Vánoce u herců Richarda a Vladimíry Vokůrkových: Na Štědrý večer frčí smažený sýr a kuřecí řízky

Jak vlastně vypadají Vánoce ve Slezském divadle? Jedou třeba i mezi svátky zkoušky?

Richard: Oficiálně je možno mít zkoušky. Je to vlastně na libovůli či zlovůli daného režiséra, jak nám to naseká. Teď ale pracujeme s režisérem, který má taky rodinu a zároveň i pochopení, takže jsme si řekli, že se uvidíme až v lednu.

Vladimíra: V opavském divadle se hraje i na Štědrý den dopoledne, ale já letos ne. Já mám komedii až další den – 25. prosince. Celkově jsou Vánoce pracovní, protože se dál hraje dost.

Je pro vás speciální jít na jeviště ve vánočním čase?

Richard: Popravdě asi ne. Vzhledem k tomu, že nehrajeme nic vánočního, tak to beru jako každé jiné představení. Myslím, že se to týká i Silvestra. Otázkou je, jak to mají diváci. Jestli třeba jsou nějak protknuti duchem Vánoc.

Bývá zvykem, že lidé nanosí tuny cukroví na ochutnávku kolegům. Je to podobně v opavském divadle?

Vladimíra: Myslím, že ani ne. Nevím o tom, že by to někdo takhle bral. Občas někdo něco přinese, ale to se děje i během roku. Maximálně máme tendence dělat u silvestrovských představení víc fórků, ale jinak to ničím nevybočuje.

Vladimíra a Richard Vokůrkovi v Ostravě-Porubě. (Foto: Aleš Honus)

U Vokůrků doma se peče?

Richard: Když někdo v mé blízkosti řekne, že bude péct, tak se snažím nepřekážet. Jsem ochotný pomáhat, ale celkově jsem v kuchyni pasivní.

Vladimíra: Mě teda zaskočila ta informace, že by můj manžel pomáhal při pečení (smích)…

Richard: Kdybych byl doma, nebo kdybys mi řekla, tak bych pomohl.

Vladimíra: No dobře, co se týče ale toho pečení, tak spíš je to u nás o provonění bytu a pro dobro atmosféry i kvůli dětem. Jde jen o několik druhů cukroví, o takové symbolické pečení. Osobně nejsem moc na sladké a davy návštěv k nám neproudí. Navíc dostáváme něco od mojí maminky a dřív od babičky. Na stůl máme co dát, takže to nijak nehrotíme.

Manželé Vokůrkovi na výletě. (Foto: z rodinného archivu)

Vladimíra říká, že není na sladké, ale přesto se zeptám. Jaký je váš oblíbený druh vánočního cukroví?

Vladimíra: Měla jsem každoročně takové speciální plněné trubičky od babičky. Po těch jsem se mohla utlouct. Letos to bude poprvé, co je mít nebudu, protože já se do nich nehodlám pouštět a babička už není.  Nechám si je jako vzpomínku.

Richard: Já mám rád klasiku, takže linecké.

Máte dvě děti, tak jak je složité kloubit hereckou profesi a pohodové Vánoce v rodinném kruhu?

Richard: My jsme neustále pět minut před úplným nestíháním. Vánoce v tomto ohledu u nás nehrají žádnou roli.

Vladimíra: Nakonec ale vždy stíháme, protože nemám ráda nedochvilnost, ovšem bývá to na minuty. Říkáme tomu, že je to „na Vokůrky“. Třeba přijedeme před divadlo a říkáme si: „Máme tam být za minutu! Tak to jsme měli fakt velkou rezervu!“

Manželé Vokůrkovi s dětmi. (Foto: archiv rodiny Vokůrkových)

Jak vypadá u Vokůrků štědrovečerní tabule?

Richard: Jsem strašně dlouho vegetarián. Nejím ani ryby, i když se mě na to lidi ptají, ale to je prostě taky maso. Tradiční je pro mě tím pádem smažák s bramborovým salátem.

Vladimíra: Jenže pozor, to není obyčejný smažený sýr. Povídej.

Richard: Manželka mi ten sýr vykrojí do tvaru kapra, takže to vlastně ryba trochu je.

Vladimíra: Ono se to ještě speciálně slepuje, ale to on vůbec neví. Právě aby vznikl efekt, že je přes celý talíř sýr jako ryba. Jinak já maso sice jím, ale minimálně, protože ho moc nepotřebuju. Děti jedí maso normálně. Já zase pro změnu nesmím ryby, takže většinou máme kuřecí řízky. Taky s námi tráví Vánoce mí rodiče. Ti si rádi dají kousek kapra, takže nám na stole nakonec nic nechybí. Polévku máme většinou hrachovou.

Vánoční smažák Vladimíra Vokůrky. (Foto: archiv rodiny Vokůrkových)

Udržujete s dětmi nějaké vánoční zvyky?

Richard: Vlastně ano. Docela nás to baví. Chceme tím udělat těch pár dní trochu jiných než zbytek roku. Lijeme olovo, můj tchán je mistr v krájení jabka. Ví, jak to udělat, aby tam byla hvězdička.

Vladimíra: Taky chodíme pro Betlémské světlo na Štědrý den dopoledne. Na určených místech ho rozdávají skauti. Kluci mají každý svou lucerničku. Ještě jsi ale neříkal vinotéku…

Richard: To je zvláštní tradice, kterou držíme. Na Hlavní třídě v Porubě je vinotéka, kam chodíme každý Štědrý den na svařák, už minimálně osm let.

Držíte na Štědrý den půst až do večeře?

