Improvizační večer Plynutí na Janáčkově konzervatoři: V pohybu jsme všichni na stejné lodi

Taneční improvizace ve svých rozličných podobách má v Ostravě dlouholetou tradici. Vznikala a rozpadala se nejrůznější taneční uskupení, komunita tanečníků se přirozeně obměňovala, avšak tvořivé a improvizaci otevřené „podhoubí“ nepřestávalo existovat. Mezi umělci, kteří byli či jsou součástí tohoto vývoje, výrazně figuruje právě jméno Kristýny Slezákové – aktivní interpretky, pedagožky, vedoucí dnes již bohužel zaniklé pohybové jednotky Stres ve Vřesu a v neposlední řadě iniciátorky pravidelných improvizačních večerů, na které vždy navazuje také série workshopů pro veřejnost.

Projekt Plynutí si během několika minulých let prošel určitou evolucí a získával obrysy. Nyní už, dá se říct, stojí na pevných základech. Kromě Kristýny je jeho nedílnou součástí vokalista a hlasový improvizátor Patrik Kee Kedzierski – k této stabilní dvojici pak přicházejí profesionální tanečníci i studenti tance, kteří mají chuť objevovat tvorbu „tady a teď“ a nezaleknou se zadání: Máme pár styčných momentů, ale jinak nevíme, co bude.

Z improvizačního večera Plynutí. (Foto: Radim Golka)

Letošní adventní Plynutí, které zároveň připadlo na magické období úplňku, lákalo na mimořádné obsazení – ke Kristýně a Patrikovi se připojily tanečnice a choreografka Anna Prokopová, tanečnice a ředitelka platformy MOVE Ostrava Jana Ryšlavá, aspirující tanečnice Adina Mlčáková, dále student současného tance na Janáčkově konzervatoři Mikuláš Juřík a profesionální tanečníci, performeři a choreografové Radoslav Piovarči, Filip Staněk a Vladislav Šoltýs. Při tak silné sestavě u mne – diváka, který Plynutí vidí naživo poprvé – panovaly obavy, jestli se taneční osobnosti nebudou na jevišti takzvaně „bít“ nebo snažit překonat jedna druhou. O to příjemněji mě pak překvapila atmosféra celého večera, v níž ego šlo stranou a převládlo napojení se na společný záměr, atmosféru, vizi.

Plynutí (a také splynutí) celé skupiny ale nebránilo tomu, aby vynikly individuality a styly, v nichž se jednotliví tanečníci cítí dobře. Přesně to přinášelo lehké napětí i třecí plochy. Z kontrastu (a občas i konfliktu) totiž mohou vzniknout zajímavé situace, které posouvají dění na jevišti vpřed a nenechají tok pohybu ustrnout. A tak jsme mohli vidět okamžiky meditativního jógového flow, dravou energii ve skocích a akrobacii, něžné až romantické napojení, synchron i chaos, setkání i rozpojení, vyvažování ženského a mužského elementu a – pro mě zásadní prvek – humor!

Z improvizačního večera Plynutí. (Foto: Radim Golka)

Pomyslnou stěnu, která by snad mohla vzniknout mezi umělci a diváky, totiž spolehlivě rozboural smích a oddechnutí, že tanec a improvizace není smrtelně vážná záležitost, kterou je vždy nutné sledovat s kamennou tváří a hlubokým zamyšlením, ale můžeme se u ní usmívat a bavit a vědět, že tanečníci jsou lidé jako my (a občas se jim taky něco nepovede).

Kde vlastně se nacházely ony styčné body, kde se umělci mohli setkat a sjednotit, nebylo v průběhu večera vlastně ani možné určit – i když se jednalo o improvizaci, budilo Plynutí dojem dobře nazkoušeného představení. Tady se ukázala schopnost všech zúčastněných na sebe vzájemně reagovat, tvořit a rozvíjet příběhy i umět z nich ve správnou chvíli odejít. V tom všem je do velké míry podpořila hudba, kterou Patrik Kee vytvářel rovněž přímo na jevišti, občas tempo udával a občas se mu přizpůsoboval, jak bylo potřeba. Jeho hlasové a zvukové kreace umí být křehké a zasněné, ale rázem se dokáží proměnit a díky těžkým beatům dominovat celé scéně. V každém případě jsou posluchačsky nesmírně příjemné a věřím, že také inspirativní pro ty, kdo s nimi (a na ně) tančí. V neposlední řadě musíme zmínit i světelný design, který se stejně jako ostatní prvky večera vezl na vlně improvizace. Nápady vznikající na scéně dotvořil světlem Jakub Labor a troufám si říct, že bez jeho přispění by dojem z Plynutí nebyl takový, jaký jsme si nakonec mohli odnést.

Z improvizačního večera Plynutí. (Foto: Radim Golka)

Závěrem mohu upřímně konstatovat, že jsem si tuto chvíli čiré improvizace užila více, než bych byla sama čekala. Víc než polovinu interpretů osobně znám a vím, čím se zabývají, neviděla jsem je však nikdy fungovat spolu na jevišti, ani improvizovat v takovém rozsahu, jako tomu bylo právě v Plynutí. Překvapilo mě, jak otevřeně do této výzvy šli a byli schopni se navzájem podpořit tak, aby nikdo nevyčníval ani nezapadl, bez ohledu na zkušenosti, věk, pohlaví či cokoli jiného. V konkurenčním a na výkon zaměřeném oboru, jakým tanec může být, je to důležitá připomínka toho, že v pohybu jsme nakonec stejně všichni na stejné lodi.