Překladatel Malého prince do ostravštiny Martin Müller: Při práci na překladu jsem byl chvílemi frustrovaný jako pilot

Má projekt překladů Malého prince do nářečí nějakou jasnou vizi? Co a kdo za ním stojí?

Za projektem stojí Martina Dlabajová, sběratelka Malých princů, která tuto sbírku dále rozšiřuje tím, že organizuje překlady do českých nářečí. Řešili jsme spolu podobu knihy, grafiku i výběr ilustrátorky, ale první výkop a tím pádem i hlavní zásluha patří paní Dlabajové.

Proč si vybrala k překladu do ostravštiny právě vás?

Myslím, že to jsou dva faktory: oceňované reklamní texty v ostravském nářečí a fakt, že se psaním živím. Několik let jsem tvořil reklamní texty na různé billboardy, součástí této práce byla i úspěšná kampaň, ve které jsem pracoval s ostravským nářečím. Překladatel Malého prince do hanáčtiny Jan Krejčí byl copywriter ve stejné agentuře jako já, takže když paní Dlabajová hledala někoho, kdo by knihu přeložil do ostravštiny, propojil mě s ní. Jsem z Ostravy, stabilně jsem zde žil do osmnácti let, ale pořád se sem vracím za rodinou a přáteli. Ostravské nářečí mám v krvi, přestože jej nepoužívám v běžné mluvě. Na projekt jsem kývl, protože na mě působil punkově, tušil jsem, že to může dopadnout různě. Přišlo mi, že to takříkajíc hodí kámen do vody, šel jsem do toho tedy s nadšením.

Malý princ je velmi známá kniha, v současnosti by se dala vnímat až jako značka. Nemyslíte, že tímto projektem může být klasické literární dílo vytěžováno?

Ne, to si nemyslím. Když jsem uvažoval, jestli na tuto práci kývnu, tak jsem si hledal, do kolika různých jazyků a dialektů byl Malý princ přeložen. Jeden zdroj uváděl dokonce něco přes 600. Zjistil jsem, že svůj překlad mají i malá vzácná nářečí, kterými mluví jen pár lidí, takže jsem na překladu do ostravštiny neviděl nic špatného. Co se vytěžování značky týče, tak si nejsem jistý, jestli je knižní byznys ziskovou oblastí. Nemám pocit, že by se z toho dalo finančně těžit, leda snad pro pocit publicity. Té se ale dá dosáhnout daleko snáz a levněji.

Zmiňujete, že ilustrátorku Alžbětu Štenclovou jste vybral vy sám. Jaká byla vaše motivace?

Ilustrátorku jsme vybírali s paní Dlabajovou společně. Na počátku tohoto procesu se nám sešlo něco kolem stovky lidí. Tento počet se zúžil na základě jejich portfolií a také na splnění našeho zadání vyhotovit vlastní ilustraci Malého prince. Zbylo nám něco mezi 20 až 30 kandidáty, postupně jsme se ale dopracovali ke dvěma lidem, jedním z nich byla Alžběta. Moc se mi líbila její práce, a to od prvního momentu, co jsem ji viděl. Cítil jsem, že je pro tuto práci ideálním člověkem, jelikož mě zaujalo její loňské dílo, ilustrovaný slovník ostravštiny Kratke zobaky: Jak se mluvi na Ostravsku. Bylo mi jasné, že má k ostravštině vztah a že ji to bude bavit, bude to dělat s láskou. A na výsledku je to vidět.

Foto: Lucie Bednářová

Jste autorem žánrové literatury, konkrétně dvou thrillerů. Jak byste je čtenářům přiblížil?

