Martin a Kristina Kasíkovi před ostravským koncertem: Umění může být příležitostí k uzdravení duše

Jak se vám daří v novém roce? Patříte k lidem, kteří si dávají nové výzvy, cíle a snaží se je naplnit? 

Martin: Děkujeme za otázku, daří se nám docela dobře. Pokud jde o mne, většinou se k něčemu „hecnu“ – tentokrát je to zdravá strava, neboť se už špatně dostávám do koncertního (úsměv).

Kristina: Nový rok teprve začal a zatím jaksi nebyl čas, aby se něco pokazilo, takže prozatím je to nejlepší rok za dlouhá léta. Hned zkraje jsme si střihli Carminu Buranu ve verzi pro dva klavíry, bicí sbor a zpěváky v Šumperku a moc pěkně to vyšlo, byl to energizující zážitek před skvěle naladěným publikem. Co se týče předsevzetí, mívám dost nejasné a zároveň náročné cíle ohledně toho, jakým člověkem bych chtěla být a jak se chovat k druhým lidem. Na to vlastně potřebujete celá léta, takže předsevzetí moc neměním. Vyhodnotit se to taky moc nedá, ale snažit se snažím.

Kdybyste měli vypíchnout nejzásadnější okamžiky aktuálního roku 2024, co vás čeká a rádi byste o tom dali vědět? 

Martin: V dubnu budu v Rudolfinu natáčet CD, které plánuji už dlouho – 4 balady a 4 scherza Fryderyka Chopina.

Kristina: I já bych letos měla natáčet, ale jen jednu maličkost – skladbu soudobého autora Johna Buckleye Duo s houslistkou Annou Romanovskou. K roku české hudby jsme se zpěvačkou Lucií Silkenovou připravily ryze český program složený z nejslavnějších árií oper českých velikánů, prokládaných jejich klavírními maličkostmi. Moc se na to těším, protože mám ke zpěvu velký vztah, a když to někdo umí tak skvěle jako Lucie, je pro mě společné muzicírování opravdová lahůdka.

V Ostravě budete vystupovat spolu. Zahrajte si na chvíli na hudební publicisty a popište, jak byste hudební a klavírní projev svého partnera charakterizovali? 

Kristina: Velmi dynamický, tvořivý a nápaditý, plnokrevný, podmanivý, deroucí se z hloubi duše.

Martin: Lidský, věrný autorovi, barevný ve zvuku, snažící se co nejlépe vystihnout a naplnit náladu a vyznění skladby.

Jak dlouho trvá vaše hudební spolupráce? Hráváte spolu pravidelně? 

Martin: Bude to asi dvacet let. Opravdu, začalo to už nahrávkou Slovanských tanců Antonína Dvořáka.

Kristina: Hráváme spolu teď párkrát do roka, jak se zadaří. Docela jsme se za ta léta sehráli, s kýmkoliv jiným mi jde každá druhá nota jaksi proti srsti. Máme hodně společných estetických měřítek, která nám vštípili naši vynikající učitelé, profesorka Monika Tugendliebová na Janáčkově konzervatoři v Ostravě a profesor Ivan Klánský na AMU v Praze. Přesto trvá dlouho, než se hráči sehrají natolik, že jsou, jak se říká, jedno tělo, jedna duše. Když ten pocit přijde, je to nádherné. Člověk okamžitě ví, že v tu chvíli je všechno tak, jak má být. Není to jen pocit, že chceme v tu chvíli oba totéž, také a možná spíše to, že se vzájemně svou hrou inspirujeme a pomáháme si vyvažovat vše, co je třeba.

Kristina a Martin Kasíkovi. (Foto: archiv)

Klavírní duo je specifická disciplína, ve Slezsku má tradici i díky skvělému festivalu Franze Schuberta v Jeseníku, který ale v loňském roce bohužel zanikl. Jak se díváte na tento trend, kdy se kultura a její medializace víceméně zanedbává a opomíjí? 

Kristina: Mediálně se zanedbává oblast vysoké kultury, popkultura má prostoru dost. Mohl by to být projev demokratizace společnosti a tudíž by nebyl úplně negativní, jen mě děsí, že popkulturu člověk spíše konzumuje pasivně, než by byl jejím živoucím účastníkem – spolutvůrcem. Zkrátka si lidé doma daleko méně zpívají, hrají na nástroje, veršují, tvoří rukama, tohle mi přijde daleko víc jako kulturní smrt, ale uvidíme. Přitom tvořivost v jakékoli oblasti umění může být pro každého z nás příležitostí, jak pocítit celistvost a jak se trochu uzdravit na duši. Hudba má po této stránce dokonce výsadní postavení.

Martin: To je těžké téma, jistě na velkou studii nebo spíš knihu. Zdá se, že se „vážné“ kultuře daří nejlépe po období velkých krizí, ačkoli se to v postcovidovém období až tak neprojevuje. Zajímavé je, že se obliba klasické hudby hodně přesouvá do Asie – Korea, Čína, Japonsko jsou dnes na velkém vzestupu.

