Šestý smysl Petry Šuško: Chvilka takového zvláštního rauše

Možná se hodí připomenout, že tvá cesta hudební skladatelky začala v Ostravě na Janáčkově konzervatoři, kde jsi vystudovala skladbu a klavír. Jak na tuto kapitolu vzpomínáš?

Na ostravská studia v mém rodném městě vzpomínám moc ráda a myslím, že mi dala dobrý základ. Zpětně si uvědomuji, jaké jsem měla štěstí, že jsem v ročníku na skladbu byla sama a téměř všechny hudebně teoretické předměty jsem měla individuálně. Zažila jsem ještě starou budovu školy, mám na ni spoustu dnes už úsměvných vzpomínek a historek. V obou oborech jsem postupně měla během studia dva pedagogy, což nyní zpětně vidím jako přínos. Každý z pedagogů skladby (Milan Báchorek, Eduard Schiffauer) nebo klavíru (Milada Šlachtová, Hana Kundrátová) byl velice osobitý a nezávisle na délce studia u nich mne ovlivnil při dalším hudebním rozvoji. Nezapomenutelné byly také hodiny hudebních dějin s legendárním Milošem Navrátilem, kdy mne téměř vždy po poslechu nějaké skladby vybral mezi ostatními spolužáky s dotazem: „a co na to říká naše skladatelka?“ Tehdy jsem jeho otázku přímo nesnášela, ale nyní kvituju to, že mne nutil aktivně poslouchat a umět vyjádřit svůj názor.

Štěstí na zásadní osobnosti jsi měla i na HAMU, kterou jsi absolvovala v kompoziční třídě Milana Slavického. Dal ti nějaké správné rady, o které se můžeš stále opřít?

V osobě Milana Slavického jsem měla vždy velkou oporu. Sršel vtipy a dobrou náladou, i když jeho zdravotní stav tomu často vůbec neodpovídal. Jeho skladby v kontrastu s jeho naturelem byly vnitřně velmi hluboké, převážně duchovně zaměřené, přitom však velmi emocionální. Byl velmi tolerantní, poslouchal, ptal se a na našich setkáních vždy velmi taktně a elegantně řekl svůj názor, který mi nenutil, ale který měl velkou váhu. Tento respektující přístup se mně osobně velmi líbí, snažím se vždy druhým při prosbě o radu nabídnout, ale nenutit svůj názor a dát možnost samostatné volby. Milan Slavický měl osobně vyřešený svůj kompoziční styl ve formě daného intervalového výběru již řadu desetiletí. To mu zřejmě umožnilo a usnadnilo kompoziční práci, na kterou neměl moc času – působil hlavně jako pedagog na hudební vědě Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a v době mých studií byl velmi aktivní jako hudební režisér a hodně cestoval. Je velká škoda, že už mezi námi není.

Byla jsi také členkou originálního sdružení skladatelek s osobitým názvem Hudbaby. Co bylo jeho cílem a proč už tato půvabná hříčka nefunguje?

Členkou sdružení jsem byla jen chvíli, někdy kolem roku 2008, původně byly všechny členky absolventky brněnské JAMU. Já jsem jako host byla přizvána do jejich koncertního projektu a následného natočení posledního CD Čekám Tě. Myslím, že oficiálně spolek nezanikl, ale během dalších let nás postupně zaměstnávaly mateřské povinnosti a každá z nás jsme navíc žily v jiném městě či dokonce zemi. Náš fokus byl jinde a ztráta aktivního kontaktu tímto asi naši činnost ukončila víceméně přirozeně. Ale kdoví, třeba není všem dnům konec. Ns to se ale musíme zeptat asi některé ze zakladatelek sdružení Lenky Noty, Kateřiny Růžičkové–Piňosové nebo zde ostravské Markéty Dvořákové.

Příležitostně to uděláme. Tvé skladby získaly mnohá ocenění na soutěžích. Co pro tebe takový ohlas znamená?

Soutěže jsou skvělá motivace, měla jsem vždy z každého ocenění velkou radost, ačkoli jich tolik v mém případě zase nebylo. Svět soudobé kompozice je poměrně malý rybník a pro samotnou skladatelskou činnost výhra nebo účast v soutěži nepřinese zase tolik dalších nabídek na skladby. Pokud to tedy mohu přirovnávat k výhře např. v instrumentační soutěži.

Zabýváš se také autorskou tvorbou pro děti a pracuješ s novými technologiemi. Považuješ to za nezbytné k oslovení současných mladých generací?

