Poměrně rychle jsem pochopil, že Ostrava nemá ráda bullshity, říká debutující autor Vojtěch Beránek

VOJTĚCH BERÁNEK
RÁNO

obloha leží na vlhkym betonu
nasáklá vůní školních jídelen

 a to i přes prázdniny
asi ze zvyku

gumy aut hážou do vzduchu
pleskavý zvuky z kaluží

občas vrní motory a kudrnatí
světla neonů kancelářských budov

všechno se zesiluje do nového dne
musí být hlasité
aby bylo slyšeno

 jen ti ptáci to kolem osmé vzdají
a ustoupí

jako lidé
rodí se z paneláků
rodí se
a už utichají

 *

obloha leží na vlhkym betonu

Panelová sídliště. To je možná pouto, které dnes zvláštním způsobem spojuje všechny generace v Česku, od stoletých po náctileté. V socialistických panelácích pořád žije hodně přes tři miliony lidí, třetina národa. Chodníky na sídlištích bývají popraskané, samá kaluž, beton i asfalt tam pamatují Husáka. To jsou moje první obecné dojmy z básně, asi ale píšete o konkrétním sídlišti, prozradíte místopis? A jsou paneláky i v nebi?

Jsem z pražského Jižního města, ale konkrétní sídliště ve mně neexistuje. Stejné pocity jsem měl i v Porubě, když jsem se tam ráno budil u kamaráda. Anebo když jsem byl v polském Gdaňsku, kde jsem taky bydlel na sídlišti. Poslední den pobytu se dívám z okna, a najednou vidím za protějším panelákem moře. Ale vlastně mě jen v tu chvíli napadlo, že je zvláštní, že jsem si ho v Porubě ani jinde u nás nevšimnul. 

nasáklá vůní školních jídelen

Kolínka, rajská, šlachy v hovězím, to se mi vybavuje u každé té  cedule „školní jídelna“. Penzisté v paneláku, ve kterém žije moje 83letá tchyně, si nosí obědy právě ze školní jídelny. Fascinuje mě ten návrat do jídelen v kmetském věku, kruh se uzavírá. Zase ta stejná frustrace, tchyně láteří nad tvrdým masem. Jak ty vůně či pachy vnímá osmadvacetiletý básník?

To jídlo bylo vařený proto, aby se vydrželo. Dneska na to vzpomínám s láskou, někdo mě chtěl udržet naživu, i když jsem byl neproduktivní. Možná je právě tam podobnost s důchodci. Jídlo po ránu ve vzduchu je samo o sobě fajn, ty čízburgry ve čtyři ráno po kalbě markeťáků, nebo hladový okno na ostravském Husáku po večírku básníků, to všechno je asi na podobným principu, jen někdy si básníci s markeťákama měněj ty kulisy jídla.

a to i přes prázdniny

Omáčky na věčné časy, ten ozón jsem kolem školní jídelny také cítil i o prázdninách, není to ovšem také „pach“ i jiných školních traumat? Jak reflektujete povinnou školní docházku? 

Do školy jsem se bál chodit. Obával jsem se, že na mě budou naštvaní, když něco pokazím. Na vysoké škole mé zlobení přijímali profesoři a docenti o něco lépe.

asi ze zvyku

Zvyk je železná košile. Jak se vymaňujete z návyků na určitá prostředí, které prostě přináší běh života? 

Střídal jsem hodně prostředí, dlouho jsem dělal sekuriťáka, dneska spíš pracuju psychologicky. Všechno má co nabídnout. Budovat zvyk, respektovat prostředí, kde jsem, budu celý život.

gumy aut hážou do vzduchu

Auta, parkování, bezohlední řidiči kolem dětských hřišť a hospod na sídlištích, brzdná dráha, pryž z pneumatik otištěná v chodnících. Co s tím? 

Oni ti řidiči někam jedou, stejně jako si ty děti někam hrajou, já bych je nechal.

pleskavý zvuky z kaluží

Noční koncert ulice?

