Autorka dětských knížek ze Šenova Žofie Zejdová: Pochvala od nejmenších čtenářů dovede zahřát u srdce

U čtyř dubů, tří vrb, pod zelenou střechou, to je nějaké skutečné místo, nebo se jedná o záležitost autorské fantazie?

Místo je vymyšleno, ale je inspirováno půvabnou krajinou kolem Volenského rybníka v Šenově. A taky jsem použila známé skutečnosti, například o výskytu rostliny plavína štítnatého. Je to krajina mého dětství, a proto se děj knihy odehrává v Šenově a blízkém okolí.

V roce 2014 vám vyšla asi třicetistránková knížečka Básničky ze zamčené krabičky. Je uváděná jako almanach Literárního klubu Petra Bezruče, kolektivního člena Obce spisovatelů Praha. Už tady se objevuje váš pseudonym Žofie Zejdová. Je toto vaše prvotina?

Kdepak, má první kniha Láska je motýlek vyšla v roce 2011 a jsou v ní verše, které jsem začala psát někdy v patnácti letech. Pak následovala kniha povídek Náhoda na víně a v roce 2015 vyšla má první pohádková kniha Mlcáskové pohádky. Celkově jsem autorkou osmi knih a deseti almanachů Literárního klubu Petra Bezruče.

Jak vznikl váš pseudonym?

Je to vlastně takové poskládané jméno. Tatínkova maminka byla Žofie a maminčina maminka byla Zejdová. Pseudonym jsem vymyslela tuším v roce 2010 pro svou „rebelskou“ báseň, která tehdy vyšla v Moravskoslezském deníku na obranu existence našeho muzea, ale od té doby se mnohé změnilo k daleko lepšímu, jen ten pseudonym zůstal.

Obě vaše poslední knížky jste věnovala vašim rodičům. V případě maminky dokonce zmiňujete četbu rodokapsů a jistou bezstarostnost. Kým byli vaší rodiče a měla jste opravdu bezstarostné dětství?

Oba rodiče byli učitelé. Tatínek byl učitel hudby a maminka učila v Šenově na základní škole. A četlo se u nás opravdu hodně. Já jsem už od malého děvčete „vykřikovala“, že budu mít houpací křeslo (to mám), že budu psát knihy (to také dělám) a že budu kouřit (tak to jediné jsem si nesplnila). A dětství to bylo opravdu půvabné, ale rozhodně ne bezstarostné! Vždyť jsme měli velké hospodářství, já i mé sestry a bratr jsme museli pomáhat. Já jsem nejraději pásla husy. Zahnala jsem je do potoka a četla jsem si.

Byli to právě maminka s tatínkem, kdo vás přivedl k literatuře, a jaké byly vaše první literární objevy a inspirace?

Velkou inspirací byla pro mne babička Žofka, ta uměla tak nádherně vyprávět pohádky! Později jsem toužila přenést se v čase do salónu madam Gertrudy Steinové, kde se scházela tzv. „Ztracená generace“, ale jen jako muž, jelikož ženy musely bývat v kuchyni a s muži diskutovala pouze madam Gertruda. A víte, koho bych tam chtěla potkat? No přece tehdy začínajícího novináře Ernesta Hemingwaye. Inspirací mi však byla i spousta českých spisovatelů a hlavní inspirací je sám život a lidé, které mám kolem sebe.

Proč jste si jako Žofie Zejdová nyní, v dospělém věku vybrala právě tento žánr dětské literatury a pro jak staré děti jsou vaše knížky určeny?

Pohádky miluji odjakživa. Mám dva úžasné vnuky a všechny své pohádky „testuji“ na nich. Oni jsou mí první kritikové. Pohádky U čtyř dubů, tří vrb, pod zelenou střechou jsou určeny pro děti kolem osmi let věku, ale vlastně i pro dospělé čtenáře. Už jen proto, že tam místy používám šenovské nářečí. Synové slunce jsou pro děti od osmi do deseti let věku, ale jak říkám, ani dospělý čtenář se u této mé knihy nenudí. Zní to asi jako „sebechvála“, ale opravdu mám takovouto zpětnou vazbu.

Jak náročné jsou podle vás dnešní děti? Baví je ještě vůbec příběhy o indiánech nebo skřítcích? A proč právě vás zaujali zrovna indiáni? Máte k nim nějaký osobitý vztah? Četla jste třeba populární knížky Karla Maye?

No ano, Karel May, ten mě inspiroval mimo jiné tím, že svá úžasná dobrodružství vymýšlel ve vězení. Tahle kniha byla vlastně napsána na popud vnuků, kteří pod dojmem Vinnetoua jeden večer pod stanem loudili: „Babi vyprávěj nám o indiánech“ a pak se zaposlouchali a následovalo: „Babi  a napiš to… .“

Jak vznikla vaše postava skřítka Tydlifona, která má také svou loutkovou podobu?

