisujícím dekádu v podstatě vysněné kapely.

Je však dokument natolik silný, aby oslovil i diváky mimo okruh fanoušků? Odpověď může být dvojsečná. Koncepčně je dokument promyšlený, nicméně divák má stále pocit, že se jedná o úzce profilovanou záležitost. Tak to ale má být. Dle slov Frodyse je dokument inspirován podobným počinem kapely Katatonia – mimo jiné jeho velkým vzorem. A ano, pro fanoušky a příznivce tuzemského undergroundu se stane dokument určitě povinnou podívanou. Zbytek by mohl dokument Ten Years in Arkham považovat možná za lehce egocentrický a servírující self promotion přímo na stříbrném podnose. Na druhou stranu je vše podáno s velkou upřímností a zpětnou sebekritickou vazbou, což také nedokáže každý.

U dokumentu je velmi důležitý i vypravěčský kontext a také verbální projev, tím spíše, pokud je hlavní linka dokumentu vedena právě lidským hlasem. Ten Years in Arkham je v tomto směru namluven spíše jen poloprofesionálně a to, co dokumentu chybí, je větší vypravěčská dynamika v průvodním projevu, kterému schází citlivější zacházení s emocemi a živostí celé fonetiky.

Přestože jsou Postcards From Arkham na scéně skutečně jen dekádu, a to navíc ne vždy v plně funkční sestavě, zažili covidovou pandemii, stopku kultury a další dění, je možná až neuvěřitelné, že spousta snů, které se mohly zdát jako nedosažitelné, se splnila.

Dokument je vizuálně atraktivní – fanoušci jistě ocení spoustu archivního materiálu a na míru podkreslující hudební podklad pro všechna období kapely. I v tom se opět projevuje perfekcionismus, který je však záhy vyvážen šílenými historkami kapely – například o tom, jak po vystoupení ve Vídni skončila bez noclehu na ulici. Tyto peprné muzikantské chvilky asi nejsou ničím novým, v dokumentu Ten Years in Arkham ale hezky kulantně zapadají do celkového konceptu, který popisuje svět hudebníka s jasnou vizí, který však musel projít určitou proměnou. Ne náhodou se proto Frodys zmiňuje také o tom, jak obdivoval profesionalitu Mortiise, před kterým měli Postcards From Arkham možnost hrát jako předskokani.

Za úspěch lze zmínit také pravidelné umisťování se v české tvrděhudební anketě Břitva nebo další předskakování před idoly jako jsou Anathema. Tuto šanci dostala kapela na polském festivale Prog in Park. Za asi největší úspěch já osobně pak považuji spolupráci se švédským producentem Jensem Bogrenem, který má na výčtu mnohé z nejúspěšnějších metalových desek poslední dekády.

V další části dokumentu si naopak Frodys posteskne nad upadající morálkou v kapele a také osobním vzdalováním se od metalové komunity jako takové a s její propagující vizí být co nejvíce drsný, aby se naplnila představa někam patřit. Tím se opět dalším oslím můstkem dostáváme k imaginaci romantického prototypu metalisty, která se asi opravdu vytrácí i v insiderských kruzích.

Postcards From Arkham jsou pravděpodobně pro Frodyse jeho nejdůležitějším projektem, který on sám považuje více než za kapelu, za projekt audiovizuální. Věnoval mu dekádu skutečně poctivé práce. Stále prolínající se perfekcionismus je na konci krásně zaobalen citací: „Všechny temné dny se podařilo překonat a použít je jako štít pro dny budoucí.“

Další citace možná vypovídá mnohé o přemýšlení umělce, který je fascinován možnostmi dnešní tvorby a je jí zcela pohlcen: „Co je cennější? Majetek a moc? Nebo srdce a mozek?“

Dovoluji si napsat, že srdce a mozek kapely Postcards From Arkham, kterým je Frodys, zraje do moudrosti, ale myslím si, že jeho největší chvíle teprve nastane. Vzhledem k tomu, že Postcards From Arkham jsou jednou z nejlepších záležitostí, které současný český underground nabízí, nebála bych se ani budoucnosti, o které Frodys v závěru dokumentu také polemizuje. Ale jaká by byla vlastně budoucnost bez dosavadní ušlé cesty?

Necelá hodinová stopáž dokumentu dělá z tohoto díla příjemného průvodce historií Postcards From Arkham, více by v tomto případě bylo pro diváka lehce neuchopitelné. Dokument má ale spád a i přes ony verbální nedostatky ve vyprávění lze v dokumentu najít také silné momenty, které jsou však podány bez zbytečného patosu. Rozhodně se nejedná o žádný spektákl, ale o komplexně podané informace. Fanoušci tedy jistě ocení další audiovizuální projekt, kterým dokument jistě je, a snahu přiblížit dění v kapele širší veřejnosti, ať už takový záměr byl, nebo nebyl.

Možná nás za dalších deset let čeká nová retrospektivní podívaná, kterou si nedovoluji jakkoli předvídat. Sny se totiž evidentně plní, když na nich usilovně pracujeme. A Twenty Years in Arkham zní možná jako sci-fi, ale ne zcela nemožné.

Gabriela Stašová | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.