Konec legendy mezi ostravskými galeriemi. Výstavní síň Sokolská 26 po třiceti letech zmizela z mapy

Výstavní síň Sokolská 26 byla od počátku devadesátých let až do současnosti galerií, která v Ostravě zprostředkovávala kontakt s podstatným genomem současné umělecké scény a svou kvalitu si uchovala až do roku 2023, což je obdivuhodné. Když Milan Weber nastoupil do své funkce v roce 1993, nebyl vystudovaný kunsthistorik, neměl ani umělecké vzdělání, byl to hutní inženýr, který prostě jen měl rád umění, a to do té míry, že riskoval i svou vlastní bezpečnost, když v 70. a 80. letech spoluorganizoval neoficiální výstavy ostravských výtvarníků. Když se začínala galerie na Sokolské formovat, neznamenalo to nastěhovat se do hotového prostoru a začít vystavovat, nový galerista musel iniciovat úpravu prostor tak, aby se alespoň blížily výstavním sálům, byť malých rozměrů.

Prvním autorem, který na Sokolské v roce 1994 vystavoval, nebyl nikdo jiný než velikán českého umění Stanislav Kolíbal, v té době profesor Akademie výtvarných umění v Praze. Mimochodem, byla to jeho úplně první výstava v rodném kraji (Kolíbal se narodil v Orlové v roce 1925). Jen pro kontext, Stanislav Kolíbal o rok dříve před výstavou na Sokolské vystavoval v Museu St. Croix v Poitiers, ve Walter Storms Galerii v Mnichově nebo v Museu Sztuki v polské Lodži. Ve stejném roce ostravské výstavy mohli jeho práci vidět diváci i na třech zahraničních skupinových výstavách, na Europa-Europa, Kunst und Ausstellungshalle v Bonnu, Geometries v Rennes a na Der Riss im Rauch, Martin Gropius-Bau v Berlíně. Milanovi Weberovi jakožto začínajícímu kurátorovi se podařilo přesvědčit umělce, který si zrovna v tuto dobu mohl vybírat z mnoha zahraničních destinací, aby vystavil své práce v nevelkém prostoru rodící se a do té doby neznámé galerie. Kolíbal nakonec souhlasil a do Ostravy přivezl prostorové práce ze 70. a 80. let.

Daniel Balabán ve Výstavní síni Sokolská na snímku z roku 2014. (Foto: I. Mottýl)

Milan Weber nastavil laťku vysoko. Další, pouze letmý výčet uměleckých osobností, které byly už v devadesátých letech v galerii vystaveny a především rehabilitovány po dlouhém období normalizačního půstu, mluví za vše: Karel Nepraš, Eduard Ovčáček, Adriena Šimotová, Aleš Veselý nebo Karel Malich. Na nich se ukázal nejen fundovaný vhled kurátora dovnitř scény, ale i jeho morální kredit nápomocný k odčinění blokád totalitní cenzury. U toho ale Milan Weber neskončil. Byť na periferii výtvarného dění, rychle se zorientoval v nově se rodící umělecké generaci autorů, kteří se ukázali býti zásadními hybateli nové podoby porevolučního umění, např. Václav Stratil, Petr Nikl či Jiří David. Nezapomínal ale ani na „kousavou“ generaci ostravské umělecké scény reprezentované Jiřím Surůvkou, Danielem Balabánem, Petrem Lysáčkem, Jiřím Šigutem a dalšími. V jisté době začal Milan Weber spolupracovat s Františkem Kowolowským a v poslední době pak i s Janem Kudrnou. Oba mu pomáhali rozšířit obzory a přinášet do galerie kvalitu. Z poslední doby je možné vypíchnout třeba výstavu Iry Svobodové, kterou kurátoroval právě Jan Kudrna.

Z výstavy Iry Svobodové. (Foto: BoysPlayNice)

Tohle vše, celá tato pracně budovaná třicetiletá konstrukce ostravské galerie, je minulostí a vypadá to, že představitelé městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz, který je zřizovatelem této instituce, si její potenciál, jméno a historickou stopu možná ani neuvědomují. Z této galerie pevně ukotvené nejen na ostravské kulturní mapě byl totiž Milan Weber odejit na základě jednoho krátkého e-mailu, ve kterém mu bylo ukončení spolupráce oznámeno.

Je jasné, že každý má svůj vymezený čas a panu Weberovi je 81 let, ale ta forma, kterou s ním Centrum kultury a vzdělávání (CKV) rozvázalo spolupráci, je zvláštní. Smutné je i to, jak nové vedení zastoupené ředitelkou Marcelou Mrózkovou Heříkovou a dramaturgem Dominikem Benešem nakládá, respektive nenakládá s odkazem galerie. Pošlapáním celého odkazu je podle mého názoru už její přejmenování. Z dlouhodobě budovaného jména nezbylo nic a Výstavní síň Sokolská 26 zmizela z mapy. Mně osobně ten původní krkolomný název také nikdy neseděl a možná bych jako nový ředitel či dramaturg uvažoval o jeho úpravě, ale takto radikálně odmazat název bych si z respektu k celému dějinnému kontextu nedovolil. Máme tak v Ostravě novou galerii nazvanou Vila Hanse Ulricha.

S novým názvem začaly přicházet i nové dramaturgické „pochoutky“. První výstavou byly Krakovské jesličky, které doplnila „načančaná“ adventní atmosféra, pak přišel na řadu Michal Škapa, kterého, nevím proč, vystavuje dramaturg stále dokola. V minulých letech, kdy ještě působil v Opavě, jsme Škapu dvakrát viděli v tamním Domě umění a dokonce se stejným kurátorem Radkem Wohlmuthem. Je pro mě nepochopitelné, že z tak ohromného moře autorů, kteří by se dali vystavit, se recykluje stále stejné jméno, což svědčí o kurátorské bezradnosti.

V horním patře pak Škapu doplňuje zase tak trochu dětská pohádková expozice o Malém princi. Aby nedošlo k mýlce, nemám nic proti dětem ani dětským programům, ale dramaturgický obrat, kterého jsme svědky, vzal prostě Ostravě kvalitu, jeden ikonický bod, kam se mohla uměnímilovná obec uchylovat a vždy za to dostala očekávanou kvalitu. Když si vybavím, že před třemi lety prostor vyplnil svou náročnou site-specific instalací Libor Novotný…

Je smutné, že to se Sokolskou takto dopadlo, mrzí mě, že Milan Weber jako kurátor takovým způsobem skončil a že celý jeho odkaz se pošlapává. Ostravská umělecká scéna mlčí, každopádně já mu tímto děkuji za odvedenou práci pro kulturu v Ostravě, která se bez nadsázky zapsala do jejích dějin.