Mark Kristián Hochman před festivalem Dream Factory: Při hraní Vojcka zažívám obrovskou dávku štěstí

Motto letošního ročníku zní Bubliny. Vidíš ty osobně tohle téma jako relevantní?

Mně vlastně asi nepřijde v souvislosti s mezilidskou komunikací úplně přesné to slovo bublina, protože to je docela křehká věc – píchne se do ní a ona prostě praskne. Kdyby to bylo tak lehký, asi bychom se o tom ani nemuseli bavit. Spíš bych řekl, že to jsou nějaký těžký ocelový kruhy, možná spíš celý arény nebo bludiště na krysy, sociální bludiště. A dostat se do bludiště druhého člověka je skoro zázrak.

Když mluvíš o praskání bublin nebo bludišti druhého člověka, vnímáš, třeba i v případě vlastních inscenací, konflikt divadla jako „přesvědčování přesvědčených” versus divadla jako prostředku nabourávání zaběhlých představ?

Třeba v případě inscenace vojcek_jednorozměrný člověk jsem se právě při zkoušení bál, že inscenace bude moc intelektuální. Používáme tam slova jako je reifikace a často diváka různě mateme. Ale když se na to přišli podívat rodiče, babička nebo kamarádi, právě z jiných bublin, tak z toho byli pokaždý nadšení. Protože my se tam snažíme hlavně vyjevit princip, který je v základě docela jednoduchý. Mluvíme sice o něčem složitém, ale zároveň dáváme najevo, že tomu občas sami nerozumíme. Přímo v představení zaznívá on Jindry Čížka, který hraje postavu Tambora, replika: „Tak já jako za sebe… upřímně… jako nevim, ale… můžeme si říct, že jsme… si to vysvětlili… tak popojedem.” Takže si myslím, že to komunikuje se všema, protože i lidi, kteří třeba úplně neusledují text, vnímají tu zásadní změnu – z pasivního Vojcka se stane aktivní hráč, který převezme kontrolu nad vyprávěním. A to je myslím docela zřejmé a promlouvá to ke všem. Navíc jsme se schválně snažili využívat jazyk popkultury, aktrakcí a trendů, protože myslím musíme s publikem mluvit jejich jazykem, současným jazykem. Asi se nezavděčíme všem, ale opravdu se snažíme dělat lidové divadlo.

V poslední době se v mnoha divadlech začaly pořádat debaty po představení, což je pro některé nadbytečná aktivita, pro další prodloužení divadelního dialogu. Jak se na debaty díváš ty?

Trochu divný to je, protože představení by mělo končit potleskem. V rámci něj probíhala nějaká oboustranná výměna emocí a obrazů, při které ale přeci jen převažovalo vyjadřování účinkujících. Potleskem se pak vyjádří publikum a jde se domů. Jenomže rozeznat z potlesku, jak se kdo cítí, jestli třeba ještě někdo potřebuje něco doříct nebo dovysvětlit, to nejde. A v tom jsou ty debaty skvělý, jako dovršení. Vytváří to pak takový komunitní pocit podtrhující to divadelní tady a teď.

Já jsem to poprvé zažil v HaDivadle, kde byl vždycky hlavním debatujícím Ivan Buraj, který má neuvěřitelnou intelektuální kapacitu a my jsme vedle něj byli jenom hloupí herci. Takže jsme se snažili mu ve vyjadřování přiblížit, mluvit taky tak erudovaně. Ale jak debaty přibývaly, začali jsme se v tom uvolňovat a zjistili, že stačí navázat s diváky kontakt a že vždycky dokážeš odpovědět, sice ne tak erudovaně jako Ivan, ale jde to. A začínají mě bavit víc a víc.

Nedávno jsem ve Venuši ve Švehlovce zažil dokonce upgrade debaty – skupinovou terapii po představení. Zůstali tam asi jenom čtyři lidi, v kroužku tam s námi seděla terapeutka a uvedla to otázkou, jak se cítíme. Začali jsme se postupně bavit o tom, jaký kdo měl den, a pak se to postupně spojovalo s představením – co v nás vyvolávalo, jak jsme se při něm cítili a tak. Na tu chvíli mezi námi, debatujícími, vznikla taková krátkodobá intimita, přátelství.

Tenhle pocit znám právě z divadelních festivalů, kde mají všichni za den spoustu zážitků a pak se večer sejdou na těch večírcích a potřebují se vykecat. Ale taky se to stalo po jednom jediným představení. Takže cestou terapií po představeních bych klidně šel, aby se začínalo od diváka, ne od představení. Protože mluvit o vlastních pocitech je snadnější, odpadá strach z toho, že nebudu znít dostatečně intelektuálně a erudovaně.

V rámci festivalu odehraješ dvě představení různých inscenací. Na obou jsi ale spolupracoval s režisérem Michalem Hábou. Jednou to byla autorská inscenace Budoucí lokální hvězda Hochman hraje bývalou globální hvězdu Thunberg, monodrama, z olomouckého Divadla na cucky, podruhé vojcek_jednorozměrný člověk se souborem Lachende Bestien, který hraje v pražském Divadle X10. Lišila se ta spolupráce nějak?

Podobalo se to hodně ve fázi textové. V obou případech jsme se přes měsíc věnovali textům a na jevišti strávili mnohem méně času. Vždycky hledáme styčné body, které jsou pro nás v tom námětu osobní a vlastně ten text přepisujeme, domýšlíme. Protože proč bychom se měli přizpůsobovat autorovi, který už je dávno po smrti? Když chceme hrát o nějakém konkrétním tématu, tak ten výchozí text holt musíme trochu upravit, aby to bylo vypovídající za nás.

