Šáhed nad Lvovem, Rudiš v jídelňáku, Stigen na Baníku a Norové v Provozu: Literární MAČ zahájen

„V prosinci padl můj nejbližší přítel. Historik, který se zabýval první světovou válkou.  Zahynul v Bachmutu, kde se paradoxně odehrává zákopová válka velmi podobné té z první světové války,“ vypráví ukrajinská básnířka Kateryna Kalytko ve lvovském divadle Lesji Ukrajinki. Smrt je ve městě všudypřítomná, i když sem iránské drony zamíří jen občas. „Tady Rusové zaútočili v noci 20. června,“ ukazuje jeden z ukrajinských organizátorů k budově tajných služeb v centru Lvova. Za Sovětského svazu to bylo sídlo KGB.

Básnířka Kateryna Kaletko. (Foto: Ivan Mottýl)

Každé vystoupení začíná výzvou, že jakmile zazní sirény, musí účastníci MAČe rychle sestoupit do protileteckých krytů. Do sklepů pod divadlem, budova je také chráněna hradbou pytlů s pískem. „Obyvatelé Lvova ztratili radost ze života, kterou jsem tu cítila před ruskou invazí. Válku tu vidím na každém kroku, v zatlučených oknech chrámů, v odstraněných sochách, všude jsou vojáci, v posádkovém chrámu vystavují tabla stovky fotek zabitých ukrajinských vojáků,“ přemítá za české organizátory Lucie Řehoříková, dříve ředitelka Českého centra v Kyjevě.

Básník Petr Hruška a prozaik Marek Vadas ve Lvově. (Foto: Ivan Mottýl)

„Jakkoli si sám sobě říkám, že nemám být patetický, nejde to jinak. Zjevují se mi tady všechna ta těla zbrocená krví ze zákopů,“ uvažuje ostravský básník Petr Hruška. Stačí, když pozoruje vojáky ve lvovských ulicích, těch jsou stovky. Někteří se právě vrátili z apokalyptického Bachmutu či z jiného bojiště, jiní na frontu míří poprvé. Vrátí se však?  „Ve srovnání s tím, co jsem viděl u Bachmutu, byla druhá světová válka pouhý čajíček,“ je přesvědčen 28letý Vjačeslav, který se zrovna vrátil z bojů. Dostal opušťák, nové síly nabírá ve Lvově. Potkal jsem ho u sochy ukrajinského básníka Tarase Ševčenka. Je to hrůzyplné vyprávění, skoro nic ale nelze zveřejnit, jsou to v tuhle chvíli strategické a tajné informace.

Fotky mrtvých vojáků v kostele ve Lvově. (Foto: Ivan Mottýl)

„Až já umřu, pochovejte / mě kdes na mohyle, / vprostřed stepi nedohledné, / v Ukrajině milé,“ napsal básník Ševčenko. Vprostřed stepí teď každý den umírají Ukrajinci, kteří ještě včera byli civilisty. Kuchaři, úředníci, manažeři, herci, zametači… V zákopech bojují také ukrajinští spisovatelé, na pódiu zrovna předčítá esej čerstvý veterán Oleksandr Miched, který prošel první linií:

Osmadvacetiletý Vjačeslav na opušťáku ve Lvově. (Foto: Ivan Mottýl)

„Život se v době genocidy nezastaví. Život se však snaží přežít, stejně jako vše živé. Když píšu tyto řádky, stále doufám, že světové společenství alespoň zareaguje na technogenní katastrofu, která by mohla brzy způsobit potravinovou krizi a mít nevratné důsledky pro ekosystém. Místo toho dnes OSN slaví Den ruského jazyka. Datum nebylo vybráno náhodou – je to den narození Alexandra Puškina, básníka devatenáctého století, jehož pomníky jsou po celé Ukrajině demontovány jako symbol ruského kolonialismu. Zatímco jde právě o záchranu lidského života, řídí se OSN stanoveným programem oslav, namísto reakce na krizi a pokusů něco s tím udělat.“

Opevněné divadlo Lesji Ukrajinki ve Lvově, kde se konal MAČ. (Foto: Ivan Mottýl)

Ze Lvova do Brna a Ostravy. V moravské metropoli má 1. července zahájit festival význačný norský spisovatel Lars Saabye Christensen. Autor slavného románu Beatles, který byl přeložen do neuvěřitelných třiceti jazyků. Z vážných rodinných důvodů se omlouvá, pro festival je to trochu rána, když odpadne úvodní hvězda. Publikum v brněnském Divadle Husa na provázku (a o den později v ostravském Kulturním centru Provoz) jeho poutavý text o Oslu horečnatě poslouchá i v podání českého náhradníka:

