Janáčkova filharmonie v Opavě: Výlet do Anglie a do země tisíců jezer se vydařil

Janáčkova filharmonie svůj první letošní abonentní koncert v Opavě odehrála už tradičně v kostele sv. Václava. Akustika nejstarší opavské sakrální památky mimořádně svědčí zejména smyčcovým nástrojům. Ukázalo se to vehementně hned v první skladbě koncertu, jíž byla Fantazie na téma Thomase Tallise anglického skladatele Ralpha Vaughana Williamse. Orchestr zredukovaný na smyčcový ansámbl a sólové housle, violu a violoncello podal noblesní, kantabilní a koncentrovaný výkon.

Slyšel jsem tuto oblíbenou skladbu Vaughana Williamse v podání světových souborů, nicméně emotivní, tajemné a precizní ztvárnění Janáčkovy filharmonie se jim spolehlivě vyrovnalo. Mimořádně působivá akustika prostoru se postarala o dozvuk, alikvótní tóny a barvy, které se v koncertních síních neslyší. Svou roli sehrály vynikající výkony hráčů v sólových pozicích, které dirigent Tzigane nenásilně a elegantně motivoval k vyklenutým, nadýchaným hudebním frázím a mnohotvárným detailům.

Kateřina Javůrková. (Foto: Martin Kusyn)

Na návštěvě ve staré dobré Anglii zůstalo publikum s filharmoniky i v druhé kompozici. Benjamin Britten napsal svou Serenádu pro tenor, lesní roh a smyčce během 2. světové války. Nezvyklé obsazení  neoklasický mistr korunoval podivuhodnou hudbou, která jedinečně snoubí respekt k tradici s novátorskými postupy. Hornistka Kateřina Javůrková Brittenovu skladbu nejprve rozezněla v samostatném úvodním Prologu. Už ten naznačil, že půjde o provedení hebké, vláčné a delikátní.

Petr Nekoranec. (Foto: Martin Kusyn)

V dalších částech serenády se k Javůrkové připojil druhý sólista večera Petr Nekoranec. Jeho pěvecké podání si vyžaduje slova nejvyššího uznání. Nekoranec každou ze zhudebněných básní inteligentně a vnímavě odstínil individuálním způsobem. Všímal si citlivě nejen hudebních atributů, ale také konkrétního významového sdělení, které vyjádřil přesným výrazem a decentním prožitkem. Jeho ušlechtilý tenor se linul prostorem s dokonalou srozumitelností a optimální dikcí.

Společné pasáže obou sólistů zněly jako vybraný a galantní dialog plný laskavého pochopení a společného souznění. I v tomto případě můžeme vděčně konstatovat, že šlo o interpretaci špičkových parametrů, kterou Javůrková za scénou uzavřela závěrečným, senzitivně zahraným sólovým Epilogem.

Z koncertu JFO v kostele sv. Václava v Opavě. (Foto: M. Kusyn)

Třetí skladbou koncertu byla Symfonie č. 5 Es dur, op. 82 finského génia Jeana Sibelia. Dílo reprezentuje klasické období tohoto skladatele, přiznejme však, že je to hudba pro nezasvěcené středoevropské uši místy poněkud spektakulární: defilují v ní neoklasické návraty s nelibozvučnými pasážemi i bezmála prostými pseudofolklorními popěvky. Pověstná zadumanost a strohost této symfonie však patří spíše do říše pohádek. Ve skutečnosti je v páté symfonii více pozitivních momentů, které evokují radostné a spokojené životní pocity. Sibelius v tomto svém díle zaměstnal především dechové nástroje, které často nesou melodii a tvoří základní motivicko-tematickou výstavbu.

Ani zde Janáčkova filharmonie nezůstala pozadu za předchozími díly. Sólové kreace fagotu, trubky, horny a řady dalších žesťů vyhmátly z podstaty symfonie přesně to, co jí sluší a patří: majestátní a prostorné zvukové scenérie, severskou melancholii i prostou radost. Nesmíme zapomenout na svěží a pozorné výkony hráčů na dřeva, spolehlivě sehrané smyčce a rytmicky nekompromisní perkuse.

Z koncertu JFO v kostele sv. Václava v Opavě. (Foto: M. Kusyn)

Škoda, že hutnější dynamika velkého symfonického orchestru je na dispozice kostela sv. Václava už příliš velké sousto a Sibeliova symfonie nevyzněla v kostelní akustice s podobnou přesvědčivostí jako předchozí díla. I tak ovšem šlo o nevšední zážitek, kterému neubral body ani fakt, že dramaturgie tentokrát vsadila na díla v tuzemském kontextu prezentovaná spíše zřídka. Spontánní opakovaný potlesk obecenstva vestoje byl příjemnou tečkou a potvrzením, že v Opavě je rozhodujícím faktorem vždy a především kvalita.