Dva pacienti prolezlí rakovinou na tripu za životem a smrtí. Road-komedie O dva míň ve Staré aréně pobaví i zahojí

Režisér René Šmotek, aktuálně angažovaný v Divadle Šumperk, si pro inscenování zvolil komedii francouzského autora, divadelního a filmového režiséra Samuela Benchetrita, který si již dokázal vymezit své místo v repertoárech divadel západní Evropy a zejména Francie, v českých divadlech se však objevuje výjimečně. Právě jeho konverzační komedie O dva míň (která byla v ČR poprvé uvedena v Divadle Bolka Polívky pod titulem Mínus dva v roce 2008) v mnohém odkazuje na prostředí francouzského předměstí, kde žijí spíše lidé nižších životních standardů, odkud sám autor pocházel. Všechny tyto nuance a detaily předměstského života autor vstřebával a dokázal je posléze projektovat do svých postav, které díky precizním vypointovaným dialogům na jevišti ožívají, působí věrohodně a zároveň nenudí.

Příběh je vlastně jednoduchý a stává se pouze nosným prostorem, kde můžou tyto dialogy, zejména dvou hlavních postav, zaznít. Dva pacienti se jedné noci probouzí ve svém nemocničním pokoji, aby následně zjistili, že jejich rakoviny se nacházejí v takových stádiích, že jim nezbývá více než několik dnů života. Rozhodnou se, že tyto dny nestráví mezi zdmi nemocničního pokoje, ale z nemocnice utečou. Utíkají ve spěchu, jeden z pacientů dokonce s kapačkou napíchnutou v ruce. Nastává překotný a prapodivný trip. Oba neví, kam se ženou a zároveň netuší, kolik lidí jim ještě zkříží cestu. Dostávají se mnohdy do absurdních situací, vedou někdy více a někdy méně filozofické dialogy, vždy však protknuté peprným humorem. Ten mnohdy vychází právě z absurdity konkrétních situací, ukotvené rychle se blížící smrtí.

Těch několik posledních momentů oběma pacientům postupně otevře oči a uvědomí si, že i cesta může být cílem. Celý jejich předchozí život se zdá být najednou všední a nudný. Počítají se poslední okamžiky, kdy se oba muži pokročilého věku najednou stávají platnou veličinou ve společnosti. Pomáhají těhotné ženě najít životního partnera, sebevrahovi dávají nevědomky smysl žít a s blížícím se příchodem smrti nalézají rovněž vlastní život, který jim tolik let proplouval mezi prsty.

Z inscenace O dva míň. (Foto: Stará aréna)

Jevištní prostor Staré arény se zdá být výhodný pro inscenace právě těchto komorně laděných komedií. Nestrhává pozornost na sebe, ale spolu s minimalistickou scénografií dává prostor postavám, které zase vynikají především díky brilantně napsaným dialogům. Základním prvkem scénografie, kterou vytvořila Kateřina Homolová, se tak stalo osm dřevěných krychlovitých boxů, které po různorodém navršení na sebe či vedle sebe představují nemocniční postele, nábytek, lavičku v parku, most a další interiérové či exteriérové doplňky. Zadní foto projekce na bílém plátně pak už jen dokresluje aktuální prostředí (nemocniční pokoj, silnice, osvětlení v parku aj.).

Nemalou mírou se ke zdaru představení přičinila rovněž ústřední dvojice herců, která ztvárnila pacienty na útěku před smrtí a zároveň i před svým dosavadním životem. Dvojice pacientů, Paul (Josef Adamus) a Jules (Lukáš Adámek), na první pohled působí dost kontrastně-komickým dojmem, jako Laurel a Hardy či Pat a Mat. Josef Adamus představil postavu Paula jako spíše nevrlého a mírně ubručeného muže, trochu vychytralého křupana, který má na každou otázku v zásobě rychlou odpověď. Svého jediného potomka nikdy neviděl, protože před porodem své přítelkyně zbaběle utekl, což ho neustále pronásleduje. Lukáš Adámek zase postavu Julese uchopil jako posmutnělého muže, v určitých momentech přecházejícího do hlubokého filozofování. Na rozdíl od Paula prožil život se svou manželkou a dětmi, aby však jednoho dne zjistil, že děti nejsou jeho.

Oba herce ke zdánlivému kontrastu částečně předurčuje i jejich fyziognomie (zavalitější Josef Adamus a vytáhlejší Lukáš Adámek). Zároveň je však spojuje podobný smysl pro mnohdy černý humor a velká odhodlanost dosáhnout naplnění svého života. Herci se stali hnacím motorem celé inscenace, byť je pravda, že brilantně napsané dialogy dobrému herectví vždy napomáhají.

Jana Horníčková a Josef Adamus. (Foto: Stará aréna)

Kromě hlavní herecké dvojice se na scéně objeví i několik dalších postav – všechny tyto postavy ztvárnili s velkým citem dva herci – Jana Horníčková (těhotná žena, zdravotní sestra, tanečnice, herečka) a Zdeněk Horníček (lékař, sebevrah, tanečník, herec). Oba herci ukázali, jak širokým hereckým rejstříkem disponují, přestože se jednalo o vedlejší role.

I když inscenace mnohdy poukazuje na těžké životní chvíle, neočekávejte žádnou trudnomyslnou a melancholickou ponorku. O dva míň vám nabídne mnohem více. Z divadla budete odcházet s pocitem, že přestože vám občas život dává na frak, je nutné vychutnat si každý okamžik a žít do posledního momentu. Zároveň dostanete několik podnětů k hlubšímu zamyšlení.

Lukáš Adámek a Zdeněk Horníček. (Foto: Stará aréna)

Mnohým divákům se po představení v očích leskly slzy, přesto však lze říci, že se všichni náramně pobavili. Sebekriticky pak musím dodat, že jsem na představení přicházel s minimálním očekáváním, tím větší však bylo mé překvapení, s jakou lehkostí se představení povedlo. Pokud se chcete pobavit a zahojit si bolavá místa na duši, vřele doporučuji.

*

O dva míň. Autor: Samuel Benchetrit. Režie: René Šmotek. Scénografie: Kateřina Homolová. Taneční spolupráce: Antonie Kazická. Premiéra: 6. března 2025. Recenze je psaná z reprízy uvedené v pátek 16. května 2025 ve Staré aréně v Ostravě.