Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Druhá premiéra Prodané nevěsty: Proč bychom se netěšili, když se hraje, zpívá a tančí s takovým gustem

Druhá premiéra Prodané nevěsty: Proč bychom se netěšili, když se hraje, zpívá a tančí s takovým gustem

18.12.2022 16:25 Divadlo

Druhá premiéra nejslavnější české komické zpěvohry z roku 1866 zazněla v sobotu v Národním divadle moravskoslezském v novém nastudování dirigenta Marka Šedivého a režii Jiřího Nekvasila. V hlavních rolích se tentokrát představili Soňa Godarská, Philippe Castagner, Ondřej Koplík, Eva Dřízgová-Jirušová, Dominika Škrabalová, Martin Štolba, Petr Urbánek a další. I druhá premiéra potvrdila, že ostravská operní scéna v současnosti prožívá velmi dobré období.

Zvětšit obrázek

Philippe Castagner a Soňa Godarská v Prodané nevěstě.
Foto: Martin Popelář

Nová operní inscenace Prodané nevěsty je hravá a bezprostřední. Sotva se rozezní první tóny geniální předehry Bedřicha Smetany, objeví se na scéně teenageři s kyblíky a malířským náčiním. Kluci malují stavení, holky srdíčka a když je dílo hotovo, všichni společně svůj výtvor smažou. Předehra pomalu končí, ale tato výtvarná evokace je působivou vizuální introdukcí ikonického díla, které ostravská inscenace uvádí netradičním a dynamickým způsobem.

Nejvýraznější složkou aktuálního ostravského nastudování je choreografie. Lukas Zuschlag, Jana Tomsová a Števo Capko doslova prošpikovali operní inscenaci plejádou tanečních gagů, čísel a výstupů: vesnické prostředí je tanečníky charakterizováno imitací různých domestikovaných zvířat, kterým vévodí nadživotní slepice a gigantický medvěd na sklonku třetího dějství. Taneční a pohybové výjevy jsou dobře synchronizované, nechybí jim nápad a všudypřítomná hravost. Od elementárních posunků a gest k složitým tanečním sestavám (tanečnice si střihnou dokonce i kankán) čiší choreografie radostí z vyjádření pohybu, který vyrůstá z rytmického spádu Smetanovy hudby.

Tenorista Ondřej Koplík v roli Vaška. (Foto: Martin Popelář)

Také režie Jiřího Nekvasila se vydala svobodnou cestou a do kanonického díla se snažila vnést novou energii. Dlužno říct, že ostravská inscenace to s experimentováním nijak nepřehání, ve srovnání s nedávnou pražskou Prodanou nevěstou je zde míra avantgardy únosná a přijatelná. Příběh Jeníka a Mařenky má v podstatě klasické reálie s decentními prvky recese a nadsázky. Odvaha udělat si ze sebe sama legraci je ovšem přínosná, zvlášť když jde o „žonglování” s životy mladých lidí, kterému sám Smetana s humorem nastavil zrcadlo.

Ostravská inscenace klasickou národní operu vypráví bez násilných zásahů do děje a prostředí. Bez úmyslu hlavní osu příběhu deformovat či bagatelizovat. Pouze si vymyslela důrazný akcent na vizuální stránku, rozpustilost a akční choreografické řešení dlouhých instrumentálních meziher. Že je ve hře i humorná satira jistých vlastností a potměšilá dekonstrukce národních manter? Výtvarné koláže dadaistického ražení? Myslím, že Smetana by byl první, kdo by se tomu smál a komu by se takové pojetí líbilo. Ostatně i pro něj byla Prodaná nevěsta „hračkou”, kterou odpověděl na kritické hlasy, že jako „wagnerián” nedokáže napsat operu v národním duchu.

