Válka a zvěrstva bohužel nepatří jen minulosti, říká autorka knihy Lutyňské tango Otylia Toboła

Na Lutyňské tango a jiné válečné příběhy z Těšínska si čeští čtenáři museli počkat celých dvacet let. Přitom je to nejen citlivé polské téma, ale také téma české. Kniha se bezprostředně dotýká situace na Těšínsku, o nějž se vždy vedly spory. Myslíte si, že doba dvacetiletého odstupu měla nějaké objektivní důvody?

Když před dvaceti lety vyšlo první vydání, které rychle zmizelo z pultů knihkupectví, a o rok později následovalo vydání druhé, které se v knihkupectvích také dlouho neohřálo, byla jsem velmi mile překvapena. A přiznávám, že jsem už tehdy začala uvažovat o českém překladu. Mnoho známých, kteří ještě rozuměli polsky, ale už neuměli polsky číst, se mě na tuto možnost ptalo. Skončilo to snem o dobrém překladateli, o někom, který by se postaral o vše ostatní, zajistil sponzoring, vydání, propagaci, distribuci atd. Tehdy bylo mnohem těžší vydat knihu než dnes, a tak jsem to vzdala.

Jak byste ve stručnosti představila svou publikaci nyní, po těch dvou dekádách? Nedávno také vyšlo také její nové polské vydání. Co vše k tomuto zvýšenému zájmu vedlo?

O knihu byl nějaký zájem po celou dobu. Dostala jsem několik nabídek na její opětovné vydání z Polska, ale žertovala jsem, že moji čtenáři už vymřeli, že už nikdo nebude chtít číst o válce. Před dvěma lety jsem byla s vnučkou u Karvinského moře, když mi zavolal předseda Kongresu Poláků a vyzval mě, abych se nad tím hlouběji zamyslela. Nevím, zda to byla ta prázdninová nálada, ale jeho argumenty mě přesvědčily, že se smrtí mých reportážních hrdinů zmizí část autentické historie Poláků na území českého Těšínského Slezska a že pokud to neudělám já, naši čeští čtenáři nebudou mít nikdy možnost ji poznat a mýty a stereotypy se budou šířit dál. A rozhodla jsem se, že se do toho pustím. Prvním úspěchem bylo nalezení skvělého překladatele Jana Fabera, který již přeložil nositelku Nobelovy ceny Olgu Tokarczukovou a spolupracuje s nakladatelstvím Protimluv, které knihu vydalo. Přestože žije a pracuje v Lucembursku, pochází ze stejné vesnice jako já a naše spolupráce byla velmi přímá. Dopsala jsem ještě dvě nové povídky. Zejména ta o dívce z Rychvaldu v kapitole o těžkém sousedství mi zabrala více než půl roku, ale jsou v ní soustředěny všechny nejbolestivější momenty česko-polského sousedství.

Jakou roli hraje to, že kniha vychází v českém překladu právě nyní, tedy v době, která je možná neméně napjatá jako období druhé poloviny 30. let minulého století. V době, kdy v blízké části Evropy bují válečný konflikt, kdy nepochybně dochází k podobným bezprávím?

To je velmi zajímavá otázka. V reportáži Chlapci ze „Střelova“ oddílu se zabývám osudy vojáků Zemské armády, největší ilegální armády v okupované Evropě. Zde ji tvořili především polští chlapci z Karviné a okolí. Jednotka popravila v srpnu 1944 v Životicích dva obzvlášť sadistické gestapáky. V odvetě Němci zavraždili 36 obyvatel Životic a okolí, většinou Poláků. V poslední době je tento zločin znovu připomínám. Avšak trauma potomků obětí je zneužíváno k obviňování polského hnutí odporu z tohoto německého zločinu. Stručně řečeno, kdyby neexistovalo hnutí odporu, nebyly by ani německé oběti. A přece stejným způsobem Němci postupovali v celé okupované Evropě, příkladem je odveta za atentát na zastupujícího říšského protektora Heydricha. Česká televize odvysílala reportáž, v níž hostinský, který byl zabit při přestřelce ve svém hostinci, kde do noci popíjel s gestapáky, a o němž historik Mečislav Borák napsal, že ho místní neměli rádi, protože se přátelil s nacisty, byl v reportáži rehabilitován a navíc byl označen za 37. oběť životického zločinu. Partyzáni byli vykresleni jako skupina synů volkslistářů, kteří se chtěli vyhnout službě ve wehrmachtu, utíkali do lesů a kradli lidem jídlo, aby přežili. Tento pohled je nejen trapný a ostudný, ale také velmi nebezpečný. Válka a páchaná zvěrstva nepatří jen minulosti, jak jsme toho už téměř dva roky svědky.

