Příhody lišky Bystroušky po třiceti letech v Ostravě: Nevýraznou režii zachraňují výkony sólistů a orchestru

S ohledem na to, kolik nového a nenapodobitelného tato Janáčkova opera i po stu letech od své premiéry nabízí, to není radostné zjištění. Divadlo tentokrát nezvolilo správného režiséra a inscenace stojí a padá na jednotlivých výkonech. Druhé uvedení opery se přesto v sobotu povedlo lépe než svízelná první premiéra.

Opery Leoše Janáčka jsou, co se týče námětů, neuvěřitelně rozličné a pestré, přesto mají něco společného: osobitost a nadčasové poselství, které je konkrétně v Příhodách lišky Bystroušky metaforickým zobrazením života, lásky a přírody. Triády, která je údělem všech živých bytostí na cestě ke společnému osudu. Je příznačné, že Janáčkovi stačil k vyjádření zásadních myšlenek úplně jednoduchý příběh. Skladatel i na prahu sedmdesátky chápal, že všechno je hra a že moudrost nespočívá jen v chápání velkých věcí, ale také v pochopení malých věcí každodenního života.

Režisér inscenace Itzik Galili se nevyvaroval inscenačních klišé ani školáckých chyb. Scéna s pohyblivým stolem, na kterém hrají muži karty, je samoúčelná. Smysl nedává, ani když revírník nejprve uhradí útratu a až posléze oznámí svým kumpánům: Zaplatím a půjdu.

Z inscenace Příhody lišky Bystroušky. (Foto: Martin Popelář)

Pokusy o introspekci v podobě nekonečného pochodování starého motýla vyznívají spíše trapně. Postavy se na homogenním a vyprázdněném jevišti nemají obrazně ani doslova o co opřít. Někdy evidentně čekají a tápou. Režijní koncepce není důvěryhodná a ze všeho nejvíc připomíná nesourodý pelmel a rutinní taneční výplň bez větší invence. Maně se vkrádá pocit, že něco takového si Janáčkova opera nezasloužila.

Naštěstí jsou zde určité individuální výkony a samotná vitální síla libreta a hudby, které pozvedají tuto inscenaci z kategorie fiaska. Na prvním místě je třeba zmínit Doubravku Součkovou. Její liška Bystrouška je doménou a nebojme se napsat, že i jednoznačným uměleckým triumfem ostravské inscenace. Kreativní přístup této sopranistky spatřujeme v detailně vypointovaném pěveckém i hereckém pojetí, které se vyznačuje hudební inteligencí, mnohotvárným výrazem a osobitým šarmem.

Pěvecký part Součková zpívala svěže, lehce a brilantně, ale i s trpkým odstínem prožitých příkoří, bolesti a utrpení. Velmi se osvědčila její naléhavě vřelá barva hlasu. Svůj mnohotvárný výraz Součková předvedla v brilantním pěveckém odstínění povahových vlastností své postavy a dějových zvratů. Bystroušku sehrála s dramatickým vývojem, kterému nechyběla její horkokrevná nátura, obrovské odhodlání a vůle k životu, ani vášnivá touha po lásce, hře, svobodě a štěstí. Je znát, že Součková svou postavu vytvořila nejen z toho, co se naučila, ale především z vlastního přesvědčení a osobního pohledu, kterému nechybí hluboké promyšlení a následná adekvátní akce v podobě bezprostředních a živelných prvků.

Doubravka Součková. (Foto: Martin Popelář)

Výkonu Součkové skvěle sekunduje ostravská stálice Anna Nitrová, jejíž hlas i bohatě profilovaný herecký rejstřík jsou pro postavu lišáka aktuálně skvělou příležitostí a volbou. Na výkonu Nitrové upoutá taktéž samostatné řešení, s nímž mezzosopranistka ztvárnila Zlatohřbítka jako nezkušeného, mladého lišáka, který prahne po lásce podobně jako Bystrouška. Nitrová rovněž dokázala postavě propůjčit své osobité rysy, které vyrůstají z nenuceného komického nadání a elastické „řeči“ těla, včetně jemných náznaků grotesky, klaunství a elegantního pohybu.