První kniha, kterou jsem napsal, se jmenuje Černá rusalka a je tři roky stará. Odehrává se v česko-rakouském pohraničí v 90. letech. Jedná se o temný románový thriller, je to žánrová kniha, ale ne typická. Mám potřebu do knih dávat přesah, nevyhovuje mi pouhé dosazování do zavedených schémat. Řekl bych, že si beru žánrovou strukturu, do které se snažím vnést něco navíc, aby kniha vypovídala něco o lidech, nějaké době, psychologii, mezilidských vztazích… Černá rusalka byla především o zradách, bylo to celé takové tajemné, snažil jsem se tam propašovat prvky magického realismu… Souběžně s Malym pryncem vyšla i má druhá kniha Vymahačka. Ta se odehrává v Ostravě a na Jesenicku. Je inspirovaná životem mojí mámy, která se v 90. letech živila jako vymahačka pohledávek a celý život mi o tom vyprávěla různé historky, které opravdu stály za to. Takže jsem vytvořil fikční narativ, jenž je ale založen na reálném základu, kterým jsou právě ty historky. Žánrově je to románový thriller. Hlavní téma Vymahačky je únik ze života, do kterého se člověk narodí. O možnostech tohoto úniku, jestli s životní situací jedince jde něco dělat. Kniha je také o přátelství dvou žen, kam je může dostat doba, ve které žijí, a chlápci, kteří se mezi ně dostanou.

Máte osobní vztah k Exupéryho Malému princi?

Řekl bych, že mám osobní vztah k celé klasické literatuře a Exupéry je určitě jedním ze zástupců. Malý princ je bezpochyby jedna z knih, které mě na střední škole ovlivnily natolik, že jsem se dostal k psaní. Takovýchto autorů bych dokázal vyjmenovat asi 5 až 10. Vím, že spousta lidí má Malého prince zaškatulkovaného jako povinnou školní četbu, ale já si myslím, že by si tuto knihu měli přečíst znovu v dospělosti. Člověk s odstupem najednou v textu vidí úplně jiné věci. Považuji ho za meditativní text, který je vysekaný až na dřeň. Je úplně jasné, co se text snaží říct, a to velmi výstižným, čistým způsobem. Tento způsob sdělení mi přijde jako ideál literárního vyjádření, Malý princ mě proto inspiroval především stylově.

Jak probíhal proces překladu takto čistého, minimalistického textu?

Měl jsem tři zdroje: český, anglický a slovenský překlad. Českého překladu jsem měl navíc k dispozici více variant, které se mezi sebou liší více, než se může na první pohled zdát. Všechny tyto varianty jsem si pročetl, tím jsem získal představu, co je pro jeho sdělení skutečně klíčové. Potom jsem dělal takové standardní věci, například všechna „protože” jsem nahradil “bo” a podobně. Každou větu knihy jsem si zkoušel říct nahlas tak, jak by ji řekl Ostravák. Psaný text totiž často vypadá dobře na papíře, ale ve skutečnosti nefunguje. Po tomhle přeříkání jsem začal dělat takovou mravenčí práci, snažil jsem se, aby všechny věty zněly dost ostravsky, ale zároveň přirozeně. Hledal jsem si ostravské ekvivalenty různých slov, místy jsem maličko pozměnil slovosled…

Byl hlas, kterým jste si překlad četl, váš vnitřní Ostravák? Podle čeho jste volil “ideální” formu velmi variabilního ostravského nářečí? Vycházel jste z nějakého vzorového mluvčího?

Ano, byl to můj vnitřní Ostravák. Snažil jsem se najít variantu ostravštiny, která by byla srozumitelná všem a zároveň aby nezněla jako parodie. To byl možná jeden z nejtěžších úkolů celé této práce. Věděl jsem, že některým výrazům, které jsem použil, nebude mladší generace rozumět, proto jsem na konec knihy dal slovník. Pokoušel jsem se ale, aby vše bylo jasné z kontextu. Hledal jsem tedy takovou variantu, která bude znít přirozeně ostravsky, pochopitelně a bude průnikem mezi mluvou více generací.

Foto: Lucie Bednářová.

Kniha obsahuje dost vulgarit. Myslíte, že je to nedílná součást místní mluvy?