Kniha Lutyňské tango. (Foto: Protimluv)

K publikaci napsal zasvěcenou předmluvu uznávaný historik 20. století Mečislav Borák, se kterým jste spolupracovala několikrát. Jaký byl jeho pohled na vaši práci? Docházelo mezi vámi k nějakým zajímavým názorovým konfrontacím? Jak vám pomáhal?

Byl to právě Mečislav Borák, kdo mě povzbudil, abych své literární reportáže vydala knižně. Vyhledal je v novinách a v publikacích, pořídil jejich fotokopie, spojil je do „knihy“ a navrhl, aby byla přepracována a vydána. Toto povzbuzení mě vedlo k přesvědčení, že to dává smysl, když si s tím takto uznávaný historik dal tolik práce. A tak za vydání knihy o Polácích vděčím vlastně českému historikovi. Mečislav Borák byl nejen vynikající vědec, ale také nesmírně charismatický člověk, který i i nepříjemné stránky historie Poláků dokázal podat tak, aby je neurážely. Zpočátku jsem se dokonce snažila tyto polské hříchy trochu vybělit, ale přišlo mi to velmi únavné. Člověk se s tím musí smířit a poučit se z toho. Vzpomínám si, bylo to někdy koncem prosince, v době polistopadové euforie, když mě vedoucí zpravodajství České televize požádal, abych reagovala na velmi agresivní výzvu pana z Ostravy-Poruby, který jménem svých krajanů požadoval likvidaci polských škol, organizací, novin, odstranění polských nápisů atd. Požádala jsem Mečislava Boráka, aby mi pomohl dokázat, že těšínští Poláci zde mají historické kořeny, že jsou autochtonní, že nepřišli odnikud. Borák se mě zeptal, jestli má začít dobou mamutů. Těšínské Slezsko bylo historicky mnohonárodnostní zemí, a to je vše. Redakce zakončila naši diskusi ukázkou z vystoupení polského souboru Olza a pán z Poruby se pak v mé společnosti cítil velmi nesvůj.

Jak vlastně došlo k vaší spolupráci a jak vzpomínáte na tvorbu slavných dokumentů v České televizi? Mám na mysli oceňované snímky Zločin jménem Katyň a Lebka, která režírovala Petra Všelichová.

Od roku 1980 začalo být jméno Mečislava Boráka známé v souvislosti s vydáním jeho monografie Zločin v Životicích. V překladu se kniha později začala objevovat na pokračování také v polském tisku. Už tehdy jsem se s ním chtěla setkat, ale nakonec jsem mu zavolala až někdy v létě 1989. Řekl mi, že se právě chystal vytočit mé číslo. Pracoval na knize Na příkaz gestapa, procházel polské publikace a narazil na text Lutyňského tanga v lokálním periodiku. Chtěl mi říct, že v materiálech těšínské věznice našel spis týkající se hlavního hrdiny mé povídky. Potkali jsme se v baru U Waldemara, na kultovním místě ostravského rozhlasu, a tam začala naše dlouholetá spolupráce a přátelství. Krátce na to ostravská televize dostala souhlas s natáčením filmu o Katyni a díky Borákovi jsem v květnu 1990 mohla s televizním štábem odjet do Katyně. Po letech se Borák vrátil k této tematice a mým úkolem bylo zajistit pro film pamětníky a udělat s nimi rozhovory. Tak jsem se seznámila se štábem režisérky Petry Všelichové. Tehdy jsme natáčeli na všech místech v Rusku, Bělorusku a na Ukrajině, souvisejích s katyňským masakrem. Vzpomínám na to s velkou nostalgií.

Jak se vám spolupracovalo s Petrou Všelichovou?

