Ondřej Brett před premiérou Pozdě příchozích: Asi bychom se divili, kolika lidí se může téma dětské šikany týkat

Takové to těšení se a přirozená nervozita asi bývají podobné před premiérou, ale jsou něčím speciální vaše pocity nyní?

Pro mě je generálkový týden spíše velmi hezká fáze. Už je totiž všechno tak nějak po kupě. Vše se ladí a člověk si s tím hraje. Zároveň neřeší, že po večerech hraje jiná představení. Je osvobozující se poslední čtyři dny zaměřit jen na tu jednu věc.

Pozdě příchozí přináší téma šikany mezi dětmi, což je téma velmi choulostivé. Je to v tomhle něčím výjimečné?

Výjimečné je to v tom, že je nás tam pět a jsme pořád na jevišti. Kvůli tomuto představení se u nás postavila točna. Pořád se perspektiva otáčí a nikdy neuhneme. Je to podobné jako u inscenace Poslední zápas. Není se úplně kam před divákem schovat, nadneseně řečeno. Člověk si musí dobře rozvrhnout síly. Vyhovuje mi, že se režisér Honza Holec s dramaturem Peterem Galdíkem snaží osekat sentiment a smutky kolem. Jdeme na to trochu jinou cestou. Je to složité téma, ale rozhodně bychom neměli předvádět hodinu a půl sentimentální tryzny. A v tom je celá ta složitost, protože text nás k tomu svádí, co si budeme povídat.

Takže Stanislavského hereckou školu prožívání divák čekat nemá?

Takhle bych to nedefinoval. Po dramaturgické lince je to zařazeno do komorních příběhů plných lidských traumat a bolestí. Asi bych to označil i jako takové filmové herectví, které je o detailu. Neprchnete, neschováte se a musíte si to na jevišti prožít.

Má zmíněná točna v této inscenaci ještě další rozměr, než ty, které jste pojmenoval?

Myslím si, že není pregnantně přiznaná, aby něco posouvala a na něco prvoplánově ukazovala. Spíše by měla divákovi podprahově měnit perspektivu, aby měl více úhlů pohledu.

Hrajete Filipa, můžete nám ho blíže představit a s ním i jeho vztahy s dalšími postavami?

On je pravicový politik a poslanec. Jeho žena je výtvarnice, která učí na vysoké škole. Mohli bychom je tedy označit za vysoce postavený pár. Mají velmi otevřený liberální vztah. Dnes je moderní, že se řeší vše diskuzí. Přichází jiný pár, který má úplně jiné postavení ve společnosti. Tím pádem i jiný pohled na výchovu dítěte. Rozhovorem těchto dvou párů se synem jednoho z nich se roztáčí kolotoč názorů, nevyřčených problémů a podobně.

Před časem jste mi říkal, že kdybyste nebyl hercem, byl byste možná politologem. Politicky zaměřená postava je vám příjemná?

Zazní to tam párkrát, kým Filip je, ale není to dějotvorné. To víte, že je mi to příjemné. Při čtených zkouškách jsme ten text i lehoulince upravovali, aby nebyl zavádějící. Zaměřovali jsme se i na tuto část. Bavilo mě to.

Můžeme prozradit, jestli ten syn, který přijde, je agresorem, či obětí?

Nevím, do jaké míry o tom mohu mluvit, abych nespoileroval. Nerad bych prozradil něco navíc, aby divák nepřišel o překvapení. Mně se ale na té hře líbí, že všechny postavy jsou napsány tak, že v nějakou chvíli by si divák každou z postav obhájil a sympatizoval s ní. Jsou napsány nesmírně barvitě. Není to ale černobílé, že někdo by byl agresor a někdo oběť.

Pamatuje se nějak v textu na pedagogickou složku? Šikanu by přece jen měla řešit i škola.

Naťukne se to tam, že jedna z figur kontaktovala ředitele školy, který měl situaci řešit, ale nevyřešil. Škola v tomto ohledu vlastně selhala. Není to ale ambice ukazovat faktograficky, jak fungují principy, když je dítě šikanováno. Není to instruktážní představení. Jde primárně o pocity postav a vzájemné vztahové věci, než o systémové věci.

Další otázka měla znít, zda má inscenace i edukativní charakter.

