Splněný sen: Na Černé louce pokvete umění. Premiéra komorního sálu odhalila jeho špičkovou kvalitu

Černá louka. Kdysi nejzazší mez. Dnes startovní čára pro nové hudební talenty. Život píše neuvěřitelné příběhy. Město s ocelovým srdcem čím dál častěji překvapuje. I ocel lze roztavit v žáru srdcí, která tlučou pro dobrou věc. Úspěšná divadla, Janáčkova filharmonie, příprava výstavby nového koncertního sálu… a teď Fakulta umění. Vyhněme se statistikám a abecedním seznamům, kolik vynikajících osobností prošlo touto institucí. Ve čtvrtek večer se v novém sále sešli především lidé, kteří kulturní profil Ostravy ovlivnili. Je lhostejné, kdo víc, či míň, protože každý je svým způsobem nenahraditelný.

Koncert moderovala Veronika Forejtová. (Foto: Martin Popelář)

Mladí či v podzimu svého bytí. Když jde o společnou věc, stírají se věkové hranice i odlišnosti. Večer moderovala Veronika Forejtová. S klidem a rozvahou. Další legenda přišla vzápětí, když dozněla světová premiéra skladby Radost na konci ulice na slova básníka Petra Hrušky. Její autor Milan Báchorek pro ni zvolil zajímavé obsazení: smíšené trio (klavír, housle, klarinet), které v poslední větě doplní žesťový kvintet. Vokální part obstaral Martin Gurbaľ, nepřehlédnutelná postava pěveckého umění tohoto města. Možná by dílo pro zpěv vyznělo jinak v subtilnější instrumentaci. Přesto není pochyb, že Báchorek je jedním ze stěžejních českých skladatelů.

Z uvedení nového díla Milana Báchorka. (Foto: Martin Popelář)

K Fakultě umění patří také klavíristka Eliška Novotná a klarinetista Karel Dohnal. Jejich vytříbené podání skladby Fantastické kusy, op.73 Roberta Schumanna ukázalo, proč je hudba tohoto romantika stálým předmětem obdivu a zájmu. Do Španělska se vydala sopranistka Veronika Rovná, která zazpívala Čtyři madrigaly z díla Joaquína Rodriga. S nádherně oduševnělým výrazem a citem pro odstínění vášně i humoru. Na klavír jí báječně doprovodil Ivo Kahánek.

Eliška Novotná a Karel Dohnal. (Foto: Martin Popelář)

Po přestávce, během níž mohli účastníci slavnostního koncertu zhlédnout společnou výstavu studentů a profesorů Fakulty umění s příznačným názvem Topografie hnízda, došlo na housle. Jiří Vodička nepřišel ke svým přezdívkám „Český Paganini“ a „čaroděj“ náhodou. Jeho provedení rapsodie Tzigane navěky inspirativního Maurice Ravela bylo elektrizující, ohnivé a do posledního tónu brilantní. Vodička hraje celou svou vnitřní i vnější fyziognomií. Každý pór a centimetr jeho těla vyzařuje radost z hudby. Doprovod klavíristy Alexandra Starého mu byl spolehlivou oporou.

Publikum v novém komorním sále. (Foto: Martin Popelář)

Zřejmě žádný slavnostní koncert by se v rodném kraji Leoše Janáčka neobešel bez hudby tohoto z nejoriginálnějších tvůrců evropské hudby. Ivo Kahánek je s hudbou hukvaldského mistra celoživotně srostlý. A je dobré vědět, že Kahánek nevnímá Janáčkovu klavírní sonátu „Z ulice“ jako kodifikované dílo, které má už dávno „přečtené“ a dobře usazené. Každá jeho interpretace této spektakulární skladby svědčí o progresivní tendenci, jíž je cizí stagnace. Kahánek v Janáčkovi neustále objevuje a čte nové agogické možnosti. Bylo to zřetelně slyšet v obou větách, ve způsobu metrorytmické výstavby i artikulaci pianistova jindy sofistikovaného úhozu. Kahánek Janáčka prostě umí podat jaksepatří. Úsečně, turbulentně a pokaždé překvapivě.

Alexandr Starý a Jana Šrejma Kačírková. (Foto: Martin Popelář)

Jinou kapitolu Fakulty umění píše sopranistka Jana Šrejma Kačírková. Majitelka tří operních Thálií v Ostravě studovala, zpívala a její vystoupení bylo dalším zlatým hřebem večera. Straussova hudba má pověst opulentní nenasytnosti velkým zvukem a barevností. V případě jeho pozdních písní jsme byli ovšem svědky nitrožilně jemné práce s psychologií textu a hudby. A Šrejma Kačírková psychologii hudby rozumí jako málokterá současná pěvkyně. Její soprán má úžasnou dramatickou tenzi. Ponor do příběhu vyjadřuje celou svou bytostí, podmaní si naléhavým gestem publikum a její charakteristika je vždy přesná a věcná.

Sergej Prokojfev a Ivo Kahánek na závěr? Zakončení třetí klavírní sonátou „Ze starých sešitů“ znělo svěže a konvenovalo s nevyčerpatelnou melodickou invencí největšího melodika 20. století.

Ivo Kahánek. (Foto: Martin Popelář)

Jaký byla první zkušenost s akustikou nového sálu Fakulty umění? Světelný design, barevné odstínění sálu, akustické vlastnosti… všechny parametry jsou na první poslech dotaženy do nejmenších detailů. Vokály i hudební nástroje zněly zřetelně a bez negativních efektů. Problém byl jen se špatnou srozumitelnost mluveného slova řečníků.

Výtvarné provedení sálu je laděno do teplejších barev, akustika sálu je podobně hřejivá, má svůj plný a plastický objem a na první dojem i výrazně kořeněnou chuť. Je to prostě laskomina, kterou je třeba poznat a vyzkoušet. Příležitostí bude určitě dostatek, možnostem se v Ostravě žádné meze nekladou.

Ze závěrečné děkovačky. (Foto: Martin Popelář)

I nejzazší mez v tomto zvláštním městě může jednou platit jako místo, které se z původního rumiště stane prostorem setkávání s radostí i smutkem. Všem, kteří se zasloužili o tento nový inspirativní objekt, patří upřímná slova díků a uznání.