Práce Kateřiny Sýsové dokazují, že v povolaných rukou je fotografie stále silným uměleckým nástrojem

Přežije fotografie jakožto umělecké médium? Tato otázka se zrodila v devadesátých letech po nástupu digitálního fotoaparátu a otevření možností formálních, potažmo obsahových úprav. Začalo to mírnými korekcemi světelných podmínek, přidáváním či ubíráním světla a kontrastu, pokračovalo to radikálnější manipulací obrazové informace, která byla okem diváka nepostřehnutelná, a končí to umělou inteligencí, která generuje a matematicky vypočítává umělý „fotografický“ obraz.

Je zřejmě, že technologický boom fotografii zcela proměnil. Především pozice fotografa, který sofistikovaně ovládá své „řemeslo“, se postupně rozpouští. Je to dáno i faktem, že divák, který stojí před fotografií, není vlastně schopen rozlišit, zdali vznikla čekáním na světlo, úpravou prostředí a dokonalým ovládáním clony a času fotoaparátu, nebo prostě postprodukčními možnostmi softwaru. Je zajímavé, že u jiných tradičnějších disciplín, jako je malba či socha, prozatím nedochází k zásadnějším posunům v přebírání otěží umělou inteligencí. Přitom možnost generovat sochu skrze 3D tisk existuje. Vychází to z faktu, že fotografie byla od svého počátku závislá na technologickém předpokladu, nástroji – fotoaparátu, který prošel ve dvacátém století překotným vývojem.

Při promýšlení současného stavu je ale nutné brát v potaz i fakt, že se fotografie stala doprovodným jevem každodenního života. Spolu s videem dominuje mechanismům komunikace, které postupně vytlačují psané slovo. Fotografie je všudypřítomná, především skrze kontext sociálních sítí, jež jsou konstruovány právě na platformách vizuálních přenosů.

Z díla Kateřiny Sýsové (série Kukbuk).

Současný fotograf to má složité. Pořizovat, postovat nebo vystavovat fotografii je tak trochu jako nosit dříví do lesa. Jak s tímto faktem naložit?

Můžete se vydat cestou protiofenzívy a dělat fotografie, které půjdou proti dokonalé, efektní a vydesignované formě a budou pracovat s konstitucí nedokonalosti, zastřenosti, kýčem nebo s antiefektem. Anebo se můžete vydat cestou sofistikované a promyšlené práce s obsahem.

Když odhlédnu od dokumentu nebo reportáže, které stále nesou výpovědní sílu skrze přenos autentické narativní předlohy, může být cestou inscenování. Utváření specifické aranžované situace, známé od fotografických osobností jakými jsou Dita Pepe nebo Ivan Pinkava proměňuje fotografa v režiséra. V tom tkví její výsledná síla. Nevězí pouze v přenosu vizuální informace, ale stává se komplexním konceptuálním dílem. Roli zde hraje somatotyp aktérů, jejich zjev, oblečení, stejně jako kulisy, světlo, doplňková atmosféra…

Ve Fotografické galerii Fiducia se nyní setkáme s výstavou fotografií, které jsou těmito principy výsostně protkány. Jejich autorkou je Kateřina Sýsová, absolventka opavského Institutu tvůrčí fotografie, kromě toho studovala teorii a dějiny umění na UMPRUM a žurnalistiku na FSV UK. Toto školení se propisuje do charakteru samotných fotografií, v nichž nalézáme odkazy na dějiny umění. Příkladem může být žena ležící ve vaně, obklopená místo květy plovoucími utopenci a cibulí. Odkazuje na slavný obraz Ofélie od prerafaelistického malíře Johna Everetta Millaise z let 1851-52.

Z díla Kateřiny Sýsové (série Kukbuk).

Jiná fotografie efektuje atmosféru Vermeerových obrazů dívky stojící ve světle okna v interiéru. Odkazy ke konkrétním a v kolektivní paměti již petrifikovaným výtvarným znakům ovšem nejsou jedinou konceptuální vrstvou fotografií nadané autorky. Série nazvaná Kukbuk otevírá téma jídla, možná by se dalo říci specifik české, potažmo středoevropské kuchyně. Provokativní otázkou zůstává, jak by tyto zvláštní zprávy o jídle a jejím kontextu četl třeba Brit, Španěl, nebo Nor. Těžko.

V inscenovaných předlohách totiž autorka vtipně kóduje názvy českých jídel a receptur s reáliemi, které částečně odpovídají konkrétním ingrediencím, částečně jsou ale jejich volnou interpretací. Tato volná složka je pak pro čtení komplexní fotografie Kateřiny Sýsové určující, jelikož vychyluje zprávu o jídle do polohy ryzí ironie. Možnost adekvátního přečtení ale má, jak již bylo řečeno, jen kulturně omezený okruh lidí. Vzniká tak místně specifická koncepce, která je tak trochu rébusovou zprávou o nás, o Češích.

Z díla Kateřiny Sýsové (série Kukbuk).

Sýsová ve fotografiích bravurně propojuje lidské aktéry s vydesignovanou okolní scénou. Při prvním kontaktu atmosféra násilně nehýří vtipem. Humor je latentně uložen v souvrství vizuální informace. A to je silná a přesvědčivá umělecká licence autorky. K vtipné glose se můžeme „prokoukat“, ale taky nemusíme. Ale ani to vlastně nevadí, jelikož autorčiny fotografie jsou zajímavé z mnoha jiných hledisek, ať už se jedná o výběr aktérů, oblečení, dynamiku scén nebo momentů nekorektnosti kombinovaných s křehkostí a něhou.

Fotografie Kateřiny Sýsové přináší divákovi všechno najednou. Jsou komplexním uměleckým dílem, které spojuje aspekt krásného znaku s rovinou vtipného obsahu. Divák je tak stále napínán a vizuálně podněcován k hledání, tápání, promýšlení a nacházení. Procházka výstavou se tak může stát i napínavou stezkou.