Odešel Pavel Staněk (1927-2025): Ostravský Kolumbus dechové hudby a dlouhověký svědek ztraceného času

Přišel na svět do doby prezidenta Masaryka. Američan Lindberg v roce jeho narození poprvé přeletěl bez mezipřistání Atlantský oceán, zatímco v Praze Jiří Voskovec a Jan Werich uvedli svou první hru Vest Pocket Revue. Byl to rok premiér Stravinského oratoria Oedipus rex, Janáčkovy Glagolské mše, ale také velkolepých světových oslav 100. výročí Beethovenova úmrtí. V roce 1927 se v Československé republice narodili skladatelé Josef Berg, Karel Kupka, Jiří Matys, Jaromír Podešva, Zdeněk Zouhar… a také Pavel Staněk.

Narodil se 3. června v Praze a jeho prvním nástrojem byly housle. Během studií na reálném gymnáziu se k houslím přidal klavír a posléze kontrabas, který jej v roce 1944 přivedl na Pražskou konzervatoř do třídy Oldřicha Šorejse. Díky tomu Pavel Staněk mohl pracovat pod vedením legendárních dirigentů Karla Ančerla a Aloise Klímy, k jeho spolužákům patřili klavírista Ivan Moravec a violoncellista Josef Chuchro.

První angažmá získal ve Státním souboru písní a tanců, kde brzy začal pracovat jako sbormistr. Jeho mentorem v té době byl skladatel Arnošt Košťál, který měl na Pavla Staňka zásadní vliv. Hudbě se věnoval jako dirigent Uměleckého souboru ministerstva vnitra a počátkem šedesátých let také v Divadle na Fidlovačce, kde spolupracoval dokonce se slavným hercem Oldřichem Novým. Zásadní zlom přišel s konkurzem do ostravského studia tehdejšího Československého rozhlasu k tamějšímu orchestru, který Staněk vykonal úspěšně a v roce 1963 tak nastoupil do Ostravského rozhlasového orchestru na pozici dirigenta.

U tohoto znamenitého tělesa setrval až do svého odchodu na penzi v roce 1990 a podílel se významně na takzvané „zlaté éře“ ostravského rozhlasu, který se stal doslova líhní talentů tehdejší populární hudby. O jeho zásadním vlivu na rozvoj orchestru svědčí i významný rozhlasový režisér a hudební teoretik František Mixa, který v rozhovoru s Markem Prášilem uvedl: „On tomu tělesu udával směr, ovlivňoval významně jeho dramaturgii.“ Sám Staněk na tuto životní epizodu později láskyplně vzpomínal jako na „nejkrásnější léta mého života.“

Kromě Ostravského rozhlasového orchestru Pavel Staněk spolupracoval s Velkým dechovým orchestrem Vítkovák, s nímž získal několik trofejí na tuzemských i zahraničních soutěžích (Belgie, Rakousko, Maďarsko, SRN, Španělsko). Na soutěži v polském Rybniku poprvé s obrovským úspěchem uvedl svou zřejmě nejúspěšnější skladbu – Kolumbus, Velká námořní plavba 1492. Kromě kompozic pro rozhlasový a dechový orchestr se Staněk věnoval také scénické a klasické hudbě a získal řadu ocenění na mezinárodních soutěžích. O jeho renomé svědčí i skutečnost, že jej pod svá „křídla“ vzalo německé vydavatelství Rundel. Stal se také zakladatelem Společnosti dechové hudby, v níž se podílel na rozšiřování dechového repertoáru a povědomí o české koncertní dechové hudbě.

Šéfdirigent Hudby Hradní stráže a Policie České republiky Václav Blahunek považuje dechovou tvorbu Pavla Staňka za „českou klasiku, která je typická svou hratelností pro různé úrovně orchestrů“. Jeho kompoziční styl označil za „neoromantismus“ s typickou širokodechou melodií a vždy dokonalou instrumentací. Staňkovo rozsáhlé a rozmanité skladatelské dílo sahá do různých žánrů a stylových oblastí s převahou tzv. vyššího populáru, najdeme u něj však i hudbu k televizním seriálům a autorský muzikál Ženich pro kočku, který měl premiéru v plzeňském Divadle J. K. Tyla. František Mixa o jeho skladbách napsal: „Vše má hudební smysl i poslání. Poslouchat jeho skladby je prostě opravdu hudební zážitek.“

Ke konci života Pavel Staněk přišel o zrak, což mu značně ztrpčovalo život, ale přesto se aktivně účastnil hudebního dění a jeho skladby se sporadicky objevily na koncertech, např. v rámci festivalu Hudební současnost.

Emeritní ředitel ZUŠ Ostrava-Poruba Jiří Čaňo pro Ostravan.cz uvedl: „S Pavlem Staňkem jsem se poprvé osobně setkal jako začínající dirigent, který dostal za úkol natočit jeho skladbu. S tímto uznávaným skladatelem a dirigentem započala naše mnohaletá spolupráce, a to jak dirigováním jeho skladeb na premiérách, tak i natáčením v rozhlase. Pavel byl velký profesionál a maximalista, který požadoval od všech muzikantů vždy perfektně odvedenou práci. Stal se mým učitelem, rádcem a celoživotním kamarádem. V době, kdy mu zdravotní stav už nedovoloval umělecky působit, jsem ho často navštěvoval u něj doma. Neustále se zajímal o kulturní dění i o činnost muzikantů, se kterými v minulosti spolupracoval. Při nedávné návštěvě nešetřil úsměvem a dobrou náladou. Měl rád dobré jídlo a dobré bílé víno. Byl velkým přínosem pro ostravskou, českou i evropskou kulturu.“

Jako formativní osobnost Pavla Staňka veřejně uvedl také uznávaný ostravský dirigent Marek Prášil, který provedl mnoho jeho skladeb: „Byl mi velkou inspirací lidskou i profesní především v dětství a během studií. Stali se z nás později přátelé, a když mu bohužel odešel zrak, věnoval mi celou svou knihovnu partitur. Poslechněte a věnujte vzpomínku třeba skrz Kolumba, který se stal světovým pojmem v repertoáru koncertních dechových orchestrů.“

O Pavlu Staňkovi byly napsány dvě diplomové práce (Eva Parýzková: Dirigent, skladatel a pedagog Pavel Staněk, Ostravská univerzita, 2010, Marek Prášil: Pavel Staněk – život a dílo se zaměřením na tvorbu pro dechové nástroje, Ostravská univerzita, 2012). Jeho skladby se objevily na několika nahrávkách, z dalších zdrojů uveďme alespoň knihy Alena Martínková a kolektiv: Čeští skladatelé současnosti (Praha, 1985), Antonín Matzner, Ivan Poledňák, Igor Wasserberger a kolektiv: Encyklopedie jazzu a populární hudby (Praha, 1990), Vladimír Gregor et al.: Hudební kultura na Ostravsku po roce 1945 (Ostrava, 1984), Jan Mazurek, Karel Steinmetz et al.: Ostravská hudební kultura od konce 19. století do současnosti (Ostrava, 2010) a Jan Mazurek, Karel Steinmetz et al.: Ostrava hudební (Ostrava, 2014).