Herečka Alexandra Palatínusová: Hubnutí mi v divadle zpočátku uškodilo

Jaké zatím je vaše angažmá v Divadle Petra Bezruče? Je snové, nebo se lišily vaše představy nějakým způsobem od reality?

Při nástupu jsem neměla žádné konkrétní představy, řídila jsem se hlavně vizí, kterou přede mě předložil Honza Holec (umělecký šéf divadla, pozn. red.). V tuto chvíli mám za sebou dvě naplňující a úspěšné premiéry, které mě utvrzují v tom, že tohle byl správný krok. Tím, že jsem Slovenka, vystudovala jsem VŠMU a na Slovensku kariéru také započala, jsem byla lépe zorientovaná hlavně v kontextu slovenského divadla. Jeden kamarád mi před nástupem k Bezručům říkal, že je to jako martinské divadlo šmrncnuté HaDivadlem. Překvapilo mě, jak intenzivní spojení v rámci kolektivu tady je, to je jeho veliká přednost. Bezruči také mají vyprofilovaného a náročného diváka, což mi dává obrovský smysl. V tomto to tedy snové je.

Co si vlastně čtenář má představit pod tím, že je Divadlo Petra Bezruče jako spojení mezi martinským divadlem a HaDivadlem?

Divadlo v Martině je pro Slováky jakousi kolébkou slovenského divadla, je to pojem sám o sobě, a HaDivadlo s sebou zase nese prvek hravosti, experimentu i určitého přesahu. A když se tyto tendence spojí, můžeme podle mě přesně takto vnímat Divadlo Petra Bezruče v českém kontextu. Minimálně pro mou obrazotvornost tento příměr skvěle zafungoval.

V inscenaci DPB Poslední zápas. (Foto: Martin Špelda)

V čem je podle vás rozdíl mezi českým a slovenským publikem?

To je pro mě poměrně náročná otázka. Působila jsem ze začátku především ve slovenském Národním divadle, kam chodí diváci z celého Slovenska. Zažila jsem ale i specifické, výrazně krojené scény jako HaDivadlo a Horácké divadlo v Jihlavě. V Česku je zároveň mnohem víc divadel, větší diverzita, a divák tak má šanci si vybírat – ať už podle určité estetiky, dramaturgie nebo témat, kterým se daná divadla věnují. U Bezručů teď máme za sebou už tři reprízy Snu čarovné noci, kde je nejen v mé roli kladen velký důraz na přímou komunikaci s divákem a fascinuje mě, jak jsou k tomu ostravští diváci otevření a připravení. Vnímají i tu největší hloubku, tu největší „mňaminku“ (smích)… Češi podle mě zároveň neberou vše tak smrtelně vážně jako Slováci.

Jak moc je pro vás složité hrát v češtině?

Hodně! Je to ale jen o jazyce – samozřejmě musím klást desetkrát větší důraz na přípravu, mám i jazykového pedagoga, češtinu ctím a dělám pro ni maximum. Zároveň se spíš než za Slovenku považuju za Evropanku, a v tomto ohledu cítím, že se doba mění a je potřeba přijmout fakt, že společnost sestává z vícero národností, etnik, menšin apod. Bylo by dobré všem poskytovat prostor bez ohledu na „jinakosti“. Vždyť v České republice žiju, vychovávám zde dceru… A vo výsledku pri divadle nejde predsa iba o jazyk, nie?

Alexandra Palatínusová. (Foto: I. Stančík)

Pořád pracovně pendlujete mezi oběma zeměmi. Neuvažovala jste nad tím, že byste zůstala už jenom v Česku?

Nemám k tomu důvod. Tady stabilně žiju a na Slovensko stále jezdím hrát, protože v tom cítím i určitou misi a zároveň mi to dělá radost. Ano, často cestuji i nad rámec svých sil, ale naprosto mi to takto vyhovuje.

Takže jste pořád v zápřahu? Hrála jste hned po narození dcerky?

V podstatě ano, hned pár měsíců po porodu, protože jsem do té doby nebyla stabilně zaměstnaná a neměla tak nárok na mateřskou. Máme spoustu vtipných fotek, kdy někdo malou v zákulisí Národního divadla v Bratislavě vozí na štendru ve vajíčku a já mezitím hraji. Až do dceřiných dvou a půl let jsem však nic nového nezkoušela. Je rozdíl být v tvůrčím procesu a odehrát večer „zajetou“ inscenaci. Zkoušení jakékoli nové inscenace bych si v tom období neuměla představit.

Vám se před lety povedl husarský kousek. Dokázala jste zhubnout přes 40 kilogramů, což je obdivuhodné. Jak náročný to byl proces?

