Na přívozskou Koksovnu se řítí z nebes bájný Ikaros. Také o tom vypráví výstava na Luftu

Ne vždy potřebují kurátoři Dům umění nebo PLATO. I na obyčejném vnitřním schodišti bývalé továrny, tedy v provizorním a zároveň provozním prostoru, lze dělat velké věci. S velkým emočním dopadem, v efektní vizuální kompozici i s nenásilnými, o to však působivějšími angažovanými vzkazy. Od mladých umělců směrem k establishmentu, třeba k ostravské politické scéně. Přesně taková je novomediální expozice v Galerii Provoz, kterou kurátoři Dominika Goralska, Jakub Černý a Hynek Chmelař připravili pro letošní ročník festivalu Luft.

„Oproti předchozím ročníkům se nám podařilo, že vystavená věci jsou opravdu site-specific a snaží se pracovat s nabídnutým prostorem. Snaží se ten prostor i komentovat a vzájemně na sebe reagovat,“ vyprávěl ve čtvrtek během komentované prohlídky kurátor Jakub Černý. Letošním tématem je „cyklus“ a všechna díla zadání splňují už jen tím, že vlastně tvoří různé typy smyček. Je tu k vidění kinetická světelná socha i video propojené doslova s luftovním objektem, tedy s instalací využívající proudění vzduchu.

„Černý jak topič jsem, do lidí přikládám, / chtěl bych je naložit, vysoko naložit, / oheň v nich zapálit, světlo v nich rozsvítit, / kouř s dehtem předestilovat,“ píše básník Vilém Závada v ikonické Ostravě. Jsme na neomediálním festivalu Luft, ale zároveň jsme uprostřed dění literárního festivalu Inverze. Ukázky z tvorby ostravských spisovatelů jsou tedy namístě.

Na schodišti v Galerii Provoz se sešli Klára Kacířová, Beáta Navaro, Jan Poš a Zwek (Gustav Kleinschmidt). Domácí ostravské publikum by asi měla nejvíce zajímat instalace Kláry Kacířové, která právě dokončuje studium na Centru audiovizuálních studií FAMU v Praze. „Je to aktivistické, zároveň nenásilné. Smutný příběh, zároveň lehká instalace s až humornými prvky. Neohraničené, zasahující do prostoru, instalace, která mi tady dává smysl,“ přemítá kurátorka Dominika Goralska, která si umělkyni vybrala pro Luft.

Video jako součást instalace Kláry Kacířové. (Foto: Aleš Honus)

Je to symbolické dílo pro všechny, kdo už přes třicet let (a poměrně podle věku i kratší dobu) bojují s existencí koksoven na katastru města. V obou koksovnách (Svoboda v Přívoze a Liberty Ostrava v Kunčicích) se ale pořád jede „na plné kule“ i v roce 2023. Přitom podle závazku ostravských radních měly koksovací baterie ve městě zhasnout do konce roku 1999. Především proto, že patří k největším znečišťovatelům ve městě a produkují rakovinotvorný benzo(a)pyren. „Kouř s dehtem předestilovat“, sice píše Vilém Závada, jenže k tomu pořád není vůle.

Ano, na počátku devadesátek koksovny bývaly větším zabijákem, dneska už „něco“ přece odchytají moderní filtry, nicméně obě velké vědecké studie z posledních patnácti let (výzkum Radima Šráma z Ústavu experimentální medicíny Akademie věd ČR z roku 2010 a právě vrcholící výzkumný projekt Ostravské univerzity Healthy Aging in Industrial Environment) prokazují, že právě koksovny se podílejí na výrazně kratším životě v Ostravě než jinde v republice. A různé studie mluví až o dva roky zkráceném bytí v ostravském prostoru. Lokální politici to vědí, proč to ale říkat nahlas a kazit si to u voličů? Pro elitní absolventy ostravských gymnázií a univerzit, kteří se také nejlépe orientují v ekologii, je existence koksoven často i hlavním důvodem, proč opustit Ostravu. Zvláště pokud plánují rodinu.

Umělkyně Klára Kacířová je šokována především zvláštní antiekologickou ignorací regionálních politiků ve spojení s nadnárodním byznysem, neboť tohle spolčení vygenerovalo vznik nového obchodního centra prakticky na dvoře přívozské koksovny. Páchne to tam čpavkem, nad střechami centra se valí dým z koksovacích baterií, prostě světový unikát. Nejparadoxnější je název centra: Koksovna. Jakoby nákupní středisko ďábelsky sdělovalo: „Čím déle a čím častěji u nás budete nakupovat, tím více se nadýcháte karcinogenního benzo(a)pyrenu.“

Marketingové foto z facebooku OC Koksovna.