Určitě. Myslím, že komponovat jen papírové noty v případě mladé generace nestačí. Naše děti se již narodily do „on-line“ prostředí digitálních technologií a je to pro ně přirozená součást života. Existuje řada způsobů, jak zapojit technologii do světa klasické hudby, aniž by podíl technologie převažoval nad uměleckou složkou. Vše se může krásně doplňovat. Vůbec se toho nebojím, vždy je navíc možnost výběru. Nikomu nic nikdo nenutí, not pro děti je nepřeberné množství a koneckonců, hlavně se hraje stejně pořád klasika, na které se děti naučí základy. Mne osobně baví kombinace not a svébytné hudební audio stopy, která slouží jako podklad pro hráče – tím myslím hlavně skladby pro jiné než klavírní obsazení, jednohlas, kde je vítaný instrumentální doprovod. Ten může být i inspirativní, nejedná se v něm jen o pouhou náhražku jiného nástroje, doprovod může mít podobu zvukové krajiny, soundscape a může i malému hráči dát prostor k imaginaci a následné improvizaci.

Jak ses dostala ke spolupráci s projektem Sounds of Diversity?

S ředitelkou Tvůrčího centra Ostrava Marcelou Kysovou, které je organizátorem tohoto projektu, již několik let společně dramaturgicky pomáhám konzultovat nové projekty a možnosti rozšíření spolupráce mimo rámec regionu Ostravy, který jak geograficky tak i kulturně nabízí bližší vazby na polské či slovenské umění. V minulých ročnících festivalu Hudební současnost jsme začali postupně uvádět i polské autory převážně z Katowic. V Žilině, která je také nedaleko, zase skvěle funguje kulturní centrum Nová Synagoga, která umí poskytovat zázemí pro rozmanité performance. Nápad propojit vše ve větší umělecký projekt pod záštitou Mezinárodního visegradského fondu už byl jen logickým vyústěním celé myšlenky. První ročník se, myslím, povedl moc hezky, koncertní mini turné proběhlo ve všech třech městech. K letošnímu Sounds of Diversity se připojilo i Maďarsko, navázali jsme spolupráci s ansámblem UMZE a čtyři jeho hudebníci se představí v rámci našeho mezinárodního ansámblu. Rozložili jsme síly do dvou navazujících koncertů v Ostravě a Katowicích a na podzim by se vše mělo zopakovat v Žilině a Budapešti.

V tomto projektu jsi jedinou ženou, další tři skladatelé jsou pánové Matej Sloboda, Viktor Molnár a Przemysław Scheller. Co to znamená? Je nedostatek skladatelek?

Neznamená to nic zvláštního, skladatelek je naopak, myslím, docela dost, v příštích letech se sestava jednotlivých skladatelů bude určitě proměňovat a příležitost dostanou autoři a autorky různých generací i kompozičních stylů, nezávisle na jejich genderu.

Prozraď nám něco o tvé skladbě, která v rámci Sounds of Diversity zazní a nese název Šestý smysl. Pro jaké nástrojové obsazení vznikla a co si pod ní představuješ?

Nástrojové obsazení šestnáctičlenného ansámblu pro celý večer bylo dané pro všechny skladatele, aby výsledný ansámbl zněl zvukově zajímavě a aby dané obsazení využili všichni skladatelé večera stejně. Z dechových nástrojů uslyšíme flétnu, klarinet, basklarinet, fagot, trubku, hornu a pozoun, ty jsou doplněny smyčci. Barevnost zvuku obohatí dva perkusionisté, harfa a akordeon. Téma a koncept koncertu nese myšlenka wellbeingu – tedy snahy o soulad těla a duše v našem každodenním životě. Inspirací mi byly lidské smysly, které potřebujeme k tomu, abychom princip wellbeing vůbec mohli na sobě či ve vztahu ke druhým uplatňovat. Skladba Šestý smysl tedy reflektuje všechny naše smysly spolu s „šestým“ smyslem, neboli tzv. intuicí. Odrazovým můstkem pro psaní mi byly citáty slavných osobností, které reflektují smysly v jejich metaforické rovině a umožňují tak spoustu dalších asociací a podnětů nesouvisejících jen s jejich primárním fyzickým významem jednotlivých smyslů. Celá skladba je propojená v jeden celek, v jehož závěru by se měli hudebníci, tanečníci i posluchači dostat do určitého klidného plynutí – tzv. „flow“.

Jakým způsobem a za jakých okolností se rodí tvé hudební nápady?

Většinou jsou nápady neplánované, nečekané. Slyším barvu, strukturu, rytmus, náladu, mám úplně jasno. Děje se mi to často před usnutím, nebo i ve snech. Poměrně často se mi stává, že jsem na nějakém koncertě a během hudby, která se přede mnou odehrává a kterou si opravdu užívám a jsem jí uchvácena, mi současně v hlavně začíná znít nová hudba, naprosto odlišného typu než ta, kterou právě poslouchám. Je to chvilka takového zvláštního rauše, nedokážu to pochopit ani popsat, proč se mi to děje. Často je to nápad na novou skladbu, koncepci, náladu, plochu. Je to trochu bizarní, ale jsou to pro mne ohromně silné momenty, které si pamatuji.

