Herečka Yvona Stolařová: Režisér Vejdělek je empatický. Kdybych nebyla herečkou, jsem možná šachistkou

Film Aristokratka ve varu začíná vaší jízdou na koni. Jak si s touto dovedností tykáte?

Teď už líp než při natáčení prvního dílu Aristokratky. Taky mi tehdy bylo jen sedmnáct let a seděla jsem na koni vlastně poprvé. Je to obrovské zvíře a neuměla jsem ho ovládat. Kůň si jezdil, kam chtěl. Doufali jsme, že pojede tam, kam potřebujeme.

Byly při natáčení jiné těžkosti, které vám zůstaly v paměti?

Náročné na tom asi nejvíc bylo, že zrovna při natáčení Aristokratky ve varu byl i hustý provoz v divadle, takže jsem hodně pendlovala mezi Ostravou a místem, kde se natáčelo. V šest ráno byl nástup, do jedné, do dvou práce na Aristokratce a večer představení v Ostravě. Spala jsem cestou v autě.

Tak doufám, že jste neřídila.

Nene, vezli mě. Už skoro pět let mám zaplacený řidičák, ale ještě jsem se nedostala k tomu si ho udělat. (smích)

Jaká byla spolupráce s režisérem Jiřím Vejdělkem?

Je neskutečně empatický a chápavý. Dokáže vycítit rozpoložení herce a snaží se tomu přizpůsobit veškerou komunikaci. Když třeba vidí, že je herec unavený, tak se ho snaží nakopnout, což je moc fajn. Natáčení je o čekání, takže se dělo běžně, že se velmi dlouho na něco čekalo. Spolupráce s Jirkou je něco, co bych si do budoucna ráda zopakovala.

Na začátku kariéry jste se potkala na place se zkušenými herci, ať už jsou to Eliška Balzerová, Hynek Čermák nebo Pavel Liška. Co jste si z natáčení odnesla?

Spoustu věcí mi ulehčili a ukázali, jak na to. Třeba jak si najít světlo na scéně. Kolikrát mě do něj Eliška sama postavila. Jsou to lidi, kteří tyhle věci umí s jistotou. Byli ochotní pomáhat.

Pro mnoho holčiček je snem být princeznou. Díky Aristokratce jste byla zámeckou slečnou. Máte odškrtnuto?

Mým snem odmalička bylo stát se herečkou, takže ano, mám odškrtnuto.

Jeden aspekt ve filmu mě překvapil. Nenapadlo by mě, že zrovna vy jakožto drobná herečka budete ztvárňovat postavu, která bojuje s kily navíc. Proč?

Je to předepsané v knižní předloze a je pravdou, že když jsem natáčela jedničku, tak jsem měla ještě takové dětské tvářičky a vlastně s nástupem do divadla jsem zhubla asi deset kilo, což je při mých 150 centimetrech hodně. Řešili jsme třeba i otázku výživového poradce, který by mi pomohl nějak zdravě nabrat, ale Jirka Vejdělek přišel s variantou, že většina holek, které se opravdu hodně trápí svou postavou, je hubeňoučká. Sice jsem skutečně něco málo do toho filmu přibrala, ale jde právě o to, že jde primárně o boj s hlavou. Samozřejmě jsem slyšela i názory, že je to hloupé, když vlastně hubená holka ve filmu řeší nadváhu, ale co mám ohlasy, tak to většina lidí bere.

Říkáte, že se řešil i výživový poradce. Byla byste ochotná kvůli roli přibrat?

Ano, ale je hodně náročné dát to dohromady. Ten výživový poradce je u toho alfa a omega. Navíc já jsem v té době dokončovala generálkový týden v Ostravě u inscenace Lekce Hitchcock, kde jsem se zavěšovala na lanech a ten jeřáb měl nosnost jen padesát kilo.

Marie je taková zodpovědná a možná trochu upjatá slečna. Máte s ní něco společného?

Asi jo, ale Marie je přece jen ještě trochu dítě. Myslím si, že jsem dospělejší než ona. Žije na zámku u rodičů. Dokud se člověk neosamostatní, tak nemusí řešit spoustu problémů, ale obě jsme zodpovědné a obě si plánujeme.

Umíte si představit, že byste profesně prováděla turisty po zámku jako Marie ve filmu?

To asi ne, protože já jsem docela zimomřivá. A že při natáčení zima byla. Ten film se odehrává na jaře, takže jsme odhazovali vrstvy. Naštěstí se o nás ale starali dobře.

Yvona Stolařová. (Foto: Olga Zmelíková)

Jste rodačkou z Chebu, ale studovala jste Janáčkovou konzervatoř v Ostravě. Byla to nutnost, že vás v Praze nevzali?