Ostravský basista Martin Gurbaľ jako Kecal. (Foto: Martin Popelář)

Preciznost, jistota a strhující výraz provází podání operního sboru. To, že sbormistr Jurij Galatenko umí, je známá věc. Ne vždy je však výkon sboru tak synchronní a vycizelovaný. Znamenité je i hudební nastudování Marka Šedivého, pod jehož taktovkou orchestr hraje s nenuceným nasazením a elánem. Pozorný poslech odhalí nejen vitální individuální nasazení v sólech, ale také společný tah a bezvadnou souhru. Pochválit je třeba důvtipné tempové odstínění pana dirigenta Šedivého, které bere ohled na sólisty i tanečníky, ale nebojí se zejména v posledním dějství dynamizovat děj promyšlenou kontrastní agogikou.

Obsazení pěveckých rolí bylo v sobotu většinou adekvátní a typově vhodné. Velké poděkování náleží Martinu Gurbaľovi, který zachránil inscenaci za ochořelého Františka Zahradníčka. Ač ostravský umělec zpíval sám v hlasové indispozici, jeho výkon byl báječný. Mařence Soni Godarské nechybí osobní kouzlo a jevištní charisma. Má dozlatova zbarvený hlas, který je dynamicky nosný a bohatý na výraz. Slovenská sopranistka si musí jen hlídat větší srozumitelnost v emocionálně vypjatých pasážích.

Sopranistka Soňa Godarská jako Mařenka. (Foto: Martin Popelář)

Jejího milého ztvárnil kanadský rodák Philippe Castegner, jehož domovskou scénou je v současné době divadlo v Plzni. Tenorista bohužel nenašel ke své postavě zatím správnou cestu. Jeho Jeník byl křečovitý, rtuťovitý, působil chladně a strojeně. Castegner sice má solidní hlasový fond, ale představitelsky do postavy světaznalého syna Míchy, ještě nedozrál. Potěšil ale pěknou výslovností češtiny.

Martin Štolba a Eva Dřízgová-Jirušová vytvořili dobře sehraný a báječně sezpívaný manželský pár. V obou případech šlo o pojetí spolehlivé, přirozené a naprosto přesvědčivé. Podobná slova lze uvést i na adresu Petera Svetlíka, Karolíny Levkové a Romana Vlkoviče, kteří svůj komediantský crazy výstup předvedli s podobným gustem jako jejich kolegové ve čtvrtek. Sladěnou dvojici představili taktéž Petr Urbánek a Dominika Škrabalová, která i na malé časové ploše potvrdila svou pověst jedné z nejvýraznějších operních nadějí mladé generace.

Velký ohlas měl Vašek Ondřeje Koplíka. A není to jen proto, že je tato postava Smetanou báječně napsána. Koplík v postavě koktavého mladíka uplatnil své zkušenosti z předních operních scén (Vaška v současné době hraje ve všech třech národních divadlech České republiky). Kromě výrazného komediálního talentu tohoto pěvce charakterizuje nádherně prokreslený medový tenor, který zní okrouhle ve všech polohách. Pohybové nadání a herecká jistota ve spojení s bohatým hlasovým fondem Koplíka vedly k výsledku samozřejmému, štědrému na pohotové detaily v mimice, flexibilních gestech i výstižné pěvecké charakteristice.

Z inscenace Prodaná nevěsta. (Foto: Martin Popelář)

Ostravská inscenace Prodané nevěsty dokázala spojit různorodé prvky nenásilným a docela elegantním způsobem. Je to pořád klasika, ale nikoli suchopárná, zkostnatělá puritánská záležitost, která baví pouze tím, že Vašek koktá a Kecal balamutí lidi. Představení má interaktivní rozměr, který není vynucený. Pozorný divák si zřejmě všimne, že účinkující se na scéně cítí komfortně a mohou se vyjádřit i prostřednictvím výrazných individuálních výkonů.

A to, že si inscenátoři udělali z některých věcí legraci? Komická zpěvohra s podobným dějem něco takového dokáže bez starosti unést. Divák, který nemá předsudky, si novou ostravskou inscenaci dokáže vychutnat. Opírá se totiž – jak jsem již zmínili v úvodu – pořád a především o kvalitní divadlo, kterým jsou prvotřídní herecké i pěvecké výkony, brilantní hudební nastudování a kreativní choreografie, scéna a režie.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.