Mně tahle práce s Michalem hrozně vyhovuje, není to otročina autorovi ani snaha vystihnout tu nejlepší interpretaci textu. Naopak nám jde o to, jít jinou cestou, mimo divadelní interpretační tradice, ve kterých vnímám trochu soutěživost, ve smyslu: kdo udělá nejlepšího Ibsena nebo Shakespeara. Mnohem důležitější je podle mě mluvit za sebe, nepředhánět se, kdo vymyslí nejlepší metaforu, a jenom použít ten výchozí text, aby skrze tebe promluvil. A třeba Gretu jsme psali spolu, respektive větší část napsal Michal, ale vychází to hodně z našich rozhovorů a přemýšlení o tématu.

Z inscenace Budoucí lokální hvězda Hochman hraje bývalou globální hvězdu Thunberg. (Foto: Divadlo na cucky)

V pozvánce na představení mě zaujala tvoje věta: Najdi Gretu v sobě! Chápu, že je to myšleno s velkou nadsázkou, ale stejně mě zajímá, jestli jsi ji v sobě nějak hledal. Připadá mi, že Greta Thunberg je spíš taková ideální bojovnice a může být těžké dostát nějakým jejím „morálním nárokům” a být víc jako ona, žít uvědoměleji a šetrněji k planetě.

My jsme právě komentovali i to, že ona sama funguje spíš jako ikona. Takže v sobě jsem ji asi ani nehledal. Nebo možná když už, tak spíš v rámci svého zaměstnání: jestli může existovat nějaká environmentální cesta vedle mojí cesty herecký. Protože my v inscenaci používáme proslov Grety z filmového galavečera v Berlíně, kde apeluje na celebrity, které lidi často vnímají skoro jako bohy a jejich názory a hodnoty ovlivňují miliony lidí. Jenomže celý tenhle „trh s celebritami” je velmi zvláštní. Ti lidé na sebe často navazují nějaké názory, aby se zpopularizovali, zlepšili si vizitku, ale ve skutečnosti s tím problémem vůbec nemají co dočinění. Často používáme tyhle lidi skoro jako bojovníky za určité hodnoty a názory, a přitom jsou to jenom celebrity, podle mě jsou to málokdy bojovníci. Když se někdo nechá vyfotit, jak daruje peníze dětským domovům, připadá mi to sobecký. Pokud chci opravdu pomoct, nemusím o tom mluvit a všem to ukazovat.

Vojcek je zase takovou divadelní kritikou konzumerismu a kapitalismu obalenou do popkulturní kostky cukru. Je něco, v čem jsi v osobním životě mainstream? Za co by tě, jak zazní v představení, abstraktní zlí kapitalisté pochválili?

Hraju PlayStation. Ale obecně se v tomhle moc neomezuju, protože vím, že to není moje zodpovědnost. V Gretě máme takovou větu: „Já odmítám pocit neustálé viny!” To jsou třeba takový ty řeči, že pokud nebudeš recyklovat, tak kvůli tobě umře planeta. Jenomže pak zjistíš, že tvoje zásahy jsou minimální a třeba zrovna recyklační proces zdaleka nefunguje tak, jak sis myslel. A podobně je to s jedením a nejedením masa nebo s jízdou autem. Tenhle tlak, že všechno záleží na jedinci, už jsem prostě nezvládal. Já nevěřím, že moc něco změnit mají jednotlivci, já jsem zastánce toho, že se to musí stát shora. Takže bych raději tlačil na proměny v politice než na kroky jednotlivců. Vnímám to tak, že kdyby člověk tu starost o klima chtěl brát opravdu vážně, tak je to jako další práce. Říká se, že mezilidské vztahy jsou práce, pak máme samozřejmě práci ve smyslu zaměstnání a takhle environmentální starost je třetí práce. Neustálé zjišťování si, načítání… z toho prostě může být člověk úplně normálně přepracovanej. Zkrátka jedinec nemá takovou kapacitu, aby tohle zvládl, musíme se spojit.

S ohledem na to, jak vyčerpávající role Vojcka ve vaší inscenaci je, hraješ ho raději nalačno, nebo najedený?

Určitě nejím, protože jsem pokaždé nervózní. Ale musím toho strašně moc vypít, protože se tam strašně potím. Taky se hodně nastřeluju Colou a velkým množstvím cigaret. A po každém představení dostávám dopaminovou úzkost. Já při tom hraní zažívám obrovskou dávku štěstí, protože to je role, kterou mám moc rád, a když se na konci vrátím do normálního života, tak ten propad dopaminu musím vyležet.

V představení se toho na tebe od začátku do konce valí hodně a nahlas. Sedíš předtím radši sám v šatně, nebo se naopak hecuješ poslechem hudby, třeba Britney Spears?

Popík si nepouštím, ale musím se pokaždé znovu naladit na ty myšlenky, o kterých hrajeme, na frankfurtskou školu, abych měl v té roli proč a za co bojovat. Takže se rozehřívám spíš intelektuálně.

Na závěr se chci zeptat, jestli jsi za poslední dobu viděl v divadle něco, co ti připadá vzhledem k letošnímu tématu relevantní a co bys doporučil jako takový „rozšiřující doprovodný program” pro diváky a divačky festivalu.

S tématem sociálních bublin podle mě hodně souvisí inscenace Jenom konec světa od Ivana Buraje. Viděl jsem to představení v HaDivadle a úplně mě dostalo.