Vltava v Kofole naživo ukázala, že Spass muss immer sein. A všichni jí rozuměli

Hurá, Vltava! Zvolal autor této reflexe někdy v polovině devadesátých let, kdy poprvé slyšel tuto jedinečnou kapelu. To bylo v dobách, kdy tuzemským hitparádám kralovala jména jako Oceán, Lucie, Kreyson… a Vltava zpívala „v hodinkách je hotýlek a bydlí v něm kašpárek…“. Hledáte-li v české hudbě někoho, kdo dokázal spojit bezbřehou imaginaci s osobitě zpracovanými populárními trendy do navýsost autorského stylu, s největší pravděpodobností dospějete k partičce kolem jedinečného frontmana Roberta Nebřenského.

Nad Vltavou se podivovali hudební publicisté všech generací. Není divu, že jim imponovala estetika kabaretu, hravosti a postmoderní nadsázky, která nikdy nespoléhala na berličky košilatých vtipů, sebestředných zpovědí či sentimentálních dojáků. Vltava si vystačila s opulentní imaginací Roberta Nebřenského, která přišla s nevídanou záplavou surrealistických a dadaistických postřehů, hříček a nápadů.

Z koncertu kapely Vltava. (Foto: Aleš Honus)

Málokteré rockové album z devadesátek má status dokonalého kultu jako Marx, Engels, Beatles. Mimochodem, je to deska, kterou si můžete kdykoli pustit a její síla není menší ani o jeden newton. Vltava je taky kapelou, která vždy oslovovala mladé lidi, vzpomínám si, jak euforická byla reakce publika na studentských majálesech.

Bezmezná otevřenost hudebním i textovým vtípkům Vltavě dala jakési antikorozní kouzlo. „Když bozi zestárnou, tak nosej hroby v holinách…“. Ti znalejší řemesla ale dobře věděli, že se kapela vždy opírala o spektakulární instrumentální ztvárnění s podivuhodnými žánrovými přesahy. Všechny vzácné přívlastky ve Vltavě zůstaly do současnosti, což potvrzuje aktuální výtečná deska Spass muss immer sein, kterou kapela přivezla do krnovského hudebního svatostánku Kofola Music Club.

Z koncertu kapely Vltava. (Foto: Aleš Honus)

Do Krnova přitom Vltava zavítala po předlouhých deseti letech. Když už jsme u čísel, tento vyhlášený hudební klub, který už dvacet let provozuje Martin Hradečný, letos také slaví, a to rovných jednatřicet let! Za tu dobu zde vystoupili kromě špičky i hudebního dorostu takoví velikáni a legendy, že by se lecjaké větší město mohlo rdít studem.

Tomáš Uhlík. (Foto: Aleš Honus)

Vltava v sestavě Robert Nebřenský (kytara, zpěv), František Svačina (klávesy), Ondřej Klímek (dechové nástroje, zpěv), Tomáš Uhlík (baskytara) a Ondřej Pomajsl (bicí) krnovskému publiku představila hlavně písně z nové desky. Zazněly songy Smutnej pták na krajem, Hebké malé rukavice, Slunce starej náčelník či eponymní Spass muss immer sein! a mnoho dalších. Nová deska si kvalitou, pestrostí i zpracováním hudebních i textových nápadů vskutku nezadá s nejoceňovanějším vltavským albem. Také jí Nebřenský v Kofole bez zdráhání označil za nejlepší album kapely.

Samozřejmě nechyběly ani nestárnoucí hudební perly této legendy, které si kapela s chutí vystřihla. Vltava je jako energetický drink. Její písničky nejdříve jen tak lehce zašumí, ale posléze pomocí strhujících sólových improvizací nejčastěji pod kuratelou fenomenálního Ondřeje Klímka dokážou pořádně zamotat hlavu a rozpumpovat nohy.

Ondřej Klímek. (Foto: Aleš Honus)

Klímek je vůbec fantastický muzikant. Během koncertu střídal saxofony s příčnou flétnou, přičemž ukázal, jak je se všemi instrumenty srostlý. Jeho sóla mají perfektní výstavbu a dokážou písničku povznést a vygradovat. Klímek je i velmi solidní zpěvák. Nebřenskému sekundoval nejen čistými doprovodnými hlasy, ale zvládnul i hlavní vokál v písni Smutný příběh Váni.

Z koncertu kapely Vltava. (Foto: Aleš Honus)

Kromě Nebřenského ve Vltavě hraje ještě další zakládající člen, František Svačina. Jeho klávesy jsou poznávací značkou kapely. Ojívené jazzem, blues i latinou, podle charakteru té či které písně, patří k nejspolehlivějším kvalitám, která pořád kypí skvělými nápady a nespoutanou energií. Tomáš Uhlík na basu ve spolupráci s Ondrou Pomajslem za bicími tvoří jednu z nejlepších rytmických úderek v České republice. Takový groove, který pánové produkují se holt jen tak neslyší.

No a Robert Nebřenský? Ten si zpočátku trochu nesměle, ale postupně čím dál víc rozjívené, euforické publikum v krnovském klubu užíval. Také jeho kytarovým partům se sluší vyseknout poklonu. Nebřenský dokonce zahrál ryze akustickou verzi Mayn Rue Plats… Taková invence a harmonická pestrost se hledá jen stěží.

Robert Nebřenský. (Foto: Aleš Honus)

Natolik vřelé přijetí Vltava zjevně nečekala. Sice na jejich koncert nepřišly davy, ale přítomní si Vltavu vychutnali, jako by hrála naposledy. Po každé písni následoval ohlušující potlesk a jásot nadšených fanoušků. Došlo i na přídavky, kdy kapela potěšila svými obligátními hity Kapitán pejsek, Prasátko a Zajíc a koza.

Hurá, Vltava! Zvolal autor této reflexe někdy v polovině devadesátých let, kdy se poprvé seznámil s jedinečnou formací. A zvolal radostně tentýž slogan znovu i na včerejším koncertě kapely. I po více než třiceti letech je možné konstatovat, že Vltava patří k absolutní špičce české hudební ligy. Navíc svým novým báječným albem ukázala, že když bozi zestárnou, nepatří vůbec do starého železa. Pořád mají co říct a dělají to zábavně a neotřele. S hravostí, instrumentální brilancí a drajvem, který má velkou vitalitu a sílu. Vltava je prostě mnohem záživnější, originálnější a mnohotvárnější kapela, než u nás bývá zvykem.

Mě už to tady nebaví
V mrmlavým údolí
Svět jak malý podnájem
Díky moc mám nezájem