Někdy je ve mně prázdno a zvuky kolem ke mně nemluví. A já se snažím pochopit proč.

občas vrní motory a kudrnatí

Pokud bychom o vaší poezii měli chvílí přemítat i v kontextu s dějinami české literatury, hlásíte se k něčemu takovému jako třeba „poezie všedního dne“? 

Přiznám se, že ten pojem moc neznám. Jestli je to ale poezie, co se nesnaží nést hluboká poselství o společnosti, tak jo.

světla neonů kancelářských budov

To má atmosféru jak z Nezvalova Edisona. Můžete namátkou jmenovat nějaké básníky, kteří vás niterně ovlivnili či ovlivňují? A proč? 

On tam měl být halogen, ten neon jsem tam dal, protože jsem tak nějak myslel, že je to víc básnické. Už si to nemyslím, ale ten záměr někdy z doby před osmi lety, překrývat nechci. Prostě to tak bylo. Vladimír Holan, čtu ho pořád dokola. Noc s Hamletem nebo Bolest i ty jeho poslední sbírky. Pak starého Jaroslava Seiferta, když už věděl, že jízda pomalu končí. Přítelkyni jsem teď kupoval Seifertovy Korálové náušnice. Mám rád autory, co se snaží si nelhat. Anebo aspoň nezakrývat to, že to dělaj. Mně to někdy nejde, no…

všechno se zesiluje do nového dne

Poezie je na tom podobně, napsáním a vydáním sbírky se uchovává „něco“ na další generace. Jaké máte pocity nad právě vydávaným debutem v ostravském nakladatelství Bílý Vigvam? 

Jsem rád, že je to venku, a hodně se mi líbí, že sbírka vyšla s podporou ministerstva kultury. Že se tam někdo nahoře rozhodl, že tomu dá peníze z daní, třeba i těch lidí, o kterých píšu. Je to závazek nejen jim, ale taky celému nakladatelství, kterému jsem vděčný.

musí být hlasité

A jak hlasitý ohlas prvotiny očekáváte? 

Na sbírku čeká hodně lidí z mého okolí, takže se asi něco prodá. A jestli knížku budou číst i lidé, kteří mě neznají, to nevím. Za zmínku určitě stoji, že ke sbírce dělal polaroidy známý český výtvarník Dante Daniel Hartl, jehož tvorba je mi blízká uchopováním světa. Ty polaroidy jsou na sbírce zásadní, díky nim to nabírá širší rozměr, a možná se tak se sbírka opravdu dostane i do rukou čtenářů, které osobně neznám.

aby bylo slyšeno

Poezie prožívá „zlaté časy“, od revoluce v roce 1989 jsme tu neměli takový zástup básníků v jediné generaci, cca od dvaceti do třiceti let. Ani nebývalo tolik literárních večerů, kde to dnes navíc praská ve všech. Má ovšem být poezie více slyšena, anebo spíše čtena jaksi mimo tento literární provoz? 

Poezie je všude. Pro mě třeba i v nedávné situaci, když přijíždějící autobus přejel holuba, takže někteří lidé zapomněli nastoupit a jen na sebe koukali. Jakože jestli to ti ostatní taky viděli. A zamýšleli se spolu nad životem. Myslím, že v mé generaci je spousta skvělých básníků, co umí poezii prožít i ji zprostředkovávat. Jak to ale kdo dělá, to samozřejmě záleží na každém, ale dělají to dobře. Kdo to slyšet nechce, nastoupí do autobusu, a prostě jede dál. Kdo chce, zůstane na zastávce, a prostě poslouchá.

jen ti ptáci to kolem osmé vzdají

Někdy se ptám, zda všichni ti zástupci této silné básnické generace vydrží psát a vydávat i po zbytek života. Jaké jsou vaše literární plány?

