Umělecký šéf Divadla Petra Bezruče Jan Holec: Ve společnosti je spousta frustrace a strachu

Bezruči zveřejnili tiskovou zprávu o nadcházející divadelní sezoně. Mohli bychom si o ní chvíli povídat? Veškeré přípravy už jsou hotovy?

Ano, příští sezona je již pevně naplánována. Promítá se do ní několik dramaturgických linií, které se snažíme v naší tvorbě rozvíjet. Jednou z nich jsou komorní dramata, která se dotýkají intimních osobních témat. Většinou se jedná o nějaké potlačované trauma, které se snažíme rozpoznat, porozumět mu a najít východisko. Jsou to jizvy, o kterých často ani nevíme, ale přece nás někde pálí a zásadně ovlivňují naše životy.

Vaše slova mě vedou k otázce, zdali opouštíte reflektování světa bez pravidel, světa bezpráví a světa, ve kterém si někteří jedinci bažící po moci vytvářejí vlastní pravidla pro chod společnosti, aby ji mohli ovládat. To jsou přece témata vašich tří posledních sezon, počínaje Kafkovým Procesem s premiérou v roce 2023, pokračuje Marií Stuartovnou v roce 2024 a konče Nepřítelem lidu v roce 2025. Jdete nyní k tématům osobním, existenciálním, rodinným?

Je důležité, aby člověk porozuměl sobě a druhým. Pokud si člověk rozvíjí vztah k sobě samému, tak může následně rozvíjet i vztah ke světu. Ve společnosti je spousta frustrace a strachu, které často vedou k nenávisti…

… a v konečném důsledku vytvářejí chaos, který teď prožíváme.  Tomu rozumím. Mezi mými přáteli výtvarníky, hudebníky, literáty a dalšími tvůrčími bytostmi je mnoho takových, kteří si stěžují na prostředí, ve kterém se téměř nelze na jakoukoliv uměleckou tvorbu soustředit. Ten neustálý atak světového dění, války na Ukrajině, vnitropolitické a vlastně i geopolitické situace mnohým téměř nedovoluje tvůrčím způsobem pracovat.

Ano, ale umění je stále součástí tohoto světa a žitá realita se do něj bude vždy otiskovat. Otázkou zůstává, jak a kudy vztah ke světu v umělecké tvorbě uchopit. Specifičnost divadla stojí na živém setkání. V případě našeho divadla i poměrně komorním setkání. Proto jdu cestou osobního dialogu a osobních témat, která mohou napomáhat i k uchopení světa.

Jednou mi kamarád při loučení řekl „Drž se!“ Odpověděl jsem mu „A čeho se mám držet?“ Byl to sice jakýsi pokus o vtip, ale o něco později mi došlo, že se mám čeho držet. Toho osobního rodinného a vztahového mikrosvěta, ve kterém s nejbližšími, mně velmi blízkými lidmi žiji. Součástí vašeho mikrosvěta je Divadlo Petra Bezruče, které jste ovšem musel svým způsobem nedávno jako umělecký šéf podržet v situaci, kdy navždy odešel Bertík Lichý, na kterém stály některé inscenace. Navíc jsou Bezruči v poslední době velmi úspěšným divadlem v celostátním měřítku. Cítíte z toho všeho nějaký závazek? A jak bylo těžké vyrovnat se s odchodem Bertíka?

Já mám radost, že se nám daří skrze naši tvorbu navázat dialog s diváky a tento dialog také dále rozvíjet. To mě těší a cítím to jako dílčí úspěch. Toto napojení na naše tvůrčí myšlení je pro mne i živnou půdou a motivací pro další práci. A tento vztah vnímám jako osobní závazek.

Odchod Norberta Lichého byl v prvé řadě těžký po osobní stránce. Divadlo je důvěrný a provázaný ekosystém, v němž každá ztráta bolí. A pak navazuje pracovní aspekt. Samozřejmě šlo o zásah do složení souboru a tím pádem i přemýšlení nad tituly či tématy, kterými se můžeme zabývat. Nějaké cesty nám to zavřelo a jiné zase otevřelo. Nepřemýšlel jsem o tom, že bych Norberta někým „nahradil“. Nejde totiž jen o generační složení souboru, ale také o kvality, které mohou vytvářet vnitřní vazby, z nichž pramení umělecký potenciál.

