Festival Pohyb – Zvuk – Prostor: Intenzivní posluchačský zážitek na Kozmických ptačích loukách

Hudebně performativní festival Pohyb – Zvuk – Prostor pořádá každoročně spolek Bludný kámen. Svou historií je akce svázaná s prostorem opavského vysvěceného kostela sv. Václava. Tento sakrální prostor v područí sdružení Bludného kamene rozezvučili v minulosti taková jména světové experimentální hudby, jakým jsou například Philip Jeck, Audrey Chen či Lukasz Szalankiewicz. Během posledních deseti let festival zakotvil v ostravské Galerii výtvarného umění, nyní je jeho místo konání víceméně putovní. Koncept je ale i po letech stejný: sezvat hudebníky a performery, aby svými výstupy reagovali na daný prostor, který je nedílnou součástí tohoto akustického setkání. Pohyb v názvu festivalu reprezentují performativně taneční vstupy, které taktéž symbolizují pohyb v daném prostoru.

S nastoleným konceptem pracovali i kurátoři a organizátoři letošního ročníku, kterými byli hudebnice a výtvarnice Magdaléna Manderlová a zvukový umělec a performer Michal Kindernay. Pod záštitou Bludného kamene dvojice umělců sestavila a zorganizovala celý tento festivalový den.

Letošní ročník přímo navázal na společný projekt z roku 2022 Po proudu zvuku, který zvukově mapoval mikroregion Opavského Slezska. Magdaléna Manderlová intenzivně nahrávala a mapovala oblast ptačích luk u Kozmic. U zmíněné ptačí rezervace vznikl mimo jiné loni i koncert, který byl poctou okolnímu ptactvu. Základní myšlenka neinvazivně proniknout do ptačí rezervace a intervenovat citlivě hudebním a performativním způsobem do ptačího mikroklimatu se přenesla i do letošního festivalu, konaného na stejném místě.

Poslechové cvičení před zahájením koncertů. (Foto: Aleš Honus)

Kurátoři pojali festival jako poctu unikátní přírodní lokalitě. Velkou devizou celé akce byla intenzivní příprava a seznámení s oblastí konání festivalu již předem. Hostující účinkující tedy reagovali na oblast ptačí rezervace a své výstupy citlivě zakomponovali do zvuků okolního prostředí. Nebo naopak během svého hraní použili field recordingově nahrávky pořízené v rezervaci a okolí. Kurátoři zvolili unikátní přístup ke konání hudební události, který jediný dává v současné době hrozící klimatické katastrofy smysl.

Poslechový den měl dvě části – ta první, více orientovaná na poslech okolního prostředí, se konala ve zmíněné ptačí rezervaci u Kozmic. Druhá, zaměřená na generovaný zvuk, se konala v Háji ve Slezsku ve Vile Vilekula, kterou provozuje ostravský konceptuální umělec a učitel v jedné osobě Lukáš Kleberc. Intenzivní festivalový den pomyslně rozdělil piknik u ptačí pozorovatelny a vlakový přesun z jedné lokality do druhé.

Organizátorka Magdaléna Manderlová. (Foto: Aleš Honus)

O úvod programu se postarala zmíněná Magdaléna Manderlová poslechovým cvičením, které uvedlo návštěvníky do stavu rozšířené zvukové vnímavosti. Cvičení hraničilo s meditativním zážitkem a hlavní úlohu v něm sehrála krytá zatravněná louka mezi stromy uprostřed ptačí rezervace.

Návazný hudební vstup připravil Peter Cusack, umělec zabývající se enviromentálním zvukem a akustickou ekologií. Zahrál krátkou improvizovanou skladbu na klasickou kytaru a zakomponoval do ní zvuk z okolní louky. Účastníci festivalu ho přitom museli hledat podle zvuku. Nalezli ho ukrytého mezi stromy a vysokou trávou, kde splýval s prostředím rezervace a jeho hraní bylo téměř neslyšitelné, volně vznikající a zanikající jako vítr v poli.

Peter Cusack ukrytý mezi stromy. (Foto: Aleš Honus)

Michal Kindernay s Annou Vohralíkovou připravili uvnitř rezervace performanci odkazující na důležitost vody. Pro náhodně projíždějící cyklisty byla podívaná, sestávající z ozvučených kovových kbelíků a stékající vody, jistě zpestřením ordinérní sobotní vyjížďky.

Michal Kindernay a Anna Vohralíková. (Foto: Aleš Honus)

Poznat blíže okolní ptactvo dopomohla přednáška ornitologa Emila Morava, která byla obohacena o názorné ukázky. Program na loukách poblíž rezervace pak zakončili svými výstupy ostravští zvukoví experimentátoři Martin Režný a František Hruška.

Martin Režný a jeho tichá hudba na louce. (Foto: Aleš Honus)

Citlivou a tichou hudební intervencí bojovali o přízeň posluchačů v souboji či v symbióze s mechanizovanou sekací technikou, která tou dobou upravovala okolí kozmických luk.

František Hruška. (Foto: Aleš Honus)

Podvečerní program ve vile Vilekula navazoval na odpolední sérii výstupů na loukách. Diskuse s německou umělkyní Martinou Weber vedla k poznání a pojmenování toho, čemu byli posluchači v sobotní odpoledne vystaveni. Na debatu plynule navazovala přednáška kytaristy Petera Cusacka na témata sound recordingu, sound artu a klimatické krize. Vše spojil při krátké prezentaci toho, co nahrál během posledních několika let z okna svého berlínského bytu. Od masivního tání sněhu, které nastalo v únoru 2021, kdy se přes noc teplota okolí změnila z minus 18 na plus 8 stupňů Celsia, až po běžné ruchy pocházející z vnitrobloku, například ptačí zpěv až nebo křik novorozeňat.

Martin Režný a jeho nástroj. (Foto: Aleš Honus)

Pomyslné finále pod širým nebem po západu slunce obstaral mnohovrstevnatou zvukovou strukturou analogový syntezátor Martina Režného. Hrál na útulné zahradě vily, mezi dětmi, dospělými a okolní domácí drůbeží.  Režný si mimochodem v daný den vyzkoušel dvě různorodé hudební polohy – tu meditativně neslyšitelnou a hutnou, téměř hlukovou.

Carina Pesch. (Foto: Aleš Honus)

Poslední výstupy dlouhého letního dne zajistily tři ženy, které vystoupily po setmění již v útrobách vily: Martina Weber, Carina Pesch, obě z Německa, a nakonec Yvetta Ellerová z Ostravy. Poslechové cvičení hraničící s meditací (Martina Weber) přešlo v téměř hodinu trvající hudební field recordingové tornádo zvuků, které Carina Pesch vystavěla s pečlivou dramaturgií gradující od tichého, meditativního začátku až do zdrcujícího konce plného zvuku rozličných dopravních prostředků.

Yvetta Ellerová večer uzavřela. (Foto: Aleš Honus)

Dlouhý den se pak příjemně uzavřel zhudebněnou poezií v podání zpívající a deklamující Yvetty Ellerové, která sama sebe doplnila hrou na xylofon.