Chuť čerstvé rzi v Galerii Jáma 10. Servíruje ji Tomáš Koběrský na výstavě Rezavé

„Ostrava černá, rezavě hnědá,“ píše básník Vilém Závada v ikonické poemě Ostrava ve sbírce Jeden život z roku 1962. V éře takzvané poezie všedního dne. Vladimír Boudník (1924-1968) ve stejné době pracoval se rzí přímo programově. Jeho explosionalismus vybízel k novému vidění, kdy už není třeba tvořit další umělecká díla. Libovolný optický fakt podle Boudníka vyvolává „přeludné vidění“, a tedy i dokonalé moderní obrazy. Jen v sobě tuto schopnost musí objevit široké masy.

„Odemkl jsem železné dveře u půdy, na kterých se mezi rzí objevovaly zbytky červené barvy a nedokonale odstraněná slova psaná křídou,“ popisoval Boudník v roce 1952 v textu Ulice, jak objevil jedno takové již hotové a bezchybné umělecké dílo v domech staré Prahy.

Z výstavy Tomáše Koběrského. (Foto: Ivan Mottýl)

Před rzí se sklání i nedávný absolvent Fakulty umění Ostravské univerzity Tomáš Koběrský, který pro Galerii Jáma 10 připravil působivou výstavu s názvem Rezavé. Aktuálně již pracuje a žije v Praze, tedy blíže nejen k Boudníkovi, ale i k dalším umělcům, kteří se rzí koketují dlouhodobě.

„Chuť čerstvé rzi,“ to je zase verš surrealistického autora Petra Krále. Rez má neodolatelnou chuť, tedy pokud s ní pracují výtvarní umělci. Koroze přitom dokáže dělat i tak trochu za umělce. A například na jakémkoliv kovovém plátu postupné rezavění vytváří až neuvěřitelné výjevy. Společně se zrodem abstraktního umění lze proto datovat i obdiv k paní Korozi, posléze pak se rzí začali pracovat třeba i figuralisté.

Z výstavy Tomáše Koběrského. (Foto: Ivan Mottýl)

Také Tomáš Koběrský je tento případ, oslňuje ho automatická kresba elektrochemického procesu jménem koroze, ale zároveň z rezivějících fragmentů sestavuje jakési bájné rytíře i pravěkou faunu.

Z výstavy Tomáše Koběrského. (Foto: Ivan Mottýl)

Rez fascinuje sochaře i konceptualisty, fotografy, architekty anebo akční umělce, vždyť korodující automobil stojí jako umělecký objekt v zahradě galerie PLATO, kde byl svého času součástí jedné performance, která ale dosud neskončila. Rez je dokonce součástí jakéhosi druhého plánu výstavy, o kterém možná Koběrský ani neví. Když jsem totiž osamocen vstoupil do Jámy 10, zaujal mě zvuk tekoucí kapaliny. Aha, říkal jsem si, v zadní místnosti zřejmě najdu instalaci spojenou s vodním proudem. Vždyť takzvaná „koroze uhlíkové oceli v pitné vodě“ dokáže klidně ucpat vodovodní trubky.

V zadní místnosti jsou ovšem vystaveny jen další objekty a rezavá kovová „plátna“. Nic tu nekape. Pátrám dále, až narazím na radiátor s cirkulující vodou. A také na rezivý ventil, který se tak pro mě okamžitě stává součástí expozice.

Rez na radiátoru. (Foto: Ivan Mottýl)

Velkolepou „korozní výstavu“ představil v Ostravě loni na podzim sochař Čestmír Suška. Ten dokonce tvoří i grafiky technikou „rez na papíře“. Rez považuje za jakýsi záznam, jako když má člověk u doktora svůj chorobopis. A třeba na objektech vystavených pod širým nebem ho nepřestává uchvacovat „jak prší a rez se rozlejzá“. Suška si podobně jako Koběrský oblíbil personifikaci šrotu, když třeba rezavým kotlům vdechne druhý život v podobě chrabrých rytířů. Koběrský zase ze starého železa sestavil indiánského náčelníka. Možná je to přímo Sedící býk, který porazil amerického generála Custera v bitvě u Little Bighornu.

Z výstavy Tomáše Koběrského. (Foto: Ivan Mottýl)

Za nejlepší exponát na výstavě považuji instalaci v rohu přední místnosti. Umělec dílům nedal názvy, tento objekt si ale podle básně Petra Krále dovolím pojmenovat jako Chuť čerstvé rzi. Na soklu je prostřená opulentní rezavá večeře: kolínka na parmazánové rzi se zkorodovanými lanýži.

Z výstavy Tomáše Koběrského. (Foto: Ivan Mottýl)

Pastvou pro lidskou imaginaci jsou i explosionalistické obrazy v obou místnostech galerie. Co centimetr čtvereční rzi, to nové výbuchy fantaskních představ. Stačí si najít čas a chuť, jak to píše i Boudník v Manifestu explosionalismu: „Jeden a týž shluk skvrn bude sto lidem připomínati sto různých podob a kombinací. Vidiny se řídí podle stupně nálady a na základě životních prožitků pozorovatele.“ V následujícím výřezu z Koběrského třeba vidím noční rozhovor vědmy s vlkem anebo tanec duchů v Třineckých železárnách. Kouzelný je andělíček, který se vznáší nad spodní hranou obrazu.

Z výstavy Tomáše Koběrského. (Foto: Ivan Mottýl)

Básník Závada napsal ještě jednu báseň s názvem Ostrava, ta vyšla už v roce 1937 ve sbírce Cesta pěšky a také v ní rezonuje rez: „Mrtva země v rozvalinách / Strusky chlopů z železáren / se rzí krve v proláklinách.“

Z výstavy Tomáše Koběrského. (Foto: Ivan Mottýl)

Rez je v Ostravě všudypřítomná, ve městě těžkého průmyslu už dvě stě let v kuse korodují nějaké objemné kovové stavby. Těžní věže, vysoké pece, roury všeho druhu, koksovací baterie, dráty, kolejnice, strojní zařízení, šrouby, nýty, hřebíky… Mnohým návštěvníkům města připomíná industriální areál v Dolních Vítkovicích především ohromnou hromadu zrzavého šrotu. Kdysi to bylo ocelové město, teď je to metropole rzi. Projekt Rezavé Tomáše Koběrského nemohl najít lepší místo k prezentaci.

*

Tomáš Koběrský: Rezavé. Galerie Jáma 10, Přívozská 22, Ostrava. Výstava potrvá do 26. února 2023.