Poezii píšu furt. Materiál mám na další sbírku, ve Fotopasti jsou věci i šest let staré. Otázka je, jak se básně budou líbit, to je pro mě docela důležité. Pokud bude zájem, tak samozřejmě zase něco rád vydám. Ale pokud ne, pořád mě to bude bavit i jinak, třeba bude posílat básně přátelům přes Facebook. Také mám rozepsanou povídkovou prózu, kterou chci dokončit o prázdninách. A zatím, když z ní veřejně čtu, budí větší zájem než poezie.

a ustoupí

Ústup rozhodně není prohra, to je mi sympatické na celé Fotopasti. Nikam se nederete, blbce necháváte vymluvit, přímé konflikty nevyhledáváte. Neznáme se, tohle je pouze můj pocit na základě vašich básní, je ten dojem mylný? 

Potkávám spoustu lidí, ale za blbce, jak říkáte, hned tak nikoho nechci považovat. V ostravském nonstopu si třeba rád hodinu vyslechnu starého horníka, jak mi vypráví o vzácné sbírce pohledů, ale nikdo mu hodnotu té sbírky nechce vyčíslit. A jak je divné, že ten pohled z Chomýže u Krnova, který je tak vzácný, zná jenom on. Už je to asi tím chlastem omleté jak kameň v potoce, ale zůstává tam něco, co ten člověk považuje za nejdůležitější. Občas se to může jevit jako karikatura, anebo „blbec“, ale je to pořád člověk. A já mám ten luxus na to s pokorou koukat, žasnout a fantazírovat nad tím, proč je to všechno zrovna takové, jaké je.

jako lidé

Máte blízko k ostravské literární skupině Harakiri Czurakami. Jak jste na tuhle „partu“ narazil? A vlastně v tomhle regionu máte i kořeny, vaše maminka studovala v Ostravě pajdák, takže jak ve vás rezonuje tohle město na řece Ostravici? 

Ostrava je pro mě druhý domov. Poměrně rychle jsem pochopil, že je to město, co nemá rádo bullshity. A lidé v Ostravě dělají věci vážné, berou je vážně. Se skupinou Harakiri jsem od počátku, s klukama jsme společně sedávali v kavárně Stará aréna a snili o tom, co dneska děláme. A já dneska věřím tomu, že se Ostrava, ale nejen díky nim, opravdu stane městem kultury evropského nebo visegrádského významu.

rodí se z paneláků

Vypadá to, že ještě hodně generací vyroste na komunistických sídlištích. A jak je patrné z Fotopasti, paneláky pořád formují a budou formovat i duši. Václav Havel je kdysi nazval „králíkárnami“, není to příliš ostrý výraz? Často na ten výrok někdejšího prezidenta myslím právě v paneláku u tchýně. 

Ono to asi může králíkárny připomínat, i když dneska jsou obalené v polystyrenu a namalované pestrými barvami. Havlovy eseje čtu, takže to vnímám tak, že pro lidi chtěl důstojnost a prostor pro individualitu, v těch panelácích si to ale neuměl představit. Jsem rád, že prostor pro individualitu, a nejen díky Havlovi, mám také.

rodí se

A jak dlouho se v paneláku rodila tato báseň, nebo snad vznikla někde jinde?

Rodila se ve mně, možná mimo mě… Ale byla napsaná asi za 10 minut.

a už utichají

Konečnost člověka. Je za tím koncem básně i nějaká konkrétní smrt z paneláku, třeba souseda? 

V téhle básni je to myšleno spíš tak, že utichají, než začne nový den. Ladí se, aby se slyšeli další den při práci, fungovali jeden s druhým i přes svoje individuality. Ale interpretovat to může každý, jak chce. A třeba je v tom i smrt, kdo ví…

*

Fotopast bude uvedena v pátek 5. května v ostravském Provozu u řeky (Kostelní 101/24) a „trojkřest“ představí také prvotinu Vasiliose Chaleplise s názvem Flavedo a třetí sbírku Ondřeje Hrabala Přenašeči závěsů.