Rozhodla jsem se tak. Připadalo mi to praktičtější. Vlastně jsem tehdy nechtěla ani tolik natáčet, ale chtěla jsem primárně hrát divadlo. V Ostravě máte jen jednu školu a spoustu divadel. A když potřebují někoho mladého, berou si tamní konzervatoristy, většinou nepovolávají studenty JAMU nebo DAMU. Je pravdou, že jsem byla přihlášená i do Prahy, kde jsem ale pokazila zpěv, takže mě nevzali. Tím pádem bylo rozhodování jednoduché.

Potkali jsme se kvůli rozhovoru v Praze, jste ale členkou souboru Divadla Petra Bezruče, kde však budete končit. Jaká bude vaše další cesta?

Budu se stěhovat do Prahy. Už při studiu jsem v Praze stihla nazkoušet jednu inscenaci, tak to je závazek, který tady mám celou dobu. Jdu na volnou nohu a do nejistoty, že nevím, jestli budu mít práci, ale když ne, tak je v pořádku jít pracovat mimo obor. Vím, že chci být herečkou a dál na sobě pracovat, ale mezitím můžu pracovat třeba někde v kavárně, protože mám ráda lidi. Musela jsem si na tohle ale přijít, protože jsem si docela dlouho myslela, že každý, kdo se na mě koukne potom v kavárně, si bude říkat, že jsem neuspěla a musím pracovat mimo obor. Pořád je to ale cesta.

Prozradila jste mi, že jste plánovací typ, nejste tedy z této změny nervózní?

Mám varianty. Obepsala jsem různá divadla. Dělám si dostatečně volný kalendář, aby mohly přijít nabídky na natáčení. Kdyby nepřicházely, tak je variantou i odcestovat. Už delší čas mám namířeno na Island, kde bych pracovala, a po návratu uvidíme.

Ve vašem rodném Chebu je taky profesionální divadlo. Nechtěli přetáhnout domorodkyni k sobě?

Umělecký šéf Zdeněk Bartoš a jeho žena Pavla jsou mí přátelé. O Vánocích k nim chodím na kafe, ale ještě jsem ani neměla dokončenou školu a dostala jsem nabídku do Bezručů. Teď, když mám volněji, je první krok na mně. Oni mě asi v divadle ještě neviděli v ničem hrát. Nechci, aby to zavánělo protekcí, nebo jak to říct. Musí se prostě o vás vědět, aby přišla nabídka.

Ostravská mise tedy pomalu končí. Jak ji hodnotíte?

Ostrava mi strašně moc dala, ale v poslední době jsem měla pocit, že mi spíš začala brát. Ve spoustě ohledů jsem tam začala být nešťastná. Kamarádi ze školy se rozprchli po republice. Když přijedu do Prahy třeba na týden, tak každý den mám naplánovanou schůzku s někým ze svých přátel a stejně je nestihnu všechny. Moje ostravská komunita se přesunula spíše sem. Navíc mám dojem, že když je člověk delší dobu na jednom místě, tak nějak zakrní. Taky se někdy ráno ale vzbudím a brečím do polštáře, protože si říkám, co jsem to provedla.

V čem tedy ještě mají ostravští diváci možnost vás vidět u Bezručů?

Zůstaly mi tam jen dvě představení, bohužel kvůli odchodu Norberta Lichého. Jedná se o Sen čarovné noci, což je moje oblíbená inscenace, a taky zvu na Šikmý kostel, kde Norbert hrál, ale řeší se právě, jak to bude dál, protože o tu inscenaci je nadále velký zájem.

Z inscenace Sen čarovné noci. (Foto: Petr Hrubeš)

Pamatujete si, co vám řekli doma, když jste přišla s myšlenkou, že budete herečka?

Poprvé jsem to řekla někdy ve čtyřech letech a oni mi věřili. Postupně jsem dělala kroky, abych se jí skutečně stala, takže jsem začala chodit na kytaru a další věci. Nešlo tomu potom nevěřit, protože jsem se tomu dál a dál přibližovala.

Kým by tedy byla Yvona Stolařová, kdyby nebyla herečkou?

To je otázka. Kdybych tomu věnovala úsilí jako to dělám u herectví, tak bych možná byla šachistkou nebo knihovnicí.

Kdy jste se stihla zamilovat do šachu?

Naučil mě je hrát můj první partner a pak jsem už jednu dobu byla fakt vášnivou šachistkou.  Podporoval mě v tom právě i Norbert Lichý, se kterým jsem hrála korespondenční šachy. Dokonce jsme je hráli i během jedné inscenace, což asi režisér neviděl rád, ale pořád jsme podávali dobrý výkon, si myslím. Byla to inscenace, kde jsem se objevila na jevišti, pak jsem tam dlouho nebyla a totéž platilo u Norberta. Oba jsme měli šachovou aplikaci, odehráli jsme tah a ten druhý měl třeba limit i tři dny, aby udělal další tah. Takhle jsme hráli jednu partii třeba měsíc. Ráda na to budu vzpomínat.