Jak to máš s poměrem racionální a emocionální složky? Jsi spíše intuitivní, nebo intelektuální typ autorky?

Mám ráda jasně danou strukturu, časový plán kompozice, kde si předem vymyslím, co se v ní má dít a o čem je. Při delších či instrumentačně složitějších skladbách to, myslím, ani jinak nejde. Pak postupně doplňuji jednotlivé cihličky do celkové kompozice. Někdy se mi ovšem také stane, že z „koupelny“ vznikne „obývák“, což je také skrytá odpověď na druhou otázku. Je to vše tak půl na půl, snažím se poslouchat svou intuici a někdy je fajn plánovaný koncept rozbourat. Takové momenty naopak někdy skladbě nečekaně pomohou, než kdybych se křečovitě držela původně zamýšlené koncepce.

Co je pro tebe během kompozičního procesu těžší? Začít, rozvést, nebo dokončit?

Určitě skladbu rozvést. Baví mne vždy začátek, kdy o skladbě dlouze přemýšlím v mentální rovině a vymýšlím její charakter, hledám inspiraci a příběh, červenou nit, které se mohu chytit. Rozvedení do konkrétní hudební struktury a tektoniky, na základě poznámek či konkrétních hudebních motivů, které si v různých podobách zapisuji, už zabere větší ponor a koncentraci. A těch není v každodenním shonu nikdy dost a dostat se do psacího „flow“ je pro mne velmi těžké. Dokončování skladby je velmi intenzivním procesem, kdy mám kolem sebe a před sebou jen noty a hudbu, často v souběhu s blížícím se termínem odevzdání. Ale vlastně mně ta koncovka velmi baví, ten výdech po odevzdání a pocit ukončení pak stojí za to.

Jak se stavíš k ohlasu posluchačů? Jakou roli přikládáš zpětné vazbě a co pro tebe znamená kritický feedback?

Určitě mne ohlas posluchačů zajímá, zejména jestli to, co jsem skrytě chtěla na lidi přenést pomocí mé hudby, našlo souznění nebo pochopení. Hudba je o emocích a pocitech. Kritická hudební reflexe mi také nastavuje zrcadlo a staví do kontextu racio i emoce, posunuje mne dále, snažím se vždy na své skladby dívat i s odstupem času, je to poučné.

Položila sis otázku nad smyslem projektu Sounds of Diversity? Jaké místo zaujímá v současném světě a komu je vlastně určen?

Tento projekt je od začátku zamýšlen jako akce s přesahem. Neměl by to být jen obyčejný koncert a už vůbec jej nechceme prezentovat specifickému publiku a úzkému spektru posluchačů. Různorodost a pestrost jsou prolnuté všemi aspekty projektu, jak stylově, tak rozmanitými druhy umění, které zapojujeme. Loni jsme použili řízenou improvizaci hudebníků a hudební interakci publika spolu s výtvarnými instalacemi na scéně. Letošní hudební složku doplní a obohatí tři tanečníci v choreografii Jany Ryšlavé ze spolku Move Ostrava, používající princip instantní kompozice. Světelný design na míru skladbám jistě také umocní zážitek z návštěvy koncertu.

Během našeho rozhovoru několikrát padl pojem wellbeing, který je označován také jako osobní pohoda a celkový stav fyzického, duševního a emocionálního zdraví a pohody člověka. Zdá se, že je podstatným aspektem celého projektu Sounds of Diversity.

Jsem přesvědčena, že téma wellbeingu, který letošní ročník nese, rezonuje napříč všemi generacemi. Zejména v dnešní přesycené a zahlcené době budeme mít možnost na koncertech si odpočinout a nechat se vést intuitivně hudbou, tancem a světlem tak, abychom si tam každý našli to své, k čemu nasměrujeme svou pozornost. Současně myslíme i na to, aby posluchač nebyl těmi zážitky a vjemy zahlcen. Myslím, že všechny čtyři hudební kompozice večera přinášejí tak trochu jiný vhled a postoj k tomuto tématu. Mezinárodní přesah a forma projektu umožňují prezentaci současného hudebního umění v několika evropských zemích, které svým způsobem sdílejí kus společné historie. Posluchači mají navíc na koncertech možnost zažít přímou interakci s umělci, stávají se součástí programu, nejsou jen pasivními posluchači. O tom se každý může přesvědčit, pokud přijde na náš koncert.