Každá postava vzniká jinak a když mě napadlo jméno Tydlifon, tak jsem si sedla k počítači a psala a psala a sama se těšila, jak to bude pokračovat. Na jednom jarmarku jsem poznala úžasného loutkáře pana Poláška, a když jsem viděla jeho nádherné loutky, tak jsem hned věděla, že Tydlifonek a Květinka z jeho rukou budou úžasní. Když děti odcházejí z besedy o mých knihách, tak si každý kluk rád plácne rukou s Tydlíkem a holčičky, ty ho spíš pohladí po hlavičce a to se mu moc líbí.

Obě zmíněné knížky ilustroval František Procházka z Dolních Datyň. Jak došlo k vaší spolupráci a čeho si na panu Františkovi nejvíce ceníte?

František je mimo jiné malíř obrazů, nádherných obrazů, a vlastně na jedné z jeho výstav vznikla naše spolupráce. A čeho si na Františkovi cením nejvíce? Toho, že ty mé „bláznivinky“ čte velmi důkladně, a tak můj indiánský náčelník Huoato má opravdu rezavé vlasy zapletené do copku a rezavé vousy. Jeho rukou mé postavy doslova ožívají. A navíc je to úžasně skromný a talentovaný člověk.

Jak náročné je podle vás v dnešní době vytvořit a produkovat literaturu pro děti a mládež? Co to všechno vyžaduje?

Náročné je to především finančně a také není snadné v dnešní době dokázat, že zrovna vaše knihy jsou ty, které dětského čtenáře obohatí a někam posunou. Bez urážky, některé populární dětské knihy jsou hloupé, podbízivé a dětem nepřinesou nic, vyjma „plytké“ zábavy.  Víte, měla jsem besedu s dětmi ze čtvrté třídy a myslela jsem si, že ty tedy mé pohádky zajímat nebudou. No a když odcházeli, tak dívky způsobně děkovaly a jeden kluk, docela rošťák, mi ukázal zvednutý palec. To vám byla taková pochvala, že mě opravdu zahřála u srdce. A abych odpověděla na vaši otázku, co to všechno vyžaduje, tak především touhu. Touhu psát, zaujmout a poprat se s překážkami.

Do jaké míry jsou vaše příběhy inspirovány konkrétními postavami nebo krajinou a okolím Šenova a jak na to případně reaguje vaše okolí?

Víte, tady bych zmínila jeden ze skvělých „vynálezů“ a zároveň nešvarů dnešní doby, a sice sociální síť Facebook. Občas tam píšu takové glosy o dění vůbec a také o dění v Šenově. Vloni jsem tam zveřejnila příběh našeho šenovského bezdomovce, který přespával v krmelci pro bažanty tak dlouho, až přišel o kus nohy. A víte, co bylo ze všeho nejkrásnější? To, že ho lidé neodsoudili a že se zajímali o jeho osud. To jsou prostě Šenováci, lidé tvrdí, ale se srdcem na dlani a rukou vždy připravenou pomoci.

Pracujete jako ředitelka skromného, ale pestrého a nápaditého Šenovského muzea. Jak jste se k této práci dostala a co vás na ní nejvíce baví a inspiruje?

Ano, jsem ředitelkou Knihovny & Šenovského muzea a k této práci jsem se dostala vlastně náhodou, šťastnou náhodou, ale to je docela dlouhý příběh, který tedy shrnu do pár slov. Nastoupila jsem vlastně ve svých 21 letech jako záskok za nemocenskou a už je to, pokud správě počítám, nějakých šestatřicet let. Já to říkám tak: „Knihovnu mám moc ráda a muzeum je má láska.“

Co v rámci své literární tvorby připravujete dalšího a jaké máte plány do budoucna?

Mám rozepsán jeden tragický příběh, inspirovaný deníkem kluka, který se ve svých jednadvaceti letech oběsil ve vězení. Pak připravuji takový komický příběh dvou žen, inspirovaný mými životními peripetiemi.  Myslím však, že nejdříve zase vyjdou pohádky. Kniha má zatím pracovní název Pod Godulou a bude se částečně odehrávat v Praze a částečně ve zdejším půvabném kraji, jak napovídá její název. Hlavními hrdiny jsou traktůrek Tibík a kočička, která přes den bydlí jako výšivka na polštářku a v noci ožívá. No a pak víly Jasmínky, skřítci Habřínci a polepšený skřítek Trávníček, který se jmenuje Pelka. Jejda, já jak se rozpovídám o něčem, co mě baví, tak nevím kdy to ukončit.

Kde je možno vaše knihy zakoupit?

Mám web www.zofiezejdova.cz, kde je možné si knihy objednat a zakoupit, nebo pak přímo u nás ve Staré škole v Šenově, kde sídlí Knihovna & Šenovské muzeum.