Odyssea 2020 Jaroslava Pszczolky: Modré z nebe i legrační depresíčko

Album Odyssea 2020 otevírá zvuk ohňostroje, po kterém se rozezní v trubce a klavíru nostalgická melodie písně Novoroční. „Na první dobrou hrajeme o život. Na lodi mýtů, kde není lodivod,“ zpívá Pszcolka posmutnělou melodii, kterou střídá divoce roztančený refrén. Markantní dynamika, ostré zvraty v náladě a civilní i dramatický způsob zpěvu dávají písni i celému albu šansonový nádech.

Nostalgie a melancholie ovšem nejsou jedinou „polohou“ Odyssey. Následuje ulítlá srandička Sluníčkový den se zvukomalebným textem plným zdrobnělin a vtipných narážek. Pszcolka do svého půvabného textu umně zakomponoval i věci, které k smíchu nejsou: „Pročpak bych se bál / té tmy opodál / když jsem zapomněl / co jsem včera pěl / že tam kde je pohodička do sluníčka / je skryt i rachot děl.“

Písně nezastírají inspiraci poetikou Jaromíra Nohavici, Jaroslava Wykrenta a Karla Kryla. Posledně zmíněného lze slyšet v eponymní písni Odyssea. Hudební ztvárnění je však u frýdecko-místeckého barda rozmanitější než u zmíněných vzorů. Spolupráce s Václavem Kramářem a dalšími hosty alba se promítla do pestrých aranžích a neotřelých harmonických postupů. Pszcolka není tak zdatný zpěvák jako citovaní slavní bardi, v této stylové rovině ovšem jde o něco jiného. O sdělení, kvalitu textů, osobité zpracování témat a promyšlenou koncepci. V těchto aspektech má Odyssea 2020 co nabídnout.

Pszcolkův vlastní překlad básně George Gordona Byrona v písni „36“ s Kramářovou hudbou je zdařilý nejen díky textu „Poslechni ticho bezmezné a najdi mír“. Výtečné klávesové sólo přináší značné napětí. Další polohou písničkáře jsou mírně ironické parafráze a decentní perzifláže rozličných kulturních symbolů. Zmiňme například energickou píseň Mattona, mia cara nebo Ježka v kleci, který má drsný bluesový šmrnc a rytmicky chytlavý refrén „Události, komentáře / stále stejné, prázdné fráze.“ Pszczolka se často obrací do historie, aby mohl číst v nepřehledné současnosti. Jak může být tento přístup osvěžující, se zračí v písni Saracéni, která je psána na motivy písně slavného německého minnesängra Walthera von der Vogelweida. Tvrdošíjný rytmus připomíná cval koně, melodické prostřihy fléten příjemně kolorují pěveckou linku.

Jaroslav Psczolka. (Foto: archiv)

Pszczolka se místy nevyhýbá určité dekadenci, kterou můžeme najít v míře kontrastů a zvolených zvukových prostředcích. Jejich cílem je vyvolat atmosféru blízkou dramatu či frašce. Například v úvodu a mezihře písně Tátovi jde o protiklad na hraně přijatelnosti a je zapotřebí notné velkorysosti posluchače, aby na invazivní dramaturgii písně přistoupil. Ostatně bylo by zajímavé, představit si píseň jen v podání samotného autora s kytarou.

Píseň Dávný čas je inspirována mýtem o zrození světa, jak je zachycen v sumerském Eposu o Gilgamešovi. Jedná se o jednu z nejsugestivnějších položek alba po hudební i textové stránce. Menší šarm má naopak píseň Chtěl bych být, zejména kvůli aranžmá, jež připomíná zvuk a styl plesových kapel. Možná zcela záměrně, každopádně zde poněkud chybí kýžená intelektuální nadsázka. Zajímavější je následující Markéta, kde slyšíme Pszczolku ve velmi osobní polemice s mediálně protežovanými názory švédské aktivistky Grety. Španělským koloritem se inspirovala následující Jalisco. Hudební motiv z Johanna Sebastiana Bacha si v úvodu na chvíli vypůjčila píseň Mene tekel. Temné varování o konci dnů vlády babylónského krále Belšazara je svým způsobem paralelou k současnosti.

Něhou a melancholií dýchá Valčík, v kterém vokály jemně doplňuje dívčí vokál. Krásná melodie má hitový potenciál, je to ovšem chytlavost nekomerční, lyricky čistá a moudrá: „Co jsme kdy prožili / kreslí nám vrásky / Jenomže čas je ten největší lhář / Děti, ta naděje pozemské lásky / Zrcadlí tvou vlastní tvář.“ Přímočará konfese bez vnějších efektů provází i píseň Nelituj, jež byla původně napsána pro divadelní inscenaci. Opět máme pocit, že Pszczolka se důvěrně svěřuje se svými pohnutkami, možná proto je přítomen i jistý slovanský patos v hudební stylizaci: „Mít pravdu svou a vědět, co je zlé / Vyslovit jen pár vět, tím však vždy říci vše.“ Album končí pokojně smírnou písní Modré z nebe.

16 písní a 16 velkorysých příběhů s řadou různých symbolů, aluzí, narážek a asociací se odehrává na celkové ploše 60 minut. Jaroslav Pszczolka není jednoduchý autor, přesto dokázal při svém intelektuálním rozpětí vyzpívat svá témata tak, že jsou povětšinou sdělná a přitažlivá pro různorodé spektrum posluchačů. Zdánlivá příbuznost s lidovým prostředím je patrná v jeho pěveckém projevu, rytmicky precizně frázujících textech a některých stylotvorných prostředcích, které inklinují k patosu, satiře, karikatuře a nadsázce. Nevíme, do jaké míry to byl vždy záměr autora a do jaké míry jsou některé zejména pompézní zvukové vrstvy míněny vážně nebo parodicky. V tom spočívá určitá dvojznačnost, jíž se vyznačují všechny nahrávky, které stojí za to prozkoumat s vehemencí.

Album Odyssea 2020 je nepochybně velmi osobní a sugestivní autorská výpověď. Profese pedagoga se odrazila v pečlivě vypraveném bookletu, obraz na titulní straně je ukázkou Pszczolkova výtvarného talentu. Je to i výpověď osobitá, jakkoli v tom spočívají různá úskalí, která s osobitostí souvisí a přinášejí rysy určité rázovitosti. Možná by větší prostota v celkovém ustrojení některých písní nebyla na škodu. Pszczolka je výborný textař a jeho tvorba si určitě najde své publikum. Zcela jistě chtěl na svém debutu zanechat to nejlepší, zřejmě proto také povolal početnou suitu spřízněných muzikantů. Výsledek je pestrý a aranžérsky místy až opulentní. Odyssea 2020 si zaslouží pozornost, ať už vám některé písně sednou více, či méně. Rozhodně se jedná o písničkářskou poetiku, která stojí na silných myšlenkách, kvalitních textech a dramaticky vzletné hudbě.