Doubravka Součková a Anna Nitrová. (Foto: Martin Popelář)

Třetí velkou oporou sobotní druhé premiéry byl František Zahradníček. Jeho revírník umí žasnout nad neuchopitelností života, není pouhým pozorovatelem, ale stává se součástí ustavičného míjení a proměnlivosti. Po pěvecké stránce Zahradníčkův temperamentní bas vynikal zdařilou kombinací lyrických reflexí a prudké ohnivé razance, která se odrážela v mohutném zvuku a pregnantní výslovnosti.

Václav Morys v dvojroli rechtora a komára opět předestřel svůj mnohostranný herecký talent a permanentní hlasovou lehkost. Jeho odstínění obou postav bylo mistrovskou ukázkou flexibilního a přesného hereckého i pěveckého pojetí. Nečekané a dojemné gesto Morysovi připravil dirigent Marek Šedivý, který během děkovačky publiku zmínil, že tento ostravský tenorista je součástí této divadelní scény přesně 35 let. Následný potlesk diváků byl důkazem, že Morys patří nejen k nejspolehlivějším, ale také k nejoblíbenějším pilířům ostravského divadla.

Solidní výkony odvedli také Josef Kovačič jako obstarožní farář/jezevec a Boris Prýgl v roli mírně démonického pytláka Harašty. Další účinkující nevnesli do ostravské inscenace zásadnější oživení.

Pro pořádek uveďme, že mnoho hezkých rolí ztvárňují děti Operního studia NDM, jejichž přirozené jevištní pěvecké i pohybové výkony jsou ovšem produktem vynikající práce Lenky Živocké, nikoliv výsledkem režie. Kvalitní provedení nechybělo také sborovým úsekům, které připravil jako obvykle s velkou pečlivostí a smyslem pro stylovost Jurij Galatěnko.

Zvířata v inscenaci Příhody lišky Bystroušky. (Foto: Martin Popelář)

Orchestr hrál pod vedením Marka Šedivého napodruhé jistěji a s prokreslenější dynamickou výstavbou. Ačkoli by některé pasáže vynikly lépe v rytmicky pevnějším semknutí, už nyní se Janáčkova hudba zbavila prvotního robustního zvuku a těžkopádnosti. Díky tomu lépe vynikly její pestré témbrové vrstvy i jednotlivé instrumentální výkony, z kterých uveďme především znamenité žestě a výtečnou sólovou příčnou flétnu.

Druhá premiéra byla přijata diváky s mnohem větším ohlasem, což lze přičíst výraznějším pěveckým výkonům a a vzestupnému provedení orchestru. Svědčí o tom nejen delší potlesk, ale také jednomyslný standing ovation, který se napoprvé nekonal.

Ostravská inscenace opery Příhody lišky Bystroušky má své pozitivní i méně příjemné a povedené stránky. Vkrádá se představa, jak by asi tato hozená rukavice dopadla, kdyby se režie ujala osvědčená dvojice Skutr nebo slovinský Rocc.

Díky skvostným individuálním a orchestrálním výkonům je naštěstí co poslouchat i na co se dívat. Na Národní divadlo moravskoslezské a jeho obvykle vysoké standardy je to ale trochu málo.

*

Příhody lišky Bystroušky. Hudba: Leoš Janáček. Libreto: Leoš Janáček podle prózy Rudolfa Těsnohlídka. Režie a choreografie: Itzik Galili. Scéna: Daniel Dvořák. Kostýmy: Simona Rybáková. Hudební nastudování: Marek Šedivý. Sbormistr: Jurij Galatěnko. Recenze je psaná z druhé premiéry uvedené v sobotu 8. června 2024 v Národním divadle moravskoslezském – Divadle Antonína Dvořáka v Ostravě.