„Černý had řeky se svíjí pod růžovou patou oblohy / z olejových skvrn z koksoven se šklebí ďábel k pláči ubohý,“ napsal básník Lepopold Bena už v roce 1935. Kacířová bláznivý krok vybudování obchodního centra doslova na prahu koksovny ztvárnila v temně hravé instalaci. Záběry z místa činu doplňuje instalace jakéhosi „černého větru“. Vlnícího se objektu, kterým otrávený luft z koksovny vane do města. Nejprve do Přívozu, umělkyně proto v rámci své site-specific instalace zveřejnila svědectví jistého Angličana, který se kvůli lásce k ostravské kulturní pracovnici ocitl v bytě kousek od koksovny. A dýchá se mu tam hodně špatně.

Patří koksovna do těchto míst? Když se na fabriku v roce 2015 přijeli podívat odborníci z Dánské ekologické rady, nemohli uvěřit svým očím. V jejich vlasti by musela koksovna daleko za brány města. Dánové tehdy mezi činžáky u fabriky naměřili 46 750 ultrajemných prachových částic na centimetr krychlový. Když přitom jejich počet v Dánsku dosáhne číslovky 20 tisíc, je to krizový stav a průmysl se zastaví. V Česku se takové částice ani neměří.

Tak jsem vrost do kořenů otce který se přesadil
pod šedým nebem kadidelných kouřů koksoven
nebem jež v noci krvácí
plápolem z menstruací ukoptěných andělů
(z textu kunsthistorika a básníka Petra Holého, 1995)

Stačí pohled na mapu. Z koksovny Svoboda je to 800 metrů pěší chůze do Komenského sadů, což jsou jediné zelené plíce v srdci Ostravy. Čtyři koksárenské baterie s 210 komorami na koks stojí ve vzdálenosti 1,6 kilometru od Čapkovy sokolovny, kde chrabří Sokoli při svých cvičeních funí z plných plic již století. A k Nové radnici jsou to z vrátnice koksárny pouhé dva kilometry, tedy k sídlu primátora a funkcionalistické věži, jež je symbolem města. „Politikům je to šumafuk,“ vzkazuje instalace Kláry Kacířové. Kde jsou ty časy z počátku milénia, kdy se proti koksovnám mohutně protestovalo i na ostravských náměstích?

„Černý vítr“ Kláry Kacířové je vůbec jakýmsi motorem celé expozice v Provozu. Když pořádně fučí, tak se dá leccos rozsvítit i díky „větřokum“, jak se před více než sto lety říkalo v Polské Ostravě malým větrným elektrárnám. A „větřok“ v Provozu možná pohání i efektní objekt Jana Poše. Ikarův pád. Starověký hrdina střídavě stoupá ke slunci, než ho zradí křídla spojené jen voskem, načež se zřítí do koksovny.

Výstava v Galerii Provoz. (Foto: Aleš Honus)

Autorem je student pražské AVU. „Líbí se mi, jak ty instalace do sebe vzájemně pronikají. Každá věc tady vyzařuje trochu světla a vzájemně se narušují. Když Ikarův pád začne svítit přímo do instalace Kláry, video přestává být zřetelné a divák je donucen se zaměřit na něco jiného,“ popisuje soužití exponátů Jakub Černý.

Starověkou mytologickou postavu tvoří kinetický světelný objekt. Posuvná plošina na šest metrů vysoké tyči. „Netušili jsme, jak ji do galerie vůbec dostaneme. Je to pevný kus oceli, který nejde ohnout. Kdyby nestál v galerii, člověk nemá vůbec ponětí, k čemu slouží,“ vypráví Černý nadšeně o Ikarově pádu. „Ono to furt dělá něco. Kromě toho, že to žere elektřinu, produkuje světlo a pohyb, je to jako pořád padající a stoupající skener, který sonduje terén. Zjišťuje, co kde je, osvětluje i různá zákoutí a rohy galerie, vytváří stíny a také extrémně otravný zvuk.“

Poš pro Luft připravil i další dva objekty. Nástěnný objekt s názvem XY, na kterém se v časové smyčce protínají dvě přímky v pravoúhlém postavení. Během komentované prohlídky to nikoho nenapadne, ale já vnímám objekt také jako krucifix zavěšený nad dveřmi, jak to bývávalo zvykem v domech i bytech. Přímky se totiž během časové smyčky vícekrát přetnou tak, že vytvoří symbol křesťanského kříže. Básník Jiří Mahen píše: „Nade dveřmi kříž a na něm Kristus visí. / Trochu hračka zdá se, hračka v nebezpečí. / Kdo tu ještě věří, kdo tu věrně trpí, / pohledem se vroucím ze své rány léčí.“

Objekt Jana Poše na schodišti. (Foto: Aleš Honus)

Něco léčivého cítím i z Pošova objektu XY, zatímco jeho třetí vystavené dílo vyvolává strach. Fragmenty. Hexagony položené na schodišti ze všeho nejvíce připomínají nálož, třeba v nějakém ruskými vojáky zaminovaném rodinném domě na doněcké frontě. Koho ta mina zabije? A kolik lidských obětí už si ruská invaze na Ukrajinu vyžádala? Jsou to strašná čísla, sotva dospělí vojáci i civilisté včetně malých dětí se mění v kostry. Na Pošův výbušný objekt totiž v tomto smyslu doslova interaktivně odpovídá světelná instalace Beáty Navaro.