Petra je především velká osobnost a zároveň nesmírně skromný člověk. Říká se, že tyto dvě vlastnosti jdou obvykle ruku v ruce a v jejím případě to platí. Už při našem prvním setkání jsem měla pocit, že se známe léta. Právě díky ní se filmový dokument stal skutečným uměleckým dílem; ostatně jedno z hlavních ocenění, které film Zločin jménem Katyň tehdy získal, bylo určeno režisérce.

Kdy se rozhodlo, že se budete věnovat právě tvorbě pro polskou redakci Českého rozhlasu v Ostravě? Jaká to byla doba a jaké jste měla ideály?

Do polské redakce tehdy ještě Československého rozhlasu jsem nastoupila po úspěchu v konkurzu, krátce po maturitě, dálkově jsem si pak doplnila vysokou školu. Pocházím z tradiční polské rodiny. Můj dědeček, otec a strýcové nepodepsali volkslistu a Němci rodině sebrali celý majetek, hospodářství i hospodu. Hostinec, který byl za války vybombardován, nesměl být už po válce obnoven. Jeden z bratrů otce byl knězem a po puči v roce 1948 nevstoupil do Pacem in terris, přečetl pastýřský list arcibiskupa Berana, byl odsunut na Jesenicko a brzy mu byl odebrán státní souhlas. Otec přišel o statek. V rodině tedy panovala všeobecná nechuť ke komunistům. Měla jsem naivní představu, že Poláci musejí být antikomunisté. Jednou jsem se málem prozradila. Myslela jsem si, že mladí lidé jsou proti sovětské okupaci. Když jsme jeli se skupinou začínajících rozhlasáků autobusem po Praze, míjeli jsme auto se sovětskými vojáky a jedna z kolegyň zavolala, zamávejme jim. Už jsem se skoro zeptala, komu, těm okupantům, ale nestihla jsem to. Všichni se vrhli k oknům a začali mávat. Tehdy jsem si uvědomila, že moje kariéra v rádiu málem skončila v tom autobuse.

Čím se podle vás vyznačovala práce v době totalitního režimu a jakých změn doznala po sametové revoluci?

Rozdíl je to obrovský, po všech stránkách. Když jsem přišla do rozhlasu, stále platila cenzura. Pochybuji, že cenzorka znala polštinu. Podepisovala mi pořady, aniž by je četla. Důležitější než cenzura byla totiž autocenzura. Myslím si, že rozhlas byl v trochu lepší situaci než tisk, ten stranický. Mohla jsem pracovat v polské redakci, aniž bych vstoupila do komunistické strany, a v osmdesátých letech se mně také dařilo odvysílat vzpomínky bývalých vojáků západní polské armády. Nebyl internet a mluvené slovo je pomíjivé. Jednou, několik dní po odvysílání upřímných vzpomínek svědka říjnové revoluce, mi zavolala posluchačka a řekla, že se jí ulevilo, že mě zase slyší. Větší strach jsem měla, když jsem po odvysílání pořadu o narkomanech byla předvolána na koberec na krajský výbor strany. Na rozdíl od Prahy bylo v Ostravě užívání drog tabuizovaným tématem. Tehdy se za mě postavili moji čeští šéfové. Měla jsem v rozhlase štěstí na skvělé lidí. Po revoluci už sice byla svoboda slova, ale nastaly jiné problémy. Nejhůř nám všem bylo kolem roku 1997, kdy vedoucí místa byla obsazena lidmi bez odborné i osobní způsobilosti.  Proti novým pořádkům v Ostravě vystoupily tehdy známé osobnosti, spisovatel Ludvík Vaculík nebo hudební publicista Jiří Černý, ozval se parlamentní výbor pro sdělovací prostředky, situace v rozhlase byla přirovnána k potápějícímu se Titaniku. Na obranu naší redakce se postavil Kongres Poláků v ČR, generální konzulát Polska i tehdejší ministr pro národnostní menšiny. Avšak těch příjemných chvil v rozhlase bylo mnohem mnohem víc.

Můžete prozradit, jaká byla cesta vašeho polského originálu do nakladatelství Protimluv a jak probíhala příprava českého vydání? A jaké odlišnosti má české vydání vůči polskému?

Všechny organizační záležitosti jsem vyřizovala prostřednictvím Kongresu Poláků, který je také vydavatelem nejnovější polské verze, a mohla jsem se tak věnovat psaní dvou nových povídek. Obě verze jsou v podstatě stejné, obsahují stejnou fotografickou přílohu, mapu, předmluvu a poděkování. V polské verzi je navíc geografický a jmenný rejstřík, v české verzi zase poznámka překladatele.