Příchod mladých členů do souboru určitě s sebou nese i výběr dramatiky, která je dnes už mladším hercům a herečkám bližší. Profesor Jan Císař mi před několika lety na Jiráskově Hronově řekl, že už odchází. Že přišel čas divadla, které je sice pro něho zajímavé, ale on že je zvyklý na tradiční práci nad předem daným dramatickým textem. Jenže dnes se mnohdy začíná pracovat na inscenaci s režisérem, který přijde zvenčí jako host bez jakéhokoliv textu, a hercům řekne: V naší inscenaci bude hlavním tématem… A pak dodá: Teď každý z vás řekne první slovo, které vás při pojmenování tématu napadlo. A pan profesor, tento guru českého divadla, dodal: Nic proti takovému divadlu. Pro mě je to jen jedna cesta z mnoha, není ale moje.

Má inscenační tvorba je postavena na práci s textem. Můžeme se samozřejmě bavit o jeho různých podobách či formách, text je ale vždy základem. Východiskem naší práce je tedy intepretace textu. A to nejen režijně-dramaturgická interpretace, ale také herecká. S ní souvisí jisté predispozice, které jsou pro mě zásadní při výběru nových hereček a herců.

Vedeme teď velmi zajímavou, ale poněkud akademickou debatu, i když čtenáře Ostravanu bude určitě zajímat. Ale jestli dovolíte, přešel bych teď k příští sezoně, a u povídání o jednotlivých premiérách se můžeme k tomu, o čem jsme teď mluvili, vrátit. O čem bude první premiéra sezony 2025/2026?

Právě hned u první věci jsme vědomě nezvolili pevný text, neboť půjde o autorskou inscenaci, která vytváří prostor ke kolektivní tvorbě. Máme připravené textové materiály, které nemají na první pohled dramatický charakter, ale my jej budeme společně hledat a scénicky tvarovat. Název hry Baníček, ale, ale, ale napovídá, že půjde o téma fotbalu a fanouškovství. Chceme se zabývat tím, jak tyto fenomény vstupují do života našeho města. Fascinují mě emoce s fotbalem spjaté a také vztah divadla a fotbalu. Zápas i představení jsou kolektivní rituály, které pracují s emocemi. A tahle výzkumná sonda mi přijde jako skvělý výchozí materiál.

Už teď jsem dokonale namlsaný, ale možná bychom neměli už více prozrazovat … Jestli se nemýlím, režisérem v tomto případě budete vy.

Ano.

Můžeme přejít k dalším premiérám?

Druhou bude adaptace Wildeova Obrazu Doriana Graye. Autory adaptace jsou náš interní dramaturg Peter Galdík a Tomáš Loužný, který bude i režisérem inscenace s názvem Obrazy Doriana Graye. Základní tematická linka vychází ze vztahu umění a reality, jež se z podstaty vzájemně ovlivňují a formují. A jelikož umělecký obraz proniká do našich životů nově a stále častěji kanály, kde jej nečekáme, tak se u mnoha lidí vytrácí schopnost rozeznat obraz od reality. Umělecký obraz má tedy obrovskou sílu vytvářet perspektivu vnímání světa. A tím i třeba ovlivňovat chování a rozhodování lidí.

Třetí premiérou bude inscenace současné hry irské autorky Deirdre Kinahan Ochranný reflex, a to v mé režii. Tematicky se dotýká sexuálního násilí. Přesněji potlačeným traumatem způsobeným takovým násilím a tím, jak může ovlivnit náš život. Jak ukazuje společenský diskurz, jedná se o fenomén stále nejasný ve svém obsahu, hranicích, důsledcích i budoucích řešeních. Proto je nutné diskuzi nad ním stále živit a rozvíjet. Tento text odhaluje naši zranitelnost a zároveň staví do popředí mezilidský respekt. Respekt jako nutné a základní východisko pro zdravé vztahy.

A poslední ze čtveřice nových premiér …

… bude opět autorská inscenace. Základem je pro Bezruče napsaná hra slovenské režisérky a dramatičky Alžbety Vrzguly. Jmenuje se Tahle hra má dobrý konec. Je to satirická vize naší blízké budoucnosti. Budoucnosti, o které sníme, ale kterou alibisticky nespoluvytváříme. Z tohoto vizionářského pohledu tedy nahlídneme na naši realitu i nás samotné a budeme doufat, že nás rychlovlaky jednou dostanou k lepším zítřkům.