Richard: Asi celkem často mívám na Štědrý den hlad. Je to ale spíš nějakým shonem, protože si člověk uvědomí, že je ještě potřeba dobalit dárky, dozdobit stromek a podobně. Jestli jsme se někdy postili, tak spíš z těchto praktických důvodů.

Vladimíra: Možná jsem půst jednou v životě zkusila, ale nic mi to neházelo, tak jsem se tím dál netrápila.

Co si přejete najít pod stromečkem?

Vladimíra: Netoužím po věcných darech jako malé dítě. Jsem ráda, že můžeme všichni být spolu. Vlastně jsem nikdy nebyla o Vánocích bez rodičů. Připadá mi hezké, jak se v amerických filmech schází celá rodina. Jsem hlavně ráda, když jsou všichni zdraví a spíš koukám na touhu dětí. Baví mě vymýšlet dárky pro ostatní. Mám to tak odjakživa. Věděla bych, za co utratit spoustu peněz, ale o tom Štědrý večer není.

Richard: Máme to nějak pod kontrolou, co tam bude. Nemám žádné velké ambice, takže mě nečekají ani velká zklamání. Jak říká manželka, že ji baví dárky vymýšlet, tak to já tak nemám. Pro mě je to zodpovědnost, kdy si už musím říct: „Hej, už budou Vánoce! Musíš něco vymyslet!“ Nedělá mi to moc dobře.

Vladimíra: Richard za mnou každý rok na začátku prosince přijde a zeptá se, jestli si budeme vzájemně něco vymýšlet, nebo jestli si dáme společně třeba nějaký výlet či zážitek? Tak řeknu, že nebudeme vymýšlet překvapivé velkoleposti a raději spolu někam pojedeme. Je vidět, že Richardovi okamžitě spadne kámen ze srdce. Občas třeba ukážu v obchodě na nějakou věc, která by se mi líbila – nejčastěji jsou to boty… , ale že bych mu říkala: „Tak a teď mě něčím překvap!“, to nedělám.

Richard: Zároveň to ale máme jako takovou hru. Jdeme kolem obchodů, tvářím se děsně znuděně a moje žena, plná entuziasmu, řekne: „To jsou ale krásné boty!“ Já na to reaguju: „Ok, ale tak už půjdeme.“ Pak se vrátím a koupím je. I když ona to říká skoro u každého druhého obchodu. Kdybychom měli nekonečně velké zdroje, tak by na bydlení stejně zbylo minimum, protože manželka by pořád kupovala boty.

Vladimíra: Teď už je ale kupuju hlavně dětem. Priority se mění.

Manželé Vokůrkovi v divadle. (Foto: archiv rodiny Vokůrkových)

Pojďme se ohlédnout za rokem 2024 na divadelních prknech. Jaké to bylo období?

Vladimíra: Asi nebyl rok 2024 ničím extra výjimečný, co se týče pracovních příležitostí. Čistě v pracovním módu byl trochu nervózní, protože jsem do Slezského divadla přišla původně za těhotnou kolegyni, která se měla na konci sezony vrátit z mateřské, takže já bych od září neměla kam nastoupit. Nechali jsme to trochu plavat, že se to nějak vyvrbí. I když nerada, tak bych dokázala dočasně dělat něco jiného. Kolegyně si ale mateřskou prodloužila a já získala další smlouvu. Jak se s tím odchodem ale počítalo, tak jsem postupně měla i víc volna, abych nemusela tolik věcí dohrávat. Řekla bych, že to byl divadelně vlastně trochu volnější rok.

Richard: Zažil jsem už více srdcervoucí roky u divadla. Letos se mi nestalo, že bych dělal nějaký projekt, který bych pro sebe považoval za výjimečný. Kdyby mi bylo pětadvacet, tak si asi říkám, kde je ten moment s velkým M? Jsem ale ve fázi, že i takto dokážu fungovat. Počkám, protože se dokážu sám nějak realizovat. Jsme rádi, že jsme spolu v jednom souboru a máme kolem sebe fajn lidi. Dokonce jsme spolu v jedné šatně.

Vladimíra: V každém divadle jsem v pánské šatně. (smích)

Richard: Přesně tak, ona má tah na branku. (smích)

Vladimíra: Já si v té chlapské šatně rozumím víc. Takhle jsem fungovala mnoho let i v jihlavském divadle a nikdy mě z pánské šatny kluci nevyhodili. (smích). Raději mě přijali a nechali připsat moje jméno na cedulku na dveřích.

Když jste spolu doma, v šatně a leckdy i na jevišti, nelezete si na nervy?

Vladimíra: Ono to není zase tak často, jak to vypadá. Richard k tomu komentuje sport, chodí na volejbal, já zase chodím běhat a stříhám videa. Společně rádi hrajeme golf, děláme stand-up a chodíme do sauny. Celkově toho nemáme málo.

Richard: Navíc děti a jejich program. Z člověka je mnohdy napůl rodič a napůl taxikář. Víte, moje žena má takový pohled, že nikdo v jejím okolí nemá nárok na to se nudit nebo dokonce být unavený. Když někdo zívá, tak pro ni je to něco strašně neslušného.

Vladimíra: Jsem na to alergická. Když vedle mě někdo zívá, mám chuť mu dát pěstí (smích)…

A co když zíváte vy sama?

Vladimíra: Děje se to málo, ale když se to stane, tak mám taky chuť si nafackovat. Oproti Richardovi se mi to ale stává minimálně (smích)…

Dáváte si předsevzetí na Nový rok?

Richard: Ne a nikdy jsem to nedělal. Nechci do toho někomu šťourat, ale přijde mi to jako blbost. Když si řeknu, že budu třeba chodit jednou týdně plavat, tak pro mě není směrodatné datum 1. ledna.

Vladímira: Mám to podobně, taky si nedávám předsevzetí.