Premiéry operky Zazpívám ti pohádku naplnily Koncertní sál Fakulty umění neřízenou dětskou radostí

Po Čtyřnotové opeře Toma Johnsona či Dítěti a kouzlech Maurice Ravela se i dalšího počinu Operní akademie Ostrava ujal talentovaný slovenský režisér a zároveň autor hudby i textu Juraj Čiernik. Choreografii se studenty připravil Ivan Vanko, o hudební nastudování se postaral Paolo Gatto. Kostýmy navrhla Elena Čierniková, scénu vytvořilo duo Tereza Mátlová a Blanka Bártová. Jednotlivé role ztvárnili studenti a absolventi Fakulty umění a do příprav projektu se zapojili také studenti oboru Produkce v kulturních a kreativních odvětvích.

Během hodinového představení na diváky čekaly adaptace obou notoricky známých pohádek, ovšem přinášející quasi netradiční pojetí. Bylo to zřejmé už z pop-artového líčení herců či častého užití slangu vyhledávaného dnešním mladým člověkem. Došlo i na zvraty v podobě atypických a neočekávaných závěrů. Přes tyto autorské zásahy do stěžejní světové pohádkové literatury operka uhranula okouzlující směsicí hudby, tance a vizuálního umění a v dětských tvářích mnohdy probouzela hurónský smích. Ba dokonce se velmi dobře bavil také rodičovský doprovod nebo studenti – budoucí pedagogové.

Z první premiéry Zazpívám ti pohádku. (Foto: Martin Popelář)

Celé scéně dominovala vzdušnost podporující prostor pro akci na jevišti, nejčastěji prezentovanou tanečními vystoupeními umělců. Jednoduchá (až abstraktní) stavba v podobě pomalovaného leporela sloužila v případě potřeby jako les nebo obydlí, ale též posouvala děj obou pohádek. Světla podtrhovala jednoduchou scénu prostým přisvícením.

Z kostýmů čišela snaha zaujmout barevností až extravagancí. Pohádky takto absorbovaly notnou dávku aktualizace zohledňující dnešní kontext. Postavy nosily například montérky nebo kroksy, dredatá postava Ježibaby si při příchodu na scénu svítila klasickou ruční baterkou. Byli jsme svědky telefonického rozhovoru v županu oděné babičky s maminkou a Karkulka vlka v příběhu omráčila úderem pánví. Choreografie nabitá energií a humorem vnesla do představení dynamiku, která korespondovala se střídáním dramatických momentů a vtipných scén.

Režijně se Juraj Čiernik umí velmi dobře vtělit do duše dítěte a zachytit tak nenuceně kontrastní polohu dobra i zla, krystalizující v obecné ponaučení. Vkusně se popasoval také s prostorem, který sluší spíše koncertním produkcím než divadelnímu provozu, a využil k produkci též oboustranná schodiště.

Z první premiéry Zazpívám ti pohádku. (Foto: Martin Popelář)

Klavírní doprovod zajišťovali výborní pianisté – v první večer to byl Martin Pančocha, na druhé premiéře se partu ujal navýsost zkušený hudebník Michal Bárta. Oba klavíristé tyto elementární doprovody zvládli s grácií a doprovázeli pěvce velmi citlivě.

Výkony umělců byly různorodé, někteří studenti excelovali, u jiných byla na obtíž nesrozumitelná dikce a občas se u jednotlivců projevila intonační nestabilita. Při náhledu na představení jako celek je ovšem nezbytné a zásadní konstatovat, že se jedná o studenty, kteří se na svoji profesionální dráhu teprve chystají a cyklus Zazpívám ti pohádku fungoval komplexně víc než dobře.

Za vynikající lze z první premiéry označit výkony Terezie Gilligové v roli Ježibaby a Moniky Švandové jakožto postavy babičky. Karkulka v podání nadějné sopranistky Zuzany Hradilové disponovala jemným témbrem. Dokázala vyjádřit mladistvou nevinnost stejně dobře jako sílu a odvahu, zejména při souboji s vlkem. Toho ztvárnil Matěj Balwar a hereckým projevem dodal představení pochmurnou atmosféru s prvky napětí, kterou velmi dobře reflektovaly zejména děti v hledišti. Z jejich strany nebyla nouze o pravidelná citoslovce údivu.

Z první premiéry Zazpívám ti pohádku. (Foto: Martin Popelář)

Snaživé vystoupení předvedl Jonáš Slovák (účinkující v obou dnech, přičemž u druhé premiéry zastal zároveň roli táty) a pobavil hlavně taneční scénou v duu s babičkou, dále Martina Vaculová s postavou Jeníčka a Isabela Ufrlová jako její protějšek – Mařenka. Herecky nenásilně působila dvojice Solomia Dronyk/Aleš Pirnos s postavami mámy a táty. Za jeden z nejkomplexnějších výkonů večera lze označit vystoupení tria kopretin. Michaela Suchá, Zuzana Polášková a Lucie Mužíková působily v obou pohádkách jako propojující prvek jednotlivých situací velmi přirozeně a jejich hlasy ladily nejen intonačně, nýbrž i barevně.

Z druhé premiéry. (Foto: Tomáš Rossi)

Druhá premiéra hereckými a pěveckými výkony volně navázala na večer předešlý a největší úspěch u diváků sklidila Karkulka v podání Rozálie Tesarčíkové. V představení dále účinkovali Sára Slováková (maminka), Dominik Polívka (Jeníček), Bogdan Pyszko (vlk), Denisa Mikurdová, Adéla Veselá a opět Lucie Mužíková (trio kopretin) a Tereza Jandurová (máma). Divácky nejvděčnější postavy babičky se ujala Barbora Vašková, ovšem nebyla pěvecky tolik přesvědčivá jako její kolegyně. Hlas Johany Pazderové jakožto Ježibaby se sálem nenesl jako v případě Terezie Gilligové, nicméně velmi dobrý výkon podala Johana v rovině herecké. K nejzdařilejším počinům lze řadit vystavění figury Mařenky Ludmilou Pergelovou s příkladnou artikulací a barevným a nosným hlasem.

Z druhé premiéry. (Foto: Tomáš Rossi)

Koncertní sál Fakulty umění si poprvé vyzkoušel nápor divadelního představení, jehož velkou devízou je ukázková akustika, zejména v pěveckém projevu. Při dialozích ovšem srozumitelnost místy zanikala, což je třeba v budoucnu vystupujícími umělci intenzivněji zohlednit. Dosud jsou cítit určité technické nedostatky sálu, například v podobě chybějících mikrofonů pro snímání zvuku či absence interního divadelního osvětlení.

Operní pohádka (dnes již jako etablovaný žánr v Evropě, potažmo ve světě) je mnohem víc než jen dětské představení. Je to umělecká kompozice, často vnášející do známého příběhu nové vrstvy, které oslovují zároveň dospělé publikum. Uvedení tohoto dílka v novém Koncertním sálu Fakulty umění je jistě záslužným počinem a upřímně si myslím, že rodiče s dětmi rozhodně neudělají chybu, když do nového City Campusu na některou z repríz zavítají.