Zpátky k vašemu koncertu, který se uskuteční v Ostravě. Jaká je jeho dramaturgie a čím jste se při výběru autorů a děl řídili? 

Martin: Rádi hráváme druhou řadu „Slovaňáků“ A. Dvořáka – je to mimořádně pestrá, šťavnatá a na duchu povzbuzující hudba a také jsme s ní začínali naši spolupráci. Skladby jsme vybírali tak, aby tvořily pěkný novoroční program se vším, co si tato atmosféra žádá.

Kristina: Do druhé půlky jsme zvolili francouzské autory – na odlehčení zazní nejprve Suita Dolly Gabriela Faurého, je to „dětská“ hudba – podobně jako Schumannovy Dětské scény nebo Dětský koutek C. Debussyho je rafinovaně jednoduchá a okouzlující. Její poslední část Pas Espagnol tvoří z hlediska inspirace spojovací most se závěrečnou skladbou, úchvatnou Španělskou rapsodií Maurice Ravela.

Jak jste si rozdělili role, co se týče jednotlivých partů? Jak vypadá u Kasíků zasedací pořádek? 

Kristina: Podobně jako u stolu. Já určuju, že Martin sedí v čele.

Martin: Střídáme se, abychom to měli pestřejší. Kristinka hraje prim v Ravelovi, já ve zbytku.

Obecně je vyšší hlas zvaný též prim v klavíru nositelem melodie. Znamená to, že je také náročnější než spodní hlas? To mě vede ještě k podotázce, jste v pohodě s nezbytností hrát „druhé housle“?

Kristina: Prim a sekund mají podle Ilji Hurníka být rozděleny podle toho, kdo je jaká muzikantská osobnost. Jak jste řekl, v sopránu je obvykle situována melodie a měl by se jej zhostit ten, kdo má volnější, rapsodičtější styl s citem pro živé vypravěčské odchylky od metronomického tempa. Naopak pro sekund je lepší přísnější hráč, který podrží rytmický základ a nedovolí celkům, aby se rozpadly. Takže Martin hrává prim častěji. Ale je docela legrace si role střídat, ať už je člověk jakýkoliv, u hudby musí jako dobrý herec být tím, co si od něj jeho part žádá.

Martin: Asi nevnímám party jako prvořadý a druhořadý. Prim je většinou technicky náročnější a melodii posluchač vnímá v prvním plánu. Sekund ale zase bere pedál a může daleko víc ovlivnit skladbu barevně.

V Ostravě jste oba studovali a strávili své mládí. Na co nejraději vzpomínáte?

Kristina: Asi na lidi. Potkala jsem tady spoustu zajímavých osobností mezi učiteli i studenty na konzervatoři, měla jsem je moc ráda a mnoho z nich dodnes obdivuji. Pro lidskou vřelost, laskavost, poctivý přístup k práci nebo prostě pro to, co jim Pánbůh nadělil v oblasti talentu. V mládí člověk tak snadno ke druhým přilne a při vzpomínání se pak tak trochu tou příchylností sám dojímá, jako by byl svět tehdy barevnější. A nejhezčí byla ta studentská atmosféra, člověk neměl ještě vážné starosti a mohl si problémy užívat.

Martin: Rád vzpomínám na večírky u paní profesorky, strávili jsme hodiny poslechem a diskusí nad hudbou.

Co říkáte na současný umělecký profil tohoto města? Patří Ostrava podle vás k metropolím, kde kultura skutečně žije? 

Kristina: Tak to určitě ano. Mám pocit, že když není moc krásy kolem, že si jí člověk jaksi více váží a více ji hledá – v lidech, v tvoření, kultuře …   Také myslím, že třetí největší město republiky je mimořádně dobrá pozice. Bez vnějšího tlaku, svobodná, to se umění daří.

Martin: Zcela nepochybně, i podle oficiálních měřítek je Ostrava velmi kulturní – stačí se podívat na prestižní festivaly, filharmonii, konzervatoř, Fakultu umění Ostravské univerzity, oceňovaná divadla, plánovaný nový koncertní sál. Jen málo míst v republice se může pochlubit podobnými výsledky.

Co byste si přáli, aby se v letošním roce povedlo? Nemusí jít o přání umělecké, ale také obecně lidské. 

Kristina: Přála bych nám všem, abychom nemuseli zažívat beznaděj a abychom se dokázali radovat ze života. Velmi si cením na druhých laskavosti, kdybychom ji více pěstovali, jistě by pro nás první i druhé přání bylo dosažitelnější.

Martin: Moc si přeji, aby skončila válka na Ukrajině, abychom si uvědomovali, jak jsme šťastní, že můžeme žít v Evropě v 21. století, a pokud máme pocit, že trpíme, abychom si byli vědomi toho, že oproti většině lidí na světě trpíme na velmi vysoké úrovni.