Publikum MAČ v ostravském Provozu. (Foto: Patricia Grundzová)

„Majorstua je místní Akropolis. Najdou se tu i hospody, přímo zapadáky: Gamla, Valka, Larsen, Vinkelkafe a Tråkka. Zahnat tady žízeň nikdy není problém. A to jsme ještě nejmenovali všechny pekárny. Nikde jich nenajdete tolik jako tady, Samson, Møllhausen, Hansen a kousek dál v ulici Industrigata malá Manfredova pekárna. Po ránu se nad celou čtvrtí vznáší vůně čerstvého pečiva. Ptákům stačí létat s otevřeným zobákem a nasytí se.“

A jen o pár řádků dále se Oslo zázračně protne s Ostravou: „Ocitáme se na Jessenløkkenu, jemuž by se mělo říkat Versailles Fagerborgu: výstavné čtvercové obytné domy s prosluněnými dvory uprostřed a fasádami vedoucími do ulic Kirkeveien, Jonase Reina, Jacoba Aalla a Gørbitzovy. Domy navrhl Harald Hals, postavili je v letech 1916 až 1920 a jsou prvním příkladem moderního městského plánování v celém Norsku, inspirovaného vídeňským architektem Camillem Sittem.“

Petr Hruška a Jaroslav Rudiš.  (Foto: Patricia Grundzová)

Stejný Camillo Sitte je přece podepsán i pod urbanistickým plánem ostravského Přívozu, v oblasti kolem náměstí Svatopluka Čecha. Navrhl tam čtvrť v historizujícím stylu s květnatými prvky secese. A právě tímto náměstím teď musí projít (či projet tramvají) všichni účastníci Měsíce autorského čtení, kteří z Brna přijíždějí vlakem do Ostravy. „Miluji železnici,“ svěřuje se v klubu Provoz spisovatel Jaroslav Rudiš a prozradí, že se z Brna záměrně vydal oklikou přes Břeclav. „Miluji zahraniční jídelní vozy, které projíždějí po českých kolejích. Přes Břeclav jsem to vzal kvůli polskému jídelňáku WARS ve vídeňském expresu. Polévka žurek, to je pro mě jeden z vrcholů polské kuchyně. Následovaly pirohy,“ vypráví Rudiš dvě hodiny po gurmánské železniční hostině.

A moderátor Petr Hruška znova bájí, jak si v penzi otevře v Ostravě polskou restauraci. Básníkův dávný sen. Jaroslav Rudiš střídá téma za tématem, je to střelec. A také držitel státního vyznamenání Spolkový kříž, které dostal od německého prezidenta. V Provozu se diskutuje, jak a kdy takový kříž nosit. „Existuje dokonce kancelář, kde držitelům řádu v tomto smyslu poradí,“ vypráví Rudiš o německé důkladností.

Básník Stanislav Denk. (Foto: Patricia Grundzová)

V Ostravě MAČ začíná tradiční Sajtnou, která je pokračovatelkou Literárních harend z počátku devadesátek. Setkáním „severských“ básníků, tedy autorů z území někdejšího Severomoravského kraje. Od Třince přes Vsetín, Olomouc a Opavu po Ostravu. Olomouc třeba letos zastupují básníci Stanislav Denk a Mojmír Vrba.

Básník Filip Klega jí polsko-norské sardinky. Ve druhé misce norská ropa, ovšem z ostravské pumpy. (Foto: Patricia Grundzová)

Celý program doprovází kytarista a básník Martin Dytko. Účastníci jsou obdarováváni norskou (polskou) sardinkou a požehnáni skandinávskou ropou z ostravské pumpy. Básník Filip Klega, který je součástí organizátorského týmu festivalu, rybičky ukázkově pojídá. Nízké se jako na každé Sajtně mixuje s vysokým. Vážně nemocný básník Jakub Chrobák z Valašska posílá na Sajtnu tento básnický vzkaz:

JAKUB CHROBÁK

SLÁVA NA VÝSOSTECH BOHU,
A NA ZEMI POKOJ LIDEM DOBRÉ VŮLE

Chemie pomalu ti
hryže do ledvin i vlasů.
„Memento mori!“
Halasí vyřvávání kosů.
Sýkora „Trrrn v řiti“ zahlásí,
trnová koruna je na play listu v pátek,
říkáš si.
Dneska je slunko
svojí silou zpité.
A v nedělu zas,
s náma nebo bez nás,
zazní to spasené:
„Memento vitae!“          

Básnířka Barbora Sebera. (Foto: Patricia Grundzová)

Úděl člověka na Sajtně komentují básníci napříč generacemi. Básník Geoff William má v britském pasu letopočet narození 1942. Osobně se poznal s americkými beatniky a v roce 1968 se zúčastnil chicagského protestu proti válce ve Vietnamu spolu s Allenem Ginsbergem. I v jednaosmdesáti zůstává hipísákem, ovšem něco „hašišáckého“ přináší na ostravskou Sajtnu také Barbora Sebera. Básnířka narozená v roce 2001. Věkový rozdíl mezi Geoffem a Barborou? Téměř šedesát let.

