Babayan vyzrál na Prokofjeva a Janáčkova filharmonie mu byla rovnocenným partnerem

Pověst Sergeje Babayana funguje spolehlivě, koncert byl dlouho dopředu vyprodán. Není divu, arménsko-americký pianista má za sebou famózní úspěchy. Jeho koncertní vystoupení i nahrávací aktivita bývají hodnoceny v superlativech. Stačí si poslechnout Babayanova alba s hudbou Sergeje Rachmaninova nebo Sergeje Prokofjeva.

Z pěti geniálních klavírních koncertů Sergeje Prokofjeva má druhý z roku 1913 status nejradikálnějšího a nejoriginálnějšího díla. Skladatel v něm skloubil lisztovskou a rachmaninovskou techniku s moderním ostrým výrazem. Technické nároky sólového partu jsou maximální, přitom nikdy neslouží samoúčelné virtuozitě. Prokofjev v tomto svém díle objevuje, zneklidňuje a šokuje odvahou a osobitostí, jež má až prorockou tenzi.

Odpusťte obvyklé floskule, kterými začínají téměř všechny charakteristiky Prokofjevovy skladby. Sergej Babayan však ukázal, že kdysi skandalizovaná kompozice může být ztvárněna s naprosto jiným efektem. Pianista přišel na pódium s dobromyslným úsměvem na tváři. Jeho fyziognomie a vzezření navenek působí skromně a neokázale. Až do chvíle, než Babayan usedl ke klavíru a rozezněl jej neslýchaným způsobem. V tu chvíli se z drobného pianisty stal poutavý vypravěč, který provedl příběhem celé kompozice s dokonalou výstižností, přesností a elegancí. Najednou zněly všechny extrémní pasáže kantabilně a ladně.

Babayan vedl s orchestrem neobyčejně vytříbený a souměrný dialog. Vichřici šestnáctin ve druhé větě zahrál s obdivuhodnou lehkostí a bez nejmenší viditelné námahy. Polyfonní pasáže Intermezza modeloval přehledně a s nejvybranější péčí. Dynamická škála jeho hry zněla s neobyčejnou flexibilitou, rezolutně v toccatových bězích a delikátně v nejsubtilnějších pasážích. Důvěrně, ale s nezdolným přesvědčením. Málokdy má posluchač tak intenzivní pocit dokonalého porozumění. Pianista nemusel hledat síly ani v závěrečném Finále, které hýřilo rytmem a brilancí v klavíru i nástrojích orchestru.

Z koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: Martin Straka)

Janáčkova filharmonie pod vedením svého šéfdirigenta Sinajského podala v klavírním koncertu excelentní výkon. Dechové nástroje potěšily bezpečnou intonací a čistotou melodických vyhrávek. Smyčcům nechyběla souhra, náročnou rytmickou stránku jistily precizní perkuse a bicí nástroje. Sergej Babayan působil obrovským klidem a vyrovnaností. Jeho hra měla v sobě něco navíc. Dokonale vypracované fráze, artikulace tónu, dynamická výstavba…to jsou všechno věci, které se u tak věhlasného pianisty zákonitě očekávají.

Pravá podstata Babayanovy jedinečnosti však spočívá v něčem úplně jiném. Zjednodušeně řečeno, dokázal tento pianista udělat z interpretačně i posluchačsky obtížného díla nesmírně přístupnou, srozumitelnou a přitažlivou záležitost. Velký pianista nepotřebuje oslňovat exkluzivitou a rafinovaností své hry. Naopak dokáže vyložit sebenáročnější dílo jako věc, kterou pochopí každý. V tomto ohledu Babayan naplnil veškerá očekávání, o čemž svědčí nejen bouřlivý potlesk auditoria, ale také mimořádně vřelý ohlas filharmoniků, kteří klavíristu zahrnuli projevy uznání. Škoda, že publikum nebylo ve svém potlesku vytrvalejší a nevytleskalo si alespoň jeden přídavek.

Z koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: Martin Straka)

Druhým programovým bodem byla Dvořákova osmá symfonie G dur, op. 88. Kompozice vzbudila senzační ohlas hned v roce svého prvního uvedení a od té doby trvale patří k nejoblíbenějším položkám symfonického repertoáru. Sinajského koncepce byla velkorysá a poměrně odvážná. Smělá rubata, vynalézavá dynamika a grandiózní gradace měly svůj smysl a daly symfonii patřičnou jiskru a vitalitu. Sinajský se nebál tempové mobility uvnitř jednotlivých vět a představil Dvořáka dravého, průbojného a neodolatelného. Janáčkova filharmonie hrála až do konce s plným nasazením. V individuálních sólech zazněly báječné výkony příčné flétny, klarinetu, fagotu a vybraných žesťů. Tak vitální, euforické i něžné provedení Dvořákovy Osmé Ostrava dlouho nezažila.

Byl to krásný koncert, jehož jediným limitem byla akustika sálu. Až bude Janáčkova filharmonie hrát takový program s nejlepšími světovými sólisty v novém a důstojném zázemí, je jisté, že se na její koncerty bude jezdit z veliké dálky.