Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Úvodní koncert MHF Leoše Janáčka celkem potěšil, skutečné vrcholy má ale festival teprve před sebou

Úvodní koncert MHF Leoše Janáčka celkem potěšil, skutečné vrcholy má ale festival teprve před sebou

31.5.2024 18:52 Hudba

Symfonický orchestr Českého rozhlasu (SOČR) zahájil ve čtvrtek večer Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka. Úvodní koncert se odehrál v Divadle Antonína Dvořáka a byl sestaven z děl Leoše Janáčka, Wolfganga Amadea Mozarta a Edwarda Elgara. Provedení řídila dirigentka Jessica Cottis a sólový part ztvárnila sopranistka Claire Booth.

Zvětšit obrázek

Dirigentka Jessica Cottis.
Foto: Dalibor Válek

SOČR je rezidenčním tělesem MHF Leoše Janáčka už několik let, což přináší možnost poznat přední český orchestr důkladněji a takříkajíc zblízka. Tentokrát se na dirigentský stupínek postavila australsko-britská dirigentka Jessica Cottis. Její jméno není u nás často skloňováno, ačkoli má za sebou spolupráci s operními domy ve Skandinávii, Francii a Velké Británii. V rodné Austrálii Cottis působí jako hudební ředitelka a šéfdirigentka Canberra Symphony Orchestra. Málo známá je v tuzemském kontextu také sopranistka Claire Booth, která ve druhé půli zahajovacího koncertu přednesla dvě koncertní árie Wolfganga Amadea Mozarta. Booth má široký záběr vedoucí od barokní opery přes klasická díla až k druhé vídeňské škole a britským skladatelům 20. století.

Členové SOČRu. (Foto: Dalibor Válek)

Na úvod koncertu zazněla česká státní hymna, po níž se rozezněly tóny tradiční Sinfonietty od Leoše Janáčka. Dirigentka Jessica Cottis se připravila na ikonické dílo hukvaldského bouřliváka důkladně. V úvodních fanfárách zvolila živé tempo a nekompromisní dynamiku, která svou strohostí víceméně odpovídala charakteru hudby. Ve druhé větě našla Cottis pochopení pro rychlé změny nálad, které formulovala stručnými, energickými a přesnými gesty. Potěšením byla četná brilantní instrumentální sóla hráčů orchestru.

Jessica Cottis. (Foto: Dalibor Válek)

Další větě dominovala sladkobolná melodika s působivým espressivem smyčců, kterou vystřídala taneční impulzivnost čtvrté věty. Také finále dokázala australská rodačka vymodelovat od tesklivé atmosféry až po slavnostní apoteózu se smyslem pro pozvolnou gradaci a barevnou modifikaci díla.
Sinfonietta v předloženém interpretační pojetí vyzněla adekvátně, konvenčně a možná pro někoho trochu nepřekvapivě. Namísto hledání nových či originálních přístupů vsadila Jessica Cottis na jistotu. Její dirigentská technika se neopájí touhou po efektu či atraktivitě. Od začátku do konce ji charakterizovalo přesné, svižné až rezolutní vedení, podobně jako názorná ilustrace konkrétních požadavků na dynamiku, souhru, rytmický instinkt a další aspekty provedení. Jednou dokonce její taktovka zazvonila o zábradlí, když  paní dirigentka udávala nástup violám. Nicméně, Cottis jako správná profesionálka bez mrknutí brvou pokračovala soustředěně v procesu. SOČR zahrál pod taktovkou této drobné agilní dámy s hustým copem vlasů na zádech v dobrém rozpoložení, což bylo zřejmé už na pouhý pohled.

Clairre Booth. (Foto: Dalibor Válek)

Následovaly dvě koncertní árie Wolfganga Amadea Mozarta Bella mia fiamma, addio a Fra cento affanni v podání Claire Booth. Interpretace britské sopranistky se vyznačovala silnou energií, psychologickou kresbou a dokonale zvládnutou řečí těla. Booth se vtělila do obou stylově i obsahově rozdílných árií a stala se vším, co nelze vylíčit jinak než hudbou. Kouzlo její osobnosti vyzařovalo z jejího vnějšího projevu, který bohužel úplně nekorespondoval s pěveckým podáním. Jakoby jejímu hlasu chyběl pomyslný lesk a mozartovská průzračnost. Občas kolísala intonace, jinde chybělo přesné dotažení všech koloraturních fines. Booth zpívala spíše intuitivně než racionálně, zvolila riskantnější koncepci, která se i přes určité nepřesnosti setkala s velkým ohlasem části publika.

Jednomyslný potlesk vestoje se nekonal, přesto bylo první ostravské setkání s charismatickou sopranistkou přínosné a inspirativní. Domnívám se, že spíše než mozartovský repertoár by jí aktuálně mnohem víc slušela soudobá hudba a její specifické vyjadřovací možnosti.

Ze zahajovacího koncertu MHFLJ. (Foto: Dalibor Válek)

Poslední skladbou zahajovacího koncertu byly Variace Enigma na vlastní téma od anglického skladatele Edwarda Elgara. Kuriózní dílo ukazuje, že autor klasicko-romantické syntézy Elgar zjevně holdoval britskému smyslu pro humor. Variace napsal na vlastní hudební téma, ale ve čtrnácti částech skladby jej vůbec nepoužil. Zato jednotlivé věty opatřil záhadnými iniciálami, které dodnes lámou hlavu muzikologům a lovcům záhad. Jsou za konkrétními iniciálami skladatelovi přátelé? Lásky? Nepřátelé? Těžko říct. Jisté je, že Elgarova kompozice je zdrojem rozličných emocí. Orchestr zahrál pod taktovkou Cottis Variace s velkým elánem. Jednotlivé věty provázelo vkusné tempové a dynamické rozvržení, které vždy akcentovalo aktuální hudební vývoj. Ctitelé kultovní nahrávky Leonarda Bernsteina a BBC Symphony Orchestra by sice hledali vzrušený zvuk smyčců asi marně, ale v rámci živého podání a jeho akustických limitů šlo o podání důstojné.

Bohužel právě akustická stránka byla tím, co zahajovací koncert festivalu Leoše Janáčka deklasovalo z očekávaného postu „dream” zážitků do kategorie mírně ošemetných zkušeností. Akustika divadla není koncipována pro velký symfonický koncert, což se bohužel potvrdilo zejména v exponované dynamice a nerovnoměrném orchestrálním zvuku.

Ze zahajovacího koncertu MHFLJ. (Foto: Dalibor Válek)

Přes uvedené kritické připomínky se úvodní festivalový „výkop” podařil, ale možná je škoda, že organizační tým nezkusil jiný prostor. Sluší se ještě uvést, že na solidním dojmu z koncertu se podílela také moderátorka večera Veronika Veber Paroulková. Její kultivované a promyšlené mluvené slovo bylo příjemným osvěžením prvního večera festivalu, který však má své vrcholy s největší pravděpodobností teprve před sebou.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.