To je dobrá otázka. Nemyslím si, že je to nutné, ale nesetkal jsem se s nikým, kdo by mluvil ostravsky a nepoužil občas nějaký ten vulgarismus. Já osobně to tam cítím, ale nepovažuji to za naprostou nutnost, spíš jsem chtěl textu dodat šťávu. Bez toho mi to přišlo nudné, nebylo to ono. Sprostá slova v ostravštině fungují spíš jako částice, lidé je užívají mezi řečí. To mě nejspíš ovlivnilo natolik, že mi to přišlo jako podmínka toho, aby text zněl dost ostravsky.

Měl jste při překladu volnou ruku?

Ano, ale jsem na sebe dost přísný, editoval jsem si to sám po sobě asi pětkrát, spíše víckrát. Byl jsem svůj největší editor a kritik. Text před vydáním četlo několik lidí z Ostravy napříč generacemi, se kterými jsem ho konzultoval. Ale jinak to stálo celé na mně.

Proces překladu jste pojmenoval jako mravenčí práci. Jak dlouho trvala?

Upřímně, pořádně nevím, protože jsem se překladu nevěnoval kontinuálně. Kdybych to měl ale sečíst na hodiny, tak bych řekl, že by to bylo něco mezi 80 až 100 hodinami práce. Na začátku jsem si myslel, že to bude o dost méně, ale když jsem se do toho ponořil a zapojil se můj vnitřní perfekcionismus, tak se práce natahovala.

Co bylo na celé práci nejtěžší?

Velmi těžkéí bylo začít. Ujasnit si, jak má kniha znít. V moment, kdy jsem věděl, co od toho chci, tak to šlo mnohem snáz. Ale skutečně nejtěžší byla finální fáze dokončování, vše doladit do posledního detailu, hledání chyb… Je důležité se zastavit, jinak by práce na textu nikdy neskončila.

Když jste strávil tolik času s takto meditativním textem, odnesl jste si z takto intenzivní zkušenosti něco, co jste v něm dosud neviděl? Začal jste jej vnímat nějak jinak?

Ano, začal. Krátce po dopsání jsem celý text skoro nenáviděl. Když ty věci čtete poněkolikáté, tak nevyhnutelně ztratí své kouzlo. Taky mě chvílemi štval Malý princ samotný, protože on opravdu mluví jako všetečné malé dítě. A když to čtete podesáté a on se pořád dokola ptá na ty samé věci, tak už ztratíte trpělivost. Teď je to už naštěstí delší doba po dopsání, už ze mě tyto pocity vyvanuly a já si uvědomil, že ten text je opravdu jakási příručka pro život. Dříve jsem to tak nevnímal, ale dnes mi přijde, že se jedná o nenásilný návod na různé životní situace, interakce s různými lidmi… Je to manuál i pro dnešní dobu, protože to, co obsahuje, je univerzální a bude relevantní vždycky. Ale tohle všechno cítím až s odstupem času po překladu, předtím to byla spíš frustrace. Cítil jsem se jako ten pilot a vypravěč, který je v jeden moment také frustrovaný a Malého prince odbyde. Celé to byl zajímavý proces, protože člověk by neřekl, že se něco takhle hezkého dokáže člověku tak zprotivit. Ale ten proces je zvratný.

Je zajímavé, že jste se při práci s textem stal i pilotem.

Ano, je to tak. Dříve jsem si postavu pilota v Malém princi moc nevybavoval, byl spíš v pozadí. Ve skutečnosti se jedná o rámec celého příběhu. Až po překladu mi došlo, jak je tato postava důležitá. Že Malý princ má skutečně být trošku otravný, že i tím má donutit dospělého člověka k zamyšlení, aby ustoupil z dospělácké tendence neřešit věci kolem sebe kvůli starostem života. A pilot zastupuje přesně tohle, když se neustále snaží opravit své letadlo, řeší zásoby vody… Díky pilotovi se čtenář může do příběhu mnohem snáz vcítit, kdyby tam byl Malý princ sám, tak by to bylo mnohem hůře uchopitelné a vzdálenější. Tohle jsem si uvědomil ale jen díky tomu, že mě Malý princ tak štval.