BARBORA SEBERA

OSTRAVA

Jsi jako fádní obsese¨
jsi jako děvka deprese

jsi jako prázdná lahvička od Rivotrilu
jsi kuřák co u dveří vydechuje
nikotinovou hymnu

 jsi zkurvený dětství na sídlišti Fifejdy
jsi jako rakovina v koulích mýho strejdy

ale jsi moje

Básníci Martin Dytko a Kristýna Svidroňová. (Foto: Patricia Grundzová)

Namátkou jména, která sajtnovala: Tereza Doležalová, Martin Dytko, Petr Hruška, Vasilios Chaleplis, Mirek Chudej, Filip Klega, Milan Krupa, Petr Ligocký, Marek Pražák, Viktorie Pražáková, Jiří Macháček, Elli Tiliu Motýlová, Kristýna Svidroňová, Jan Šnéberger, Marek Timko, Martin Timko, Michael Johan Ventura, Mojmír Vrba, Margarita Fotopulu, Barbora Sebera, Nikola Rácová, Dominik Raška, Lukáš Balabán a mnozí další.

Jiří Váňa Stigen (1984) pochází z Ostravy, ale více než dekádu je doma v Norsku. V ostravském Protimluvu vydal dvě pozoruhodné norské prózy napsané v češtině: Ozim (Tesařské črty) a Jař (metaflóra). Stigen je výtečný pozorovatel vnitřních dějů, tedy lidské duše. Odzbrojující lyrik, který vidí do hlubin člověka jako málokterý současný spisovatel narozený v českých zemích. Publikum v Provozu uhranul i svými středoevropskými (a často sžíravými) pohledy na současnou norskou realitu.

Jiří Váňa Stigen a Alexander Fallo. (Foto: Ivan Mottýl)

Ale také stejně neúprosnou rekapitulací ostravského dětství a dospívání. Do paměti se mi během čtení vrývá tento Stigenův obraz: „Hluboko pohřbená něha havířských pracek.“ Dojde i na fotbalový mač, spisovatel pouští baníkovskou hymnu. Ota Filip sice ve své „baníkovské“ idylce o Lojzkovi Lapáčkovi také občas nahlédne i za pozitivní kulisy Ostravy, Stigen je ovšem temným, skoro až metalovým průvodcem rodným městem.

Prvním norským rodákem na festivalu je Alexander Fallo, stejný ročník jako Stigen. Původně instagramový autor, nyní už tiskne i na papír. Populární, lidský, čtivý. Publiku v Ostravě se svěřuje s diagnózou ADHD: „Četl jsem cosi o tom že / adhd-mozek je jako jedna velká / dobře vybavená knihovna / jen v ní chybí / knihovník za pultíkem / musíš si v ní hledat sám / najednou zakopneš o to / co jsi hledal / o zaprášenou knihu v rohu / správný název jen nesprávný jazyk.“

Večerní diskuse před Provozem. (Foto: Patricia Grundzová)

V následné diskusi se norského básníka ptám i na tyto jeho verše: „Všechno bylo jak má / když jsem pil.“ Autor vysvětluje, že dříve diagnózu potlačoval konzumací tří nebo čtyř piv. „Aha, to je ovšem i typická česká diagnóza čili PIVO,“ reaguji. Mnozí Češi se prostě do klidu celý život dostávají až po pár pivech. ADHD rovná se PIVO.

Fallo a Stigen o sobě před MAČem nevěděli. Stigen mi během června napsal: „Alexandra neznám, ale samozřejmě jsem zbystřil a poslechl si s ním jeden podcast. Světe div se, ale on vyrostl na poloostrově, kde žiju, a pracuje, respektive má kancl, 200 metrů od místa, kde se odehrává moje kniha Jař. Takové souhry mám rád.“

Je noc na 5. červenec. Tento text dopisuji v pivnici na Růžovém pahorku ve Frýdku. V bývalém socialistickém středisku služeb, v knajpě na velkém sídlišti, které za komunistů vystřídalo veškerou původní zástavbu kolem poutního mariánského frýdeckého chrámu. Co ovšem komunisti ve Frýdku bourali asi deset let, to ruské bomby a iránské drony Šáhed dokážou na Ukrajině zničit za jedinou noc. Sláva Ukrajině!

*

PROGRAM MĚSÍCE AUTORSKÉHO ČTENÍ ZDE