Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo My cizinou jsme bloudili… Nová inscenace opery Jakobín v Opavě ale cestu našla

My cizinou jsme bloudili… Nová inscenace opery Jakobín v Opavě ale cestu našla

13.1.2023 Divadlo

Slezské divadlo Opava má v repertoáru novou inscenaci opery Antonína Dvořáka Jakobín. Hudební nastudování připravil dirigent Josef Štefan, režii měla Jana Andělová Pletichová. Reflexe je psána z představení, které se konalo ve středu 11. ledna. V hlavních rolích účinkovali Pavel Vančura, Pavel Klečka, Katarína Jorda Kramoličová, Michael Kubečka a další. Spoluúčinkoval orchestr sbor a balet Slezského divadla Opava a děti z operního studia. Provedení řídil Josef Štefan.

Zvětšit obrázek

Z inscenace Jakobín.
Foto: Tomáš Ruta

Jakobínem se Dvořák vrátil do českého prostředí v době, kdy se jeho jméno citovalo ve všech evropských metropolích. Svým způsobem to byla náramná odvaha, však taky český mistr úzkostlivě přemýšlel, jestli je námět ze starosvětského českého městečka to pravé ořechové. Žádné Dvořákovo dílo nevznikalo podobně dlouho: celých šest let trvalo, než od záměru přistoupil k samotné tvorbě. Libreto Marie Červinkové-Riegrové mu ale nakonec učarovalo živě napsanými postavami, mezi nimiž Dvořáka nejvíc zaujal učitel Benda. Paradoxně, hlavní myšlenka opery je totiž obrazem rodinné krize jako vyšité: Hrabě Vilém z Harasova se zřekne vlastního syna Bohuše pro jeho politické názory a údajnou sympatii s jakobíny. Představitelé politického hnutí, které se ve Francii podílelo na svržení, popravě krále a rozpoutání revoluce, byli v dalekých Čechách vnímáni jako nebezpeční renegáti a „rota vrahů a lupičů”.

Dvořákova opera je v podstatě apolitická, děj začíná ve chvíli, kdy se syn hraběte Bohuš vrací do své vlasti z ciziny, odkud si přivádí ženu Julii a dvě děti. Příběh nepostrádá humor v podobě nacvičování slavnostní serenády. Nechybí klasický milostný trojúhelník, který ztělesňují Terinka s Jiříkem, jimž se staví do cesty roztoužený purkrabí. Dramatické okamžiky přináší zejména třetí dějství, šťastný závěr opery je idealizovanou ukázkou znovunalezené rodinné harmonie a vítězství pravých citů nad intrikami a podlostí.

Z inscenace opery Jakobín. (Foto: Tomáš Ruta)

Režie Jany Andělové Pletichové jsou známy tradičním přístupem k tématu. Někdy poněkud rutinní a konvenční přístup se tentokrát režisérce podařilo oživit apelem na obyčejné věci, kterým všichni rozumí. Rodina, domov, opětovaný cit a společná kultura se zrcadlí ve výtvarném řešení jednoduché a účelné scény Milana Popelky. Typicky české prvky jako strom, dřevo, krajky, ovoce, holubičky, všudypřítomný houf dětí, které se chovají na jevišti přirozeně…To vše přispívá k dobrému pocitu z režijní koncepce a scénografie.

Historizující kostýmy Michaely Savovové jsou vkusné a slušivé (Bohuš, hrabě Vilém a půvabná Julie především), místy ovšem balancují na tenkém ledě jakési recese, která je zbytečně přehnaná (Adolf a Filip). Choreografie Martina Tomsy tentokrát volila prostředky konvenční, adekvátní období a tématu opery.

Obsazení ze dne 11. ledna potvrdilo, že i v regionálním divadle může divák zažít zajímavé a propracované interpretační pojetí. K takovému se jednoznačně může řadit Bohuš barytonisty Pavla Klečky. S jeho charismatickým, kultivovaným a přesvědčivým projevem souzněla také Katarína Jorda, která ztělesnila jeho manželku Julii. Velmi citlivě, bez přebytečné exprese a v nečekaných vroucných lyrických polohách. Jejich duet v podobě nejslavnějšího čísla této opery „My v cizině jsme bloudili“ byl pěveckou korunou celé inscenace právě pro svou nekřiklavou a nevtíravou přirozenost.

Milan Vlček a Pavel Vančura. (Foto: Tomáš Ruta)

S postavou se šťastně shledal i Milan Vlček, jehož učitel byl skvělou karikaturou tradiční představy o vlasteneckém učiteli, který je vzorem ctností a vzdělanosti. Vlček představil kantora Bendu jako člověka rozporuplného a nesoudného, který se pro vlastní prospěch nezdráhá provdat svou dceru proti její vůli. Jako každý člověk se musí Benda teprve najít…Po herecké stránce Vlček vyniká originálním pohybem, který nemá daleko ke grotesce, pěvecky si s partem poradil se ctí.

Dařilo se i sopranistce Barboře Čechové, která ztvárnila jeho dceru Terinku v dobré hlasové kondici s půvabným výrazem. Známá píseň „Na podzim v ořeší“ se jí opravdu povedla. Jejího mládence Jiřího sehrál Dušan Růžička. Z počátku působil trochu škrobeně, ale postupně se tenorista prozpíval k hezkému podání. Společný duet „Pohleď mi do očí” by vyzněl působivě, nebýt toho, že Růžička vícekrát svou kolegyni dynamicky zbytečně zastínil.

Barbora Čechová a Dušan Růžička. (Foto: Tomáš Ruta)

Na pilu někdy příliš tlačil i Michael Kubečka, jehož roztoužený Purkrabí by byl dobrou postavou, kdyby nebyl křečovitý a tolik nepřehrával. Jeho pojetí úlisného intrikána bylo myšleno dobře, jen někdy je méně více. Uznání si naopak zaslouží jeho pěvecké podání, například v árii „Počkejte, vy blázni“. Podobně se prezentoval Zdeněk Kapl, který Adolfa propracoval hereckými prostředky, ale nedařilo se mu tolik po pěvecké stránce. Kaplův baryton ve srovnání s dalšími protagonisty nepůsobil příliš seriózním dojmem.

Vyváženou postavou hraběte z Harasova se uvedl Pavel Vančura, jehož koncentrovaný a klidný výkon patřil k nejpřesvědčivějším. Jeho citlivý, neokázalý a v důležitých momentech důrazný herecký projev byl dramaticky sevřený, pěvecky se opíral o výtečnou výslovnost a přiléhavý výraz.

Z inscenace Jakobín. (Foto: Tomáš Ruta)

Dobře si vedl pěvecký sbor Slezského divadla, který tradičně zpíval pod vedením Kremeny Pešakové. Hudební nastudování dirigenta Josefa Štefana vyšlo z úpravy Karla Kovařovice, která partituru zestručnila a dala jí větší spád. Orchestr Slezského divadla hrál obecně spolehlivě a precizně. Dvořákově hudbě nechyběla barevnost, kterou v konkrétních chvílích spoluvytvářely sympatické sólové výkony hráčů orchestru.

Obecně je důvod i přes některé zmíněné nedostatky mít z opavského Jakobína dobrý pocit a radost. Jedná se o inscenaci, která je živá, povedená a radostná. Dokáže diváka pobavit i dojmout, aniž by převážily pochybnosti. Jakobín Slezského divadla funguje především coby přirozené a nevtíravé poselství o tradičních hodnotách a jejich smyslu pro dnešní rozklíženou dobu.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.