Beáta Navaro se svou světelnou instalací. (Foto: Aleš Honus)

„Kostrový efekt. Smyčka se zvukovým doprovodem, tohle dílo ve mně vyvolává ani ne tak pocit meditace jako spíše hypnózy,“ přemítá Jakub Černý nad světlenou instalací Beaty Navaro. Osobně to vnímám jako podobenství o věčné sebedestrukci lidstva, které má pořád potřebu se vzájemně vyvražďovat na polích orných a válečných. Luft se v Provozu střídá s Inverzí, tak je opět čas na literaturu, třeba na rodáka z nedalekého Háje ve Slezsku. „Tento kraj bude rozryt a obrácen v poustku, válka bude hořeti jako oheň a vesnice se stanou hromovou skrýší,“ píše Vladislav Vančura v Polích orných a válečných.

Německý umělec a hlavně sociální aktivista Zwek pak stojí za posledním z vystavených děl v Galerii Provoz. „Zaměřeno na kyberpolitku, uvažování o přímé demokracii, snaha vyzkoumat, zda by vládu mohl tvořit počítač, který by naprosto přesně reagoval na požadavky lidí,“ říká nad instalací Jakub Černý. Je to aktivistický projekt, který si je třeba prožít přímo v Provozu. A vyslechnout si smyčku přeshraničních výpovědí z Německa i Česka.

Zwek u cementového objektu, který skrývá video. (Foto: Aleš Honus)

Cementový objekt, který Zwek vytvořil přímo v galerii, připomíná jakousi tajnou vysílačku. Provizorní studio ilegálního rozhlasového vysílání, zároveň v tom ale vidím plážový koš z Baltu. Znuděné a rozespalé dovolenkáře je prostě třeba probudit! I na jejich volebních hlasech přece záleží, jak dlouho zůstane Evropa skutečně demokratickým prostorem.

Je to vydařené seskupení vystavujících, jakoby výseč z nějaké velké galerie současného umění ve světě. Cítím se tu jak na fragmentu z Tate Modern v Londýně, v této galerii se totiž z rodinných důvodů zastavuji zhruba jednou za šest týdnů. V létě je tam chládek, v zimě teplo, v kavárně tam lze udělat i spoustu práce na notebooku. A hlavně být obklopen současným uměním. Galerie Provoz, to je i takové malé PLATO, ovšem bez zaměstnanců a vysokého rozpočtu. Životně důležité jsou ale oba typy galerijních prostor, ty štědře dotované z eráru i ty žijící hlavně z dobrovolnictví.

Kurátoři Hynek Chmelař, Jakub Černý a Dominika Goralska. (Foto: Aleš Honus)

„Je to hlavně o svobodě, to mě na téhle galerii nejvíce těší,“ podotkne Jakub Černý a společně s dalším kurátorem Hynkem Chmelařem diskutují také o tom, že právě malé nezávislé galerie umožňují výstavy i začínajícím ostravským umělcům. „Každý, kdo v Ostravě třeba po absolvování Fakulty umění zůstane alespoň dva roky, to je pro mě velká radost,“ míní Černý. „Ale musí tady cítit zázemí a příležitost,“ dodá.

Odliv mozků i umělců z Ostravy je totiž pořád největší bolestí třetího největšího města v republice. A pokud lokální politici konečně neuhasí životu nebezpečné koksovací baterie v Přívoze a Kunčicích, budou mladí lidé z Ostravy houfně utíkat i nadále. Je trochu absurdní, že město letos vynakládá miliony na projekt s názvem „FAJRONT!!!“, což mají být umělecké projekty reflektující téma hornické minulosti Ostravy. Jenže žádná minulost se zatím nekoná, koks je také z uhlí a aktuální prach z koksoven je tím, co by mělo město primárně řešit. A teprve pak se zabývat minulostí hornictví. „Ach, jak padá uhelný prach / na okoralé květy sedmikrás,“ napsal v roce 1947 básník Zdeněk Bár. Bohužel, mnoho se od té doby nezměnilo…

*

Výstava v rámci Luftu trvá v Galerii Provoz ještě do neděle 3. září 2023.