Ten začátek byl neskutečně rychlý, prvních asi patnáct kilo šlo dolů skoro hned, trvalo to asi tři měsíce. Byla jsem tehdy čerstvě po rozchodu, rozpadl se mi dost zásadní vztah a já potřebovala nový impuls. Držela jsem půst, začala cvičit, přešla na keto dietu. Kdysi jsem se věnovala judu i jiným sportům a došlo mi, jak moc mi pohyb chyběl. Všechno zapadlo na správné místo.

V inscenaci SND Pohania. (Foto: SND)

Říkáte, že jste vlastně cítila potřebu zhubnout kvůli sobě samotné, ale bylo to pro vás důležité i kvůli herecké profesi?

To ne, možná se to bude zdát neuvěřitelné, ale paradoxně mi to v určitém smyslu uškodilo. Během přijímaček na VŠMU Emil Horváth naopak spráskl ruce, že konečně přišel „kus baby“. Moje typologie byla koneckonců i bránou do Národního divadla v Bratislavě, kde jsem dostala jednu z prvních velkých rolí v inscenaci Herodes a Herodias v režii Romana Poláka. Alternovaly jsme se s Petrou Polnišovou, přední a skvělou komičkou, která taky neřešila svou konfekční velikost. Když jsem pak zhubla, někteří mi předhazovali, že mi to uškodilo. Mně ale do velké míry, co se herectví týče, nezáleželo primárně na tom, jak vypadám – moc dobře jsem si sice uvědomovala, že jsem skrz váhu typ, ale mým cílem nebylo splňovat „adekvátní“ kritéria. Dnes sportuji proto, že mi to dělá dobře a moje fyzická kondice mě často podrží při mém hektickém způsobu života. Nejde o zapadání do škatulek.

Nepotkala jste se někdy v minulosti s nedůvěrou režiséra či uměleckého šéfa kvůli fyzickým proporcím?

Nestalo se mi to, ale možná to bylo i tím, že mě předcházela pověst bývalé sportovkyně. A i přes to, že jsem byla „velká“, jsem na tom byla pohybově velmi dobře, až nad rámec své tehdejší fyziognomie.

Není to zase tak dávno, co jsem dělal rozhovor s režisérkou Jankou Ryšánek Schmiedtovou na téma, že je jedno, jak herec vypadá. Registrovala jste jej? Co říkáte na tento názor?

Registrovala. Myslím ale, že kult „krásy a štíhlosti“ se udržuje nejvíc v televizi a celková situace se podle mě zlepšuje. Je přece přirozené, že každý vypadá jinak – nad tím bychom se neměli vůbec pozastavovat. Vždy mě bavilo zajeté stereotypy bořit. Pamatuji si, že Martin Huba míval na Slovensku pověst, že přijímá herce a herečky ke studiu „podle pravítka“, tím se ale nejen daná skupina ochuzuje o pestrost, jinakost, rozmanitost a vůbec přirozenost.

Alexandra Palatínusová. (Foto: I. Stančík)

Předpokládám, že vaše sebevědomí šlo po zhubnutí nahoru, nebo se snad pletu?

Měla jsem dostatečné sebevědomí, i když jsem na sobě měla těch kilogramů víc. S láskou a vděkem vzpomínám i na svůj bývalý vzhled, dnes jsem díky tomu ale o to bezprostřednější.

Jste trémistka?

Při práci jsem velmi precizní a každou roli chci mít na sto procent připravenou už ve čtvrtek (když u Bezručů jsou premiéry v pátek). Potřebuji si za odvedenou prací skálopevně stát. A i když trému samozřejmě občas pociťuji – to je opět hlavně o jazyce a okolnostech – nejsem typ klasické trémistky. Pracuji tak, abych si byla jistá, věděla, co, jak a proč dělám.

Co vám vadí na režisérech?

Líbí se mi, když je režisér svým způsobem „vizionář“, vzdělaný člověk, který vidí dopředu, je o několik kroků intelektuálně napřed, dokáže předvídat možný vývoj společnosti, okolností, upozorňovat na určité hrozby, vyhmátnout podstatné. Důležité pro mě je, aby režisér či režisérka měli jasný názor a osobnost, byli progresivní a nekopírovali jen to, co jim někdo pověděl během studia režie. Když se takové setkání podaří, umím pro danou inscenaci udělat cokoli a plně se dané vizi odevzdat.

Kým by byla Alexandra Palatínusová, kdyby nebyla herečkou?

Stále lidskou bytostí. Jsem ztotožněná s tím, že jsem herečka, nebála bych se ale asi žádné práce, ve které bych viděla smysl. Souzním s tím, co dělám, a neplánuju. Žiju.