Jaká témata zpracováváte dnes? V době, kdy jste už zřejmě na zaslouženém odpočinku a mohla byste opustit tuto službu, své nasazení, s jakým dokumentujete polskou menšinu na českém území.

Zatím přijímám pozvání na setkání se čtenáři z polské i české strany hranice, natáčím týdenní reportáže v polštině pro Stonavský expres v TV Polar Ostrava a občas napíšu článek pro polské publikace. Moji nejbližší na mě naléhají, abych pro ně napsala knihu založenou na vzpomínkách na své rodiče, tchány a dřívější předky. Začínám to brát stále vážněji, protože se ukazuje, že jejich osudy nejen za války, ale i před ní nebo po ní byly stejně vzrušující jako ty, které jsem popsala a vydala v Lutyňském tangu.

Jak se podle vás liší dnešní polská menšina žijící na Těšínsku nebo na Ostravsku od doby, když jste ještě měla možnost hovořit s pamětníky, kteří vystupují v Lutyňském tangu?

O Polácích žijících v Ostravě si netroufám mluvit. Jsou to většinou příchozí z Polska, původních Poláků je tu jen hrstka. Pokud jde o polskou menšinu na Těšínsku, ten rozdíl je značný. Dnešní Poláci považují za svou vlast prostředí, kde žijí, kde se mluví polským nářečním, kde mají své školy, organizace, kamarády. Není to ani Polsko, ani Česko, je to tzv. Zaolzie/Zaolší. Charakterově jsou si už bližší českým vrstevníkům. Pro Poláky, které jsem natáčela, byly pojmy jako je čest, bojovnost, vzdorovitost, aktivní odpor proti násilí stejně důležité jako pro Poláky v Polsku. Nebyl mezi nimi rozdíl. Oni sami se v době války považovali za občany polského státu pod německou okupací a mysleli, že bojují za Polsko a po válce budou opět žit v Polsku. Po návštěvě posledního z polských partyzánů jsem si ten rozdíl uvědomila a povídku jsem ukončila slovy: Tamto Zaolší – to byla jiná planeta a oni se spolu s ním rozplynuli někde ve vesmíru.

Jaká je obecně dnešní atmosféra mezi Čechy a Poláky na prahu nového tisíciletí?

Po podpisu Evropské charty národnostních a regionálních jazyků mají Poláci na Těšínsku stejná práva jako ostatní menšiny v Evropě. A tak jejich důvody ke stížnostem zmizely. A s lidmi je to různé. Některým Čechům vadí, že se objevily dvojjazyčné nápisy, a tak je mažou, na sociálních sítích dávají průchod své nesnášenlivosti. Můžete ale také přijít na akce do polských škol, kam čeští rodiče posílají své děti, a podívat se, jak Češi a Poláci mohou upřímně spolupracovat a společně se bavit. V poslední době Polsko nabývá na významu, zaznamenává dynamičtější rozvoj, země má lepší dálnice, na hudební scéně a v literatuře se pořád něco děje a v Biedronce kvůli přílivu Čechů už i pokladny „mluví“ česky. Obraz Polska na hranicích vždy ovlivňuje vzájemné vztahy i respekt.

Šéfredaktor Protimluvu Jiří Macháček žertovně říká, že Lutyňské tango je takový Šikmý kostel pro intelektuály, co si o tomto srovnání myslíte?

To mu musím poděkovat za kompliment. Rozdíl vidím v tom, že hrdinové mých literárních reportáží jsou lidé, kteří skutečně žili a, pateticky řečeno, tvořili dějiny. Prožívali svá skutečná, nikoliv vymyšlená dramata, měli takové a ne jiné přesvědčení a vyprávěli mi o něm. Nemusela jsem si za ně nic vymýšlet, přisuzovat jim své vlastní představy o jejich životních postojích a pocitech. A tak jsem se mohla vyhnout chybným výkladům a úsudkům. Mě vždy nejvíce zajímalo, jak se ten příběh vyvijel doopravdy. A právě tyto jejich autentické příběhy mi, myslím, umožnily vytvořit skutečný obraz té doby s jejím osobitým duchem času a místa, což považuji za klíčové.