Vlastně do jisté míry ano. To, co se nám může na první pohled zdát jako jasné a zavrženíhodné, nemusí být tak stoprocentní. Dozvíte se totiž něco, co může trochu zamíchat kartami. Je potřeba nebrat věci tak, že takhle prostě něco je, mám na to názor a ten se nezmění. Umět pochopit druhé člověku trochu pootočí vnímání, alespoň já to takhle vidím.

Máme rok 2025, máte názor na to, jestli se o šikaně například právě ve škole dostatečně mluví?

Sám za sebe to nedokážu říct, protože jsem pryč ze školy přes dvacet let, ale třeba můj táta byl celý svůj profesní život zástupcem ředitele na základní škole. Teď už je tři roky v důchodu. Jeden z faktorů, proč odešel a nechtěl přetahovat, byla právě změna chování dětí a rodičů. Nastavují se stále nové mantinely a leckdy se svazují učiteli ruce. Vím, že táta mi říkával, že rok co rok je tohle obecné chování horší a horší, a neměl sílu ani chuť to řešit.

Když se vrátíme k inscenaci jako takové, říkal jste, že ty dva manželské páry jsou úplně odlišné. Dalo by se to alespoň ze začátku označit za názorovou bitvu mezi nimi?

Právě že ne. Text k té konfrontaci hrozně svádí. Zároveň je tam ale naznačena jiná věc, kterou posiluje náš tvůrčí tým. Měla by to být pro všechny zúčastněné i jakási forma terapie. Všichni si totiž dopředu domluví pravidla, na základě kterých se potkají. Nastudovali si knihu o tom, jak zvládat traumata, mají otevřenou mysl a snaží se být navzájem laskaví. Chtějí pochopit, proč se to celé stalo. Naopak to vlastně začíná pod rouškou harmonie. Logicky ale začnou některé nevyřčené negace vyplouvat na povrch a figury začnou teď a tady řešit co s tím.

Osobně jste se někdy setkal se školní šikanou tváří v tvář?

Naštěstí ne. Vlastně jsem chodil na maloměstskou až vesnickou školu. Bylo to jiné, je to zpět více než třicet let. Nějaké dětské hašteření tam pochopitelně bylo, ale nikdy jsem neměl pocit, že bych musel čelit něčemu takovému.“

V anotaci se objevují spojení typu YouTube jako zbraň nebo sociální sítě jako past, souhlasíte s takovými přídomky?

Určitě souhlasím. Sociální sítě a komunikační aplikace se vyvíjí tak rychle, že nemáme vůbec šanci to stíhat všechno pochopit. Nikdo z nás nedohlédne, jakou lavinu může způsobit jediný krok. Vezměte si, že z online prostoru už nikdy nic nevymažete. Někde to bude napořád. Není to jako dopis, který můžete třeba spálit. Digitální stopa zůstává. Spousta lidí nepřemýšlí a v amoku něco vyplodí. Nemusí to přinést následky zítra, ale třeba za rok.

O čem tedy inscenace Pozdě příchozí je? Jak si povídáme, vyplavalo mi nejvíc na mysl vzájemné pochopení, chápu to správně?

Vlastně ano. Dost děláme z těch kluků někoho nevyspělého, ale mnohdy se potom ti dospělí v inscenaci chovají jako děti víc než ten samotný kluk, který je přítomen. Určitě by to neměl být soud toho, kdo je špatný a kdo je dobrý. Je to prostě velmi aktuální téma a bohužel bychom se asi divili, kolika diváků a jejich rodinných příslušníků se může dotýkat.

Daří se vám netahat si tohle téma domů? Dokážete se oprostit a zavřít dveře za zkouškou?

Řekl bych, že se mi to daří. Tentokrát jsme strašně dlouho četli, abychom si přesně rozpitvali každou větu a její podtext. Když jdete takhle krůček po krůčku, tak nejste vhozen do černé temnoty negativních emocí, ze které je těžké se vyhrabat. Ten text jsme opravdu analyticky rozebrali.

Téma šikany rezonuje, jak už to v rozhovoru padlo. Dokážete odhadnout, zda se bude tento nový titul těšit oblibě?

S několika lidmi jsem se o tom už bavil. Je zavádějící, co si myslí herec, protože nevidí přesně to, co leze ven. Spoléhá se jen na svůj pocit a na diváky to může dýchnout úplně jinak. Když to vezmu ze svého pohledu, tak mám pocit, že to má velký smysl. Byla to intenzivní práce v komorním obsazení. K dnešku těsně před premiérou jsem obrovský spokojený.