Pilot dostal díky překladu do ostravštiny jasnější kontury, svůj charakter. Myslíte, že došlo k nějaké další aktualizaci textu díky ostravskému dialektu? Co překlad způsobil?

To by měl říct spíš čtenář, ze svého úhlu pohledu to nedokážu posoudit. Na každého to může působit jinak. Pro někoho to bude parodie, jiní lidé mi říkali, že je překlad takto významného díla do jejich nářečí zahřál u srdce. Spíše než k aktualizaci textu došlo k tomu, že se lidem kniha připomenula.

Vladimír Polák a Martin Müller na Knižním festivalu Ostrava. (Foto: Jan Král)

Na Knižním festivalu Ostrava proběhl křest Maleho prynce. Je pro vás festival intenzivní vzpomínka?

Jako pro introverta to byl trochu šok, navíc jsem uváděl dvě knihy, takže jsem byl v jednom kole, ale byla to krásná zkušenost. Nejintenzivnější byl moment, když jsme byli s Malym pryncem na jevišti a můj text četl Vladimír Polák, na kterého jsem ještě jako student chodil do divadla, znám ho z mnoha rolí a jeho herecký talent obdivuju. Byl to pro mě zvláštní moment, v osobní rovině jsem cítil, že jsme s Martinou Dlabajovou a Alžbětou Štenclovou dokázali vytvořit něco unikátního. To si budu pamatovat asi navždycky.

Ukázka z knihy Maly prync

Dluho trvalo, než sem pobral, zkama se sem ten synek doštrachal, moje otazky měl totiž u řitě. Sam se mě přitom furt na cosik ptal. Ale pak mi šecko zrazu docvaklo z jakychsik jeho dřystu. Dyž prvně viděl moje letadlo (to tu čmarat nebudu, moc roboty), zeptal se mě:
„Co to je za pajadlo?“
„To neni pajadlo. Je to letadlo… Moje letadlo.“
A citil sem se jak macher, že možu řict, že litam a smykam kniplem. Ale on zajaščel:
„Kurde! Ty si sfaral z nebe!“
„No tož,“ odpověděl sem skromně, bo nesu žadna chvalidupa.
„Kurde, to je čudne…“
A začal se chlamat. To mě načuřilo. Nescu, aby se někdo šťuřil nad myma nehodama. Pak dodal:
„Tož ty si tež z nebe jak ja! Z kere planety?“
To mě osvitilo jak fajer ze slevarny a rychle sem se zeptal:
„Počkej, ty si z inči planety?“
Ale on držel pysk. Zavrtěl palu a čučel na moje letadlo:
„Kurde, z jake řitě ses tu na tomdle mohl dosmykat…“
A pak si dluho lamal palu až nakonec vyštrachal meho beranka z kapsy u gatí a enem tak na ten svuj poklad čučel. Tož si kuřte, že sem byl na ty inči planety zvědavy a zkušal sem zjistit cosik vic.
„Zkama ty si, synku? Kaj meškaš? Kaj sceš dovalit teho beranka?“
Na chvilu zkrabatil čelo a pak odpověděl:
„Fajně, žes mi dal tu kisňu, v noci to bude jeho kvartyr…“
„No šak. A dyž nebudeš vymyšlat cypoviny, dam ti aj provazek, abys ho mohl ve dne přivazat. Aj kolik do země.“
Zdalo se, že to maleho prynca načuřilo.
„Přivazat? Co je to za cypovinu!“
„Dyž ho neuvažeš, bude bantovat a kajsik zmizne.“ Začal se znovu chlamat:
„Šak kam by bantoval?“
„Kajsik do řitě. Furt rovně…“
Tu maly prync zvažněl: „Šak co, u mě na kvartyře je to stejnak male.” A pak trochu smutně dodal: „Dyž se člověk smyka